Vtipný závěr Austrálie

Nějak jsem zapomněla, že budeme mít celý den na letišti v Taipei na Taiwanu, protože po našem příletu v 5:50 nám bylo (nedobrovolně) dopřáno celých 17 hodin do dalšího letu. Protože jsme tady byli asi 4 dny cestou na Nový Zéland, nechtělo se nám tentokrát letiště opouštět a vrhat se bez internetu (a tedy bez map a informacích o MHD) do víru velkoměsta, kde skoro nikdo nemluví anglicky a které jsme si už beztak docela prošli. Mám tedy víc než dost času, napsat ještě něco na blog.

Jak už jsem psala, po Austrálii jsme cestovali v obytném autě půjčeném od společnosti Apollo, pro kterou jsme jeli relokaci z Cairns do Sydney za 9 dní a díky tomu nás půjčení auta stálo asi 85 AUD, namísto asi 900 AUD, které by stálo při běžné ceně. Když jsme si auto půjčovali, paní v půjčovně vyplnila s Matějem papír, kde zaznačila různé škrábance a oděrky na autě. Když jsme se vydali na cestu, Matěj si všiml ještě jedné maličkosti, kterou nezaznačila. Řekli jsme si, že to snad nebude nikdo řešit a kdyby ano, prostě jim vysvětlíme, že už to tam bylo. Jenže den před návratem do Sydney jsem si hledala konkrétní adresu přes Google a ten mi samozřejmě hned ukázal i recenze téhle společnosti. 2,1 hvězničky není zrovna moc - nedalo mi to a na recenze jsem se podívala. Nebyl to dobrý nápad a trošku nám to rozhodilo náladu poslední, jinak krásné, noci. Všichni si stěžovali víceméně na to samé, na neochotný a neschopný personál a na snahu obrat je o peníze a naúčtovat si nesmyslné částky za různá drobná poškození. Měli jsme úplně malinkou dušičku, jak to dopadne s tím pitomým škrábancem, který jsme neměli zaznačený v papírech. Už jsme se báli, že přijdeme o zbytek dolarů ze Zélandu a byli jsme preventivně naštvaní. Kdybychom to udělali a oni chtěli nepřiměřenou částku, budiž, ale když jsme auto už tak dostali, bylo by to k vzteku. Táhli jsme se přes celé Sydney přes hrozné xproudé silnice, které se neustále rozdělovaly, zajížděly do tunelů, kde se ztrácela GPS, Matěj už byl nerudný a do toho ten škrábanec. Konečně jsme dojeli doprostřed ničeho, kde půjčovna sídlila (vážně geniální usídlit autopůjčovnu v odlehlé čtvrti města daleko od letiště a všeho) a čekali jsme na prohlídku auta a závěrečné vyúčtování. Nebudu napínat - dopadlo to dobře, vyfasovali jsme milého mladého chlápka, rychle auto prohlédl, řekl, že všechno v pořádku a ani nám neúčtoval poplatek za povlečení a ručníky, za které protivná ženská v Cairns chtěla od Matěje vyfasovat 40 dolarů. Matěj jí řekl, že neví, jestli je budeme potřebovat a nakonec se nám to rozmýšlení docela vyplatilo. Takže pokud byste někdy zvažovali půjčení auta, doporučuji podívat se i na relokace, jsou na to různé webové stránky, které se na ně přímo zaměřují (např. http://www.imoova.com/imoova/relocations) anebo je nabízejí autopůjčovny na svých stránkách přímo. Je to super způsob, jak získat auto za zlomek ceny, i když někdy na úkor času, který na cestu dostanete. Občas je ale možnost si k relokaci přikoupit pár dní za plnou cenu a to je pak ideální. 

Naše vysoká kinklavá obytná kára s utajeným škrábancem :)

Protože jsme hrozní kramáři, měli jsme schované nějaké věci, které jsme na roadtripu nepotřebovali,  v bytě u Žandy a museli jsme si pro ně dojet před cestou na letiště. Protože Žanda lítá mezí prací a školou, potřebovali jsme se trefit do určité doby, abychom jí nenarušovali program víc, než bylo nutné. Naložili jsme si naše dvě krosny (každý), Matěj ještě malý kufr, které jsme si koupili během cesty, protože jinak bychom to nezabalili a šli jsme na autobusovou zastávku. Bylo to asi 600m, ale s 30 kg na těle se nešlo moc dobře. Autobus nejel a nejel a my už pomalu nestíhali přijet k Žandě včas. Nakonec jsme si museli objednat uber. Pokud někdo neví, co to je (ahoj rodiče, ahoj babi :)), je to aplikace na telefon, kterou lze objednat auto - funguje to podobně jako taxi, ale za levnější ceny, prostřednictvím online aplikace a řidiči nemají žádnou taxi licenci. Uber jsme sami použili poprvé právě v Sydney při první cestě k Žandě a následně při cestě na letiště před odletem do Cairns. Byli jsme dost spokojení, auta byla luxusní, cena lepší než za taxi a s těmi všemi zavazadly rozhodně snazší než MHD. Napotřetí to byla sice dálka, takže cena se vyšplhala, ale nebylo zbytí. 

Ovšem náš poslední zážitek ze včerejší cesty na letiště před odletem domů s mým dojmem o skvělosti uberu trochu otřásl. Zpětně je to docela vtipná historka, ale včera jsem z toho měla rudo před očima. Tak tedy - zabalili jsme u Žandy všechny ty hrozně důležitý věci, došli jsme si na večeři k thajcům a k turkovi a zavolali zase uber. Auto tentokrát nebylo tak luxusní a uklizené, řidič nebyl tak vyfešákovaný, ale budiž, to nebylo až  tak zásadní. Řidič nám v první minutě po pár zdvořilostních otázkách stačil sdělit, že je Kurd a už to jelo. Jeho země neexistuje kvůli válce , ale v Austrálii je to taky debilní a chce odtamtud pryč. USA jsou hrozné, Sýrie je hrozná, Turci jsou hrozní, Spojené emiráty jsou příšerné, Katar je zrůdný, všichni arabové jsou hrozní, Čína je hrozná a Rusko taky a na všechny tyhle by hodil atomovou bombu a zlikvidoval by je. A proč je hrozná Austrálie, která ho přijala s celou rodinou a ve které žije přes 20 let? Protože mu vadí, že když někdo neumí pořádně anglicky, tak ho nepovýší a radši dají to místo nějakému Amíkovi, který přivandroval z USA včera. Hrozná drzost! Nechci zlehčovat něčí názory, ale pokud po 20 letech v nějaké zemi neovládáte její jazyk, asi se nemůžete zlobit, že vás nenechají něco šéfovat. No pořád něco mlel, nezavřel na chvíli pusu, já jsem se jala mlčet a nereagovat, takže zdvořilostní usmívání a přikyvování zbylo na Matěje. Tohle všechno bych přežila a ani to neřešila, kdyby nás rychle dovezl na Terminál 1, jak jsem mu ještě při nástupu jasně řekla. ALE... jedeme, jedeme a on pořád něco vypráví a najednou koukáme, že odbočil jinam, než ukazovala cedule na terminály a jedeme někam do tmy směrem od terminálů. Po chvíli jsme teda vznesli námitku, že se nám to nezdá být správná cesta, ale on, že jede podle google navigace, tak to musí být správně. A pořád jel podle GPS i když bylo jasné, že cesta nikam nevede. Když jsme dojeli doprostřed obřích parkovišť vedle manipulačního prostoru pro letadla a on se smál, že tam to teda asi opravdu není, začínala jsem pěnit. Znovu jsem mu řekla, že potřebujeme na terminál 1, odkud létají mezinárodní lety a on to znovu začal cvakat do navigace, která ukázala dalších 15 minut. Zeptala jsem se, jak nám to teda bude účtovat, protože nás odvezl špatně a že teď nám naskáče vyšší cena. Řekl mi, že to účtuje uber a ne on (tomu nevěřím, určitě může tu cestu v aplikaci ukončit a tím uzavřít cenu) a že to je jen pár minut a pár dolarů, takže o nic nejde (jemu určitě ne, když on ty dolary dostane). Jako vrchol všeho mi řekl, že je to moje chyba, protože on to na letišti v Sydney nezná a já jsem měla zadat přesnou adresu. No to už jsem měla co dělat, abych se ovládla. Odpověděla jsem, že moje chyba to není ani v nejmenším a začala jsem googlit, jak reklamovat jízdu s uberem. Nasupeně jsem vypadla z auta, Matěj byl celkem v klidu (jako vždy) a nechtěl to řešit. Když jsem ale zjistila, že kvůli chybě řidiče nás stála cesta 50 dolarů místo 30, nechtěla jsem to nechat být. Táhla jsem svoje krosny v ruce (na letišti v Sydney stojí vozík na zavazadla 4 dolary, to jsem nezažila!!!) a hledala číslo na uber. Nakonec jsem to vyřešila přes samotnou aplikaci, naúčtovali nám polovinu ceny, což odpovídalo původní ceně, takže alespoň tak. Nechci si ani představit, že bychom třeba na letiště spěchali a dostali tohohle moulu. Alespoň máme co vyprávět. 

Roadtrip pokračuje

Než jsem měla možnost článek nahrát, roadtrip pomalu končí. Zítra večer odlétáme ze Sydney a čeká nás dlouhá cesta domů. K doposavadním zážitkům popsaným níže, přibyla návštěva koalí nemocnice, pár zahlédnutých klokanů a dnešní spaní v nejlepším kempu, kde nikdo není, jen my dva a horká vířivka, les kolem, possum a snad i koaly někde nad námi.  Luxusní zakončení celé naší cesty!

-----

Jsme už 6 dní na cestě. Ze začátku jsme jeli hodně kilometrů denně (kolem 400km/den), protože jsme byli nervózní, abychom to stíhali. Přeci jen 2600 km čisté trasy na 9 dní není zas tak málo, navíc máme povolené jezdit jen přes den, ne po setmění (tedy po 17 hodině), asi kvůli možným střetům se zvěří. Nemáme čas podnikat velké výlety, ale i tak si cestu docela užíváme. Líbí se nám pozorovat Australskou přírodu i jen tak z okýnka. Od prvního dne, co jsme na cestě, toužíme vidět klokana v přírodě. Splnilo se nám to až 3. 6., tedy náš třetí den na cestě. Jasně, možná se vám to nezdá jako dlouhá doba, ale my čekali klokany po desítkách. Asi je dobře, že jsme na žádné davy klokanů nenarazili, protože kličkovat mezi nimi na silnicích, není určitě nic příjemného. První úlovek tedy byla klokanice s mládětem u pole s cukrovou třtinou. Zahlédla jsem je jen na chvilku, ale jsem si jistá, že tam byli. Po prvních dvou dnech už jsem byla ohledně klokanů paranoidní a viděla jsem je za za každým pařezem nebo hromadou hlíny. V posledních dnech se ale počet viděných klokanů v přírodě výrazně zvýšil, asi tak na 15.

Hledáte klokany v přírodě a nakonec jich nejvíc vidíte na poli uprostřed města. A nejlepší je, že vůbec nejsou plaší, jdete k nim a oni se na vás otočí a jako sochy vás pozorují :).

Koalí úlovek z Daisy hill koala centre

Celkem za sebou máme kolem 2000 km, do Sydney nám zbývá asi 850 km. Během cesty jsme se zastavili u Babinda Boulders, velkých rozeklaných kamenů v krásné řece, užili jsme si návštěvu Billabong Sanctuary, kde jsme viděli australskou zvířenu a odkud máme super zvířecí fotky, strávili jsme večer v Airlie Beach, přímořském party městečku, podnikli jsme výlet do Noosy, kde mají krásnou surfařskou pláž (původně jsem si naplánovala lekci surfování, ale byla na mě ten den zima, tak to nakonec nedopadlo). Dneska jsme se ráno jeli podívat do koalího centra kousek pod Brisbane a zbytek dne jsme strávili ve Warner Brothers Movielandu v oblasti Gold Coast. To byl teda spíš Matějův nápad, mě na tyhle zábavní parky neužije, protože se na všechny atrakce bojím, ale nakonec jsem byla docela spokojená, i když jsem šla jen na pár věcí. Matěj byl na úplně šílených horských drahách, nejvíc šílený byl Superman Escape, kde vozíčky měly zrychlení z 0 na 100km za 2 vteřiny (!!!), bylo tam přetížení 4,2G a byl tam šílený sešup dolů. Já šla na dětskou horskou dráhu, Matěj se mi posmíval, že ve frontě jsou jen děti s rodičema a my dva. Pro mě největší přijatelný adrenalin. Společně jsme šli ještě na horskou dráhu - lodičku, která vyjede pomalu nahoru a pak se spustí hooodně rychle dolů, kde vás zbrzdí voda. To by se mi docela líbilo, nikdo mi ale neřekl, že tomuhle sešupu předchází plavba westernovými kulisami, ke kterým se dostaneme sešupem pozadu černým tunelem!!! Šli jsme společně ještě do 4D kina, na kaskadérskou show s auty a na takovou dětskou laserovou střílečku (tam jsem byla spokojená, žádné sešupy, žádné strašení, jen laserová střílečka.

Babinda Boulders

Spokojená a nacpaná po večeři v Airlie beach.

Pláž plná korálů v Arlie beach

Krásný den na pláži v Noosa Heads

Večer jsme projeli podél Gold coast, které v růžovém západu sluce vypadalo jak z kýčovitého pohledu, ale na živo se nám to líbilo. Teď už si hovíme v kempu, připojení na elektriku s naším campervanem a zatím co já píšu blog, Matěj píše výjimečně zápisek do našeho cestovního deníku. Nevím, jestli se mi ještě podaří před návratem něco sesmolit, možná ne - tak každopádně se vracíme 11. 6. a na všechny se moc těšíme!

Podvečerní Gold coast

Jak jsem se zamilovala do Austrálie

Na cestě domů přes půl světa jsme si udělali dvoutýdenní zastávku v Austrálii. Hrozně moc jsem se sem těšila a oblíbila jsem si to tady od první minuty. První tři dny jsme strávili v Sydney a jejím okolí. Bylo super, že jsme mohli bydlet u mojí kamarádky z dětství, která v Sydney už dva roky žije. Kromě vřelého přivítání a tipů na to, co dělat se nám navíc dostalo ubytování v hezké čtvrti luxusně blízko centra Sydney. Časový posun oproti Zélandu je dvě hodiny, takže to nebylo moc náročné. První den po příletu jsme strávili v centrální části Sydney, kde jsme absolvovali super free city tour po nejzajímavějších místech města (Free city tour jsou skoro v každém velkém a zajímavém městě a je to super způsob, jak město poznat. Pořádají je různé organizace, myslím, že je nějaká i v Praze. Myšlenka je taková, že kdokoliv může přijít na prohlídku města, která je „bezplatná“ a na konci prohlídky dáte průvodci takový příspěvek, který je podle vás přiměřený/odpovídá vaší spokojenosti/finančním možnostem. Je to bezva, protože si prohlídku můžete dovolit s jakýmkoliv rozpočtem. Byli jsme na takových prohlídkách v New Yorku, v Aucklandu a teď i v Sydney a pokaždé paráda). Dozvěděli jsme se něco málo z historie, viděli jsme Harbour bridge a slavnou Operu. Prošli jsme si botanické zahrady a vyrazili zpět domů. Další den nebylo nic moc počasí, takže jsme zrušili plánovaný výlet na pobřežní procházku podél Manly (čtvrť Sydney) a vyrazili jsme do muzeí, která byla zdarma. Prošli jsme si nějaké sobotní trhy a u moderní budovy University of Sydney jsme viděli krásné šedo-růžové papoušky. Večer jsme šli s Žadnou a jejím přítelem Fandou na procházku do města, kde začínal festival světel VIVID (něco jako Český Signál, ale ve větším měřítku). Celé město bylo krásně nasvícené, takže moc pěkná podívaná. Třetí den jsme jeli vlakem ze Sydney do Blue Mountains a podnikli jsme takovou krátkou procházku. Po Novém Zélandu není snadné být uchvácený přírodou, ale tohle místo bylo moc pěkné. A létali tam krásní bílí papoušci Kakadu.

Sydney

V kavárně s Žandou

Opera během festivalu VIVID

Tři sestry, Blue Mountains

V pondělí ráno jsme brzy letěli do Cairns, města v severním Queenslandu. Přivítalo nás horko a vlhko, úplně nám to připomnělo Thajsko. Nechali jsme se odvést do hostelu, který taky připomínal Thajsko svou úrovní, nikoliv už cenou. Byl to nejlevnější hostel, který jsme v centru sehnali, a podle toho to tam vypadalo. Ale už jsme zažili leccos, takže nám to ani moc nevadilo. Byli jsme se projít u moře, kde to vypadalo moc pěkně, prostě takové letovisko, když tu najednou.. aaaaa.. kopla jsem se do palce!! Hrozně to bolelo a pod nehtem se mi rozlila krev. Alespoň to jsem si nejdřív myslela. Za skuhrání a nadávání jsem se dobelhala zpět na hostel a studovala svůj otékající palec. Při této téměř vědecké činnosti jsem zjistila, že to není krev pod mým nehtíčkem, ale že se mi tam úplně nepochopitelným způsobem zasekl malý ostrý klacíček z větývky. No to byste nevymysleli, vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, chtěla jsem ho vyndat, ale nešlo to, bolelo to a otékalo. Jak je pro mě v krizových situacích typické, začala jsem hysterčit. Matěj zůstal racionální a řekl, že bud si to vyndám sama, nebo jdeme k doktorovi. No nelíbila se mi ani jedna varianta, ale nakonec mi nic jiného než doktor nezbylo. Dobelhali jsme se k prvnímu doktorovi, posadili nás do čekárny a byli jsme tam asi hodinu, než jsem šla na řadu. Myslím, že případ jako já tam dlouho neměli. Alespoň kvůli nim doufám. Doktorovi jsme se hned na začátku omluvila, že se dost bojím (poznamenaná zákroky kralupského chirurga, který mě nejednou potýral bez umrtvení) a že se mnou není u doktora jednoduché. Doktor na mě, že dobrý, že to není nic velkého. Pro něj určitě ne, pro mě to bylo zranění nejvyšší třídy. Přinesl speciální pinzetu a zkusil to dřívko vytáhnout. „Uuaaaaaaaaaaaaaaaa“, zplna hrdla, na celou ordinaci. Následuje hysterický pláč a běsnění. Doktor byl naštěstí hrozně hodný a moje šílenství ho nerozhodilo. Přišel s další variantou, umrtvující injekce pod nehet a pak to vytáhne. Můj návrh, jestli by to tam nemohlo zůstat a časem samo odejít, neprošel. Takže jsem šílené ječení bolestí zopakovala ještě dvakrát, při vpíchnutí jehly s narkózou a pak při vytahování toho pitomého dřívka. Bylo to pěkně z plna hrdla a od srdce, no takovou bolest jsem nezažila. Přiznávám - jsem fakt bábovka a nikdy bych nevydržela nějaké mučení, všechno bych to vyklopila s prvním strženým nehtem. Na závěr jsem doktorovi dvacetkrát poděkovala, desetkrát se omluvila a zmizela z ordinace, jak rychle to šlo. Na recepci jsme nechali 90 dolarů a den byl skoro pryč. Další den jsme víceméně proflákali a plánovali naší cestu na jih zpět do Sydney. V pondělí ráno jsme vyzvedli auto a vyrazili na náš 2600 km dlouhý roadtrip. To je taky veselá kapitola, ale o ní zase příště. Neodpustím si ale zmínit dnešní návštěvu Billabong Sanctuary parku, kde jsme si užili úžasná australská zvířátka.

Koupací laguna v Cairns, asi 10 minut před devastací mého palce

Billabong Sanctuary

"Ahoj, jsem želva a mám vás ráda."

Krmení klokana. "Já si tě tady přidržím abys mi to zrní náhodou někam neodnes."

S vombatem! <3

O koalím úchopu jsem mlela asi 3 dny. A konečně jsem se dočkala! <3

Žebříček našich zaměstnání na working holiday

Během našeho půlročního pobytu na Zélandu jsme vystřídali snad víc prací než doposavad za celý život. Některé práce byly horší, některé lepší, některé absolutně příšerné a asi žádná nebyla vyloženě super, ale vzhledem k našim cestovatelským plánům jsme ani neměli velká očekávání. Asi těžko seženete práci snů během pár dní s trváním pár týdnů. Řekla jsem si, že sestavím žebříček všeho, co jsme tu dělali, od té nejlepší po nejhorší práci. Myslím, že Matěj by ho sestavil obdobně, možná by někde přehodil pořadí o jedno místo, ale v zásadě jsme se oba shodli.

1)      TOVÁRNA NA KRABICE – AUCKLAND

Práce v továrně na krabice nakonec vyhrála první místo. Byla to práce přes malinkou agenturu Abbey road v Aucklandu. Pracovali jsme tam dohromady cca 10 dní, prvních několik směn bylo vždy v pondělí a pátek, potom neměli tolik práce, tak jsme tam nechodili, v mezičase jsme si našli práce v packhousu, které se nachází na opačném konci tohohle článku a o to větší radost jsme měli, když nám Aroha, naše konzultantka z agentury, zavolala, že továrna má hodně práce a potřebovali by nás na celý týden. Strávili jsme tam předposlední týden našeho pobytu na Zélandu a shodli jsme se, že to byla vážně ta nej práce. Byla pod střechou, takže jsme věděli, že práce nezávisí na počasí, nebyla nám zima ani vedro, práce byla manuální, ale fyzicky nebyla náročná. Člověk byl sice celý den na nohou, ale alespoň jsme nemuseli zvedat těžké náklady. A protože to byla továrna na kartonové krabice, byla to celkem čistá práce. Pracovalo se od 7 do půl 4, krásný dělnický čas, takže jsme ze dne ještě něco měli a nevraceli jsme se unavení. Kdybychom přijeli na Zéland na zimu, klidně bych tohle vydržela dělat dva nebo tři měsíce a pak bych si jen užívala jarní a letní cestování. Kolegové tam byli v pohodě, skoro samí maoři nebo ostrovani z Tongy a Samoy, anglicky mluvili někteří trochu legračně, ale nakonec jsme se vždy nějak domluvili a byli jsme tam spokojení.

2)      SBÍRÁNÍ ODPADKŮ – DUNEDIN

Odpadky jsme sbírali jen jeden den v Dunedinu. Bylo to ještě během cestování. Dunedin se nám hodně zalíbil a říkali jsme si, že bychom se tam na nějaký čas usadili a sháněli práci. Jenže jsme neměli kde bydlet, kempy za slušnou cenu byly mimo Dunedin a hned tak jsme práci nesehnali. V jedné agentuře nám ale sehnali práci na jeden den. Sbírání igelitových pytlíků v okolí jedné skládky. Vyfasovali jsme kombinézu, napichovátka a pytle a byli jsme vysláni na lov plastových obalů. Supervizor měl největší starost o to, abychom přišli včas na pauzu a radši nás na ní posílal o 10 minut dřív. Nikdo nám nestál za zadkem, pracovali jsme venku a spolu a ještě jsme měli dobrý pocit z odvedené práce, která prospěla přírodě. Nevím jak dlouho by nás to bavilo, kdyby třeba pršelo, ale ten den bylo pěkně a byly to snadně vydělané dvě stovky dolarů.

3)      ČÍŠNÍCI V HOTELU – MARLOBOUGH SOUNDS
Naše nejdelší práce na Zélandu. Pracovali jsme v hotelu šest týdnů, i když za minimální mzdu, docela jsme si vydělali, protože kolem Vánoc a Nového roku bylo hodně hostů a my pracovali i během svátků s 50% příplatkem. O téhle práci jsem toho napsala hodně... byla taková na půl. Nebylo to náročné fyzicky, ale psychicky, někdy vznikal stres na place, někdy to bylo v klidu. Prostředí bylo dost multi – kulti a někdy jsme bojovali s jazykovou bariérou. Taky nám lezla na mozek odlehlost hotelu od okolních měst, nejbližší bylo hodinu a půl jízdy autem po šílených serpentinách. Absolutně nechápeme, jak to někteří zvládli celou sezonu. I se spolupracovníky to bylo tak napůl. Někteří lidi tam byli super, někteří byli z našeho pohledu hrozní a bohužel jsme všichni bydleli na společném špinavém ubytování pro zaměstnance, což se mi ohromně nelíbilo, ale nebylo na výběr. Já osobně se na servírku nehodím, nejsem typ na obsluhování lidí, i když jsem se snažila a vím, že někteří hosté mě měli rádi, moc jsem si tu práci neužívala. Zkušenost dobrá, ale zaměstnance měsíce bych asi nevyhrála.

4)      TŘÍDĚNÍ BALÍKŮ V KURÝRNÍ SPOLEČNOSTI – CHRISTCHURCH

Tahle práce byla druhá, kterou jsme na Zélandu sehnali hned po mytí nádobí v cateringu. Nebyla sice vyloženě špatná, šlo o roztřiďování zásilek všech možných velikostí a váhy do jednotlivých kójí podle regionů Nového Zélandu. Byla jsem tam zase jediná holka, ale nutno říct, že na mě všichni brali ohledy a nikdo po mě nechtěl, abych tahala těžké balíky. Pracovalo se tam na 12 hodinové směny, práce byla trochu pakárna, ale zase byly luxusně dlouhé pauzy. Proč ale nakonec tahle práce skončila v žebříčku poměrně nízko je dáno tím, že se tam dělaly noční! A to jsme teda vůbec nedávali, byli jsme úplně rozhození. Nejdřív jsme si zvykali na posun času ve dne, a když jsme si konečně zvykli, zase jsme se měli přeorientovat zpátky a fungovat v noci. Navíc se tam hodně prášilo a byli jsme hrozně ušmudlaní. Ale tak nějak.. dejme tomu..šlo to. To ovšem nemůžu říct o následujícím pekelném triu.

5)      MYTÍ NÁDOBÍ V CATERINGU

Samí kluci, Australani a Zélanďani, slang takový, že nechápu jedinou souvislou větu a hromady a hromady obřích těžkých mastných nádob plných zbytků masa, oleje, těsta. Prostě hnus největší, celý den jen mytí takových lahůdek, popřípadě čištění nejčernějších a nejmastnějších roštů, jaké jsem kdy viděla., zničený záda, zběsilý tempo. Jsem ráda, že jsem tam byla jen jednou. Matěj tam byl dvakrát a taky si to zrovna nepochvaloval.

6)      KIWI PRUNING a KIWI PACKHOUSE

Na tyhle dvě práce jsem si stěžovala poměrně zevrubně na blogu. A musím říct, že práce v zemědělství byla fakt bezkonkurenčně nejhorší. Dřina jak blázen, bordel všude v očích, ve vlasech, v nose, nepochopitelný tempo, kterým máte pracovat, minimální pauzy, prostě otrokářský systém. Nevím, jestli bylo horší balení kiwi v packhousu nebo pruning venku na sadu, bylo to hrozné asi tak podobně. Na pruningu jsme vydrželi 2,5 dne, v packhousu 6 dní a vězte, že i když se to takhle zdá málo, já se divím, že jsme vydrželi „tolik“. V obou pracích jsem chtěla skončit od první minuty, ale dolárky jsme potřebovali, tak jsme se vždy nějak zapřeli a vydrželi aspoň chvíli.

I když to byla někdy hrůza, jsem ráda, že jsme si toho hodně vyzkoušeli a nikdo nám už nemůže říct, že my nevíme, co je to „dělat rukama“. Jsem ráda, že mě s vysokou pravděpodobností žádná podobná práce nečeká doma, protože jak asi vyplynulo, moc jsem nezářila. Na druhou stranu jsem si ještě víc uvědomila, že jen proto, že někdo dělá rukama a ne hlavou, nemusí to znamenat, že to má v práci snadný. Taky jsem měla možnost vidět, kolik je práce za věcmi, které si člověk běžně kupuje nebo je používá a překvapilo mě, kolik věcí se pořád dělá ručně a jak jsou některé stroje pořád nedokonalé. Tak tedy čest práci a příští relace o prvních krásných dnech v Austrálii.  

Peklo v packhousu a naše další plány

Protože už v packhousu zase nepracujeme, mám konečně čas napsat další článek. Jako vždy bylo všechno jinak, než jsme předpokládali a události se ubíraly jinam, než jsme čekali. Naštěstí. Práce v packhousu byla absolutně šílená. Naposledy jsem si ze všech prací stěžovala na kiwi pruning a tvrdila jsem, že je to nejhorší práce. Packhouse se s ní ale pere o první místo. Nastoupili jsme minulý pátek, vybavení úplně novými stejnými sportovními komplety, které nám dal Jordan, který je na nic nevyužije, a ani nevím, kde je vlastně vzal. Vypadali jsme jako sportovci z 80. let, v baťozích připravené termo prádlo a čepice v očekávání hrozné zimy, o které nám vyprávěla jedna Němka na kiwi pruningu a také s ohledem na email, který nám společnost poslala, kde doporučovali teplé oblečení. Byl to nějaký nejapný vtip nebo nevím, ale v tom packhousu bylo asi 24 stupňů a makalo se tam tak, že z vás ještě lil pot, i když jste měli triko a kraťasy. Vypadali jsme jako totální paka. Slečna z recepce, která nebyla zrovna nejmilejší, nám udělala rychlé školení, poučila nás, že se během práce nesmí jíst, pít, žvýkat, poslouchat hudbu a vůbec dělat cokoliv jiného kromě balení a skládání kiwi. Musíme si mýt ruce asi patnáctkrát denně, na hlavě mít ochrannou síťku, na rukou rukavice a přes sebe zástěru. Byla jsem fakt kočka k pohledání. Naštěstí jsme tam stejně blbě vypadali všichni a já jsem nepotřebovala na nikoho dělat dojem. O jakou pozici bychom měli zájem, nikoho nezajímalo a mně do smlouvy vyplnili „packer“ (balič) a Matějovi „stacker“ (skládač). Moje činnost spočívala v tom, že jsem stála u pásu, na který přijížděli buď větší krabice nebo menší krabice s plastovými výlisy a do nich padalo kiwi, které jsem musela srovnat a zabalit a následně krabice zavřít a poslat směrem ke stackerům, kteří je rovnali na palety. Pracovalo se kolikrát v šíleném tempu, kiwi se valilo jako divé a člověk tisíckrát za den zopakoval stejné pohyby, bolelo z toho za krkem a v zádech a večer jsem vysmrkávala prach z kiwi. Matěj zase celý den skládal krabice o váze 10-20kg na paletu od země až do 2,5 metru. Nejdřív jsme si mysleli, že ten stroj, který kiwi posílal, není optimalizovaný a různě blbne, a proto někdy jede tou šílenou rychlostí. Pak se ale ukázalo, že ho tak schválně pouštějí, protože čím rychleji to uděláme, tím míň dní nás budou muset platit a tím víc zbyde společnosti jako profit. Byli to hrozní otrokáři, směny měly 10 hodin, byli jsme tam od 7:30 do 17:30 a tahle doba s náročnou fyzickou prací byla rozdělená jen třemi přestávkami. Dvě z nich měli jen 10 minut, a to ještě jen na papíře, protože i když zazvonilo na pauzu, museli jsme dodělat to, co bylo rozdělané a ve výsledku z pauzy zbylo třeba 8 minut. Pak jsme měli půl hodiny na oběd. Vydrželi jsme v packhousu 6 dní a skoro se divím, že tak „dlouho“. Byli jsme unavení, pořád se nám zdálo o kiwi, budili jsme se neodpočatí, vraceli jsme se v půl 7 večer, sotva jsme uvařili jídlo k večeři a k obědu na další den a šli jsme spát. Každý den jsme chtěli skončit, ale pořád jsme si říkali, že musíme vydržet ještě chvilku, abychom vydělali alespoň na náklady na zbytek pobytu na NZ. Byli jsme rozhodnutí skončit nejpozději tuhle sobotu. To bychom měli odpracovaných 8 dní. I tak se to zdálo nad naše síly a původních 18 dní, které jsem plánovala, bylo úplně mimo realitu. Pak ale přišel zvrat. Ozvala se nám Aroha, že továrna na krabice je zase „byzy“ a že by nás potřebovali. Nevěřili byste, jak jsme byli šťastní! Další den jsme to v packhousu oznámili a byli jsme tam naposledy. V pátek jsme nastoupili zpátky na krabice a to byla stará známá pohodička. Žádné těžké zvedání, jakmile zazvoní zvonek, jde se okamžitě na pauzu, můžete pít a čůrat i mimo pauzu, dělá se od 7 do 15:30, takže máte odpoledne ještě nějaký volný čas a nikdo tam po vás nechce supermanské výkony. Sice tam nejsou žádní backpackeři, jenom my dva, ale je nám to jedno. Hlavně že ta práce není za zabití.

Náš pobyt se tady pomalu chýlí ke konci a my, i když jsme si to užili i přes všechny těžké chvíle, se moc těšíme domů. Přebookovali jsme letenky a pomalu plánujeme naše dva týdny v Austrálii. Trochu mě mrzí, že jsme tady v Aucklandu tak bojovali s prací a už jsme nestihli vydělat na výlet na Fidži, ale tak co.. Z Aucklandu odlétáme 26.5. do Sydney. Tam bychom měli strávit tři dny. Bydlet budeme u mojí kamarádky z dětství, která žije v Sydney už dva roky se svým přítelem a ochotě nám nabídla možnost zůstat u nich. Je to super, budeme mít zázemí u někoho, koho znám a celkově se na to setkání moc těším. Náš plán byl pokračovat do Brisbane a to ideálně relokací auta z autopůjčovny. Pointou relokace je, že autopůjčovna potřebuje převézt auto z jednoho místa na druhé a protože vy jí ho převezete v určené datum a za určený počet dní, půjčí vám auto skoro zdarma. Zpět jsme se chtěli vrátit letadlem. Jenže těch relokací není zrovna moc a my nenašli žádnou, která by nám seděla. Nakonec jsme tedy plány změnili a ze Sydney poletíme až do Cairns. Tam pobudeme dva dny a vyzvedneme si hippie camper, který máme během 9 dní dopravit zpět do Sydney. Auto, ve kterém můžeme spát, by nás vyšlo při běžném půjčovném na minimálně 500 dolarů, takhle nás vyjde na 83 dolarů. Bude to takový velký roadtrip. Hrozně se těším!!! 

Ze Sydney přeletíme do Cairns a pak si dáme dlooouhý roadtrip po pobřeží zpět.

A takovouhle káru jsme sehnali na relokaci. Patro na spaní, dole stůl, sezení a kuchyňka.
(zdroj: http://www.hippiecamper.co.nz/campervan-hire-vehicles-hitop.aspx)

Konečně máme práci

Tak máme konečně full-time práci. Moc se tam netěšíme, bude nám tam zima, ale je to práce, a práce znamená dolary a dolary znamenají klid. Občas člověk slyší, že peníze nejsou důležitý, ale to může říct jen někdo, kdo jich má dostatek. Jasně, štěstí si za peníze nekoupíte, ale bydlení, jídlo, oblečení a láhev vína jo, a to není zrovna málo. Nebudu vás napínat, jakou příšernou práci jsme si sehnali tentokrát - je to v packhousu na kiwi. To je taková veliká budova, kde je asi 7 stupňů a probíhá v ní třídění, balení a nakládání kiwi, které putuje dál do prodeje v obchodech. Je tam hrozná zima, děláte milionkrát za den stejný pohyb a pracuje se v dost rychlém tempu. Nenašli byste lepší protiklad k zašívárně. Zkusíte se chvilku ulejvat a skončíte zavalení pod kiwi. Práce v továrně na krabice se mi zdála lepší, ale nemůžeme si teď vybírat a jsme rádi, že máme tohle. Není to přes agenturu a stejně je to za minimální mzdu, ale na to už jsme taky zvyklí. Jediné dobré na té práci je to, že je to snad poslední příšerná práce, kterou budeme dělat. Snad se už nikdy nevrátí do Čech doby komunismu nebo nacismu nebo jinýho neřádu a mě nepošlou někam k pásu, protože já vám přísahám, nesnáším to. Nevadí mi dělat rukama, přežiju, že mě z toho bolí záda, že mi šéfuje někdo s polovičním vzděláním a že musím mít milion ochranných pomůcek, aby bylo kiwi v bezpečí, to všechno je v pohodě, ale co na těch pracích nesnáším je ta hrozná nuda v hlavě. Ty práce, které jsme tu dělali byly až na číšnictví 100% manuální a hlava tam s námi byla jen proto, že jsme jí nemohli nechat doma na věšáku. Za pár směn v továrně na krabice jsem:

• si vzpomněla na všechny veselý history a kluky z raného mládí (ještě pořád jsem ve fázi mládí, jasný!?!)
• vysnila si každý pokoj kýženého domu
• probrala si v hlavě všechny šaty a boty, po kterých se mi stýská
• vybrala jsem jména pro naše děti 
• vymyslela menu, který bych chtěla uvařit od maminky až se vrátím
• MAMI, chtěla bych bramborový knedlíky se zelím od babičky a s goodyfoody hovězím a pak štrůdl bez rozinek se spoustou skořice a žádnou polívku, protože chci sníst hrozně moc toho štrůdlu, a pak u vás budu spát a ráno si dám pudink s piškotama

... a asi milion dalších věcí a nevím, na co budu myslet následující tři týdny v packhousu. Musím si vymyslet nějakou zábavu, protože jinak se mi z toho pohne. Bylo by to snazší, kdyby člověk mohl poslouchat hudbu, ale to je zpravidla z bezpečnostních důvodů zakázané a povídání zase snižuje rychlost a koncentraci na práci, takže to většinou taky nejde. Asi prostě budu počítat po centech vydělaný dolary a uklidňovat se, že všechno jednou skončí. Zítra tedy poslední den flákání a od pátku pěkně šest dní v týdnu od 7:30 do 17:30 v balírně.

A i když tady brečím, jak to bude hrozné, jsem samozřejmě ráda, že jsme něco sehnali a ty moje nářky neberte moc vážně, to je takový způsob terapie. Zéland je pořád super a jsem ráda, že tu jsem a že jsem si vyzkoušela "žít jinak". Ale myslím, že trvale bych žít v zahraničí nechtěla, alespoň teď to tak necítím, už se mi po Čechách stejská a čím víc se ten návrat blíží tím víc už se nemůžu dočkat. Chci si vyrazit v Kralupech s Bárou a chci, aby za mnou do Holešovic přijela Sandra na kole a šla si zas koupit božkov do Albertu v akci, chci jít do kavárny s Jančou a do Louvru s Hankou a do Klubu s Lenkou a Týnkou, chci vidět všechny Juristy a dát si čízy s Norou a Ondrou v Atmosféře, chci vidět holky z bývalé práce a taky si dát funny danny s Béďou, náhodou v Praze narážet na další kamarády a známý, chci do našeho bytečku, na procházku do centra, do Stromovky a na Letnou, a vůbec, chci už domů.

Nejhorší práce je žádná práce

Jsme v krizi. Duševní i finanční. A já chci jet domů, ale nemůžu, kvůli malíři.

A teď bych měla tenhle nečitelný začátek osvětlit. Obě krize, finanční i duševní, mají stejný původ. Nemáme práci, tudíž nemáme peníze a nemáme celé dny co dělat, a mně už z toho trošku hrabe. Naivně jsem si myslela, že v Aucklandu to bude hrozně jednoduchý, najdeme si rychle full-time práci, budeme tu osm týdnů dělat a ušetříme 6000 dolarů jako na začátku na jižním ostrově. Dva tisíce necháme v Austrálii a něco si přivezeme ještě domů. Jenže ne, o pořádnou práci tu nemůžeme zavadit a jak se blíží doba odletu, naše atraktivita jakožto pracovní síly, klesá. V agenturách už ani neříkáme, kolik času nám zbývá a nějak mlžíme, ale stejně, blíží se zima a krátkodobé práce tu moc není. V továrně na krabice už nejsou "byzy", takže nás nepotřebují a my nemůžeme nic najít. Do toho jsme shodou okolností přišli o pár směn, které jsme měli domluvené přes jinou agenturu a teď nemáme vůbec nic. Jsem z toho hrozně otrávená, je těžké vůbec něco shánět, když se v agenturách pořád tváří, že pro Vás budou něco mít a vy pak nevíte, jestli si teda můžete nebo nemůžete domlouvat něco jinde. Jsou to tady navíc hrozní byrokrati a nikdo se s Vámi nechce kvůli měsíci papírovat. Zemi jsme si procestovali, co jsme chtěli vidět jsme viděli a kdyby to šlo, prostě se zabalím, přebookuju letenku a čao. Jenže nemůžu kvůli malíři! To byl ten, který nám naboural auto. Dokud ho v servisu neopraví, nemůžeme ho prodat, protože dělá ten hrozný zvuk, ačkoliv jezdí v pohodě. No a protože proces schválení opravy zabral pojišťovně zase nějaký čas, je oprava domluvená až na 16. 5., protože dřív měl servis plno. Auto bude opravené tak 20.5. a pak ho ještě musíme prodat. K vzteku navíc je, že za něj vzhledem k nadcházející zimě dostaneme málo. Normálně by nám to bylo jedno, ale když nemáme práci, je to blbý. Trochu hořký konec našeho pobytu, Fidži nebude a v Austrálii asi budeme žrát trávu. Samozřejmě máme nějaké úspory z domova, jenže utrácet je tady se mi ani náhodou nechce, protože je tu všechno drahé a platy se pohybují v úplně jiných číslech, takže peníze vydělané v Čechách tu hrozně ztrácí hodnotu. Tak nám držte palce, ať se stane zázrak a my něco urychleně najdeme. 

Součástí dělnické třídy

Protože náš pohovor na práci v továrně dopadl dobře (ne že by měli nějaké velké požadavky), dnes jsme poprvé v 7:00 nakráčeli do továrny na papírové krabice v Papatoetoe, kousek od Aucklandského letiště. Nesmělo chybět naše luxusní pracovní oblečení - příšerné velké boty s kovovou špičkou a svítivě oranžová vestička od číňanů za 5 dolarů. Dostalo se nám bezpečnostního školení, poučení, že jakýkoliv úraz včetně říznutí o papír musíme hlásit, vyfasovali jsme rukavice, ochranné brýle a špunty do uší (bezpečnost na prvním místě) a šli jsme na to. Stoupli jsme si ke stolu s nekonečným množstvím kartonů, na nichž byly od strojů naříznuté tvary krabic a my odtrhávali okraje nebo výplně, aby nám ve výsledku zbyla jen ta část, ze které se složí samotná krabice. Nic moc intelektuálního, ale práce nenáročná, tempo v pohodě, nikdo nás nekomandoval a my postupně dělali komínky opracovaných polotovarů. Samozřejmě největším středobodem našeho pracovního dne byly pauzy, kdy jsme si na chvíli sedli a dali si svačinku. Protože se tvary krabic měnily a Matěj občas chodil pracovat ještě k nějakému stroji, nebylo to nakonec tak jednotvárné, jak jsme se báli. Odpoledne jsem dokonce dostala nový úkol, namísto otrhávání jsem vytvářela komínky po 25 kusech, aby je pak holka naproti mohla nechat svázat na takovém super přístroji. Jenže pak se stalo něco hrozného - ŘÍZLA JSEM SE O PAPÍR. Takže tragický pracovní úraz. Nebyla jsem si jistá, nakolik vážně bylo myšlené ranní školení, a tak jsem to šla radši nahlásit. Supervizorovi jsem tu hůzu oznámila trošku jako vtípek, nechtěla jsem vypadat, jako bláznivý hypochondr. On se mě ale se zájmem zeptal, proč jsem neměla pracovní rukavice, načež jsem mu odpověděla, že se mi s nimi počítá špatně a jde to pomaleji. Řekl mi, že to klidně můžu dělat pomalu, hlavní je, aby to bylo bezpečné. To mi přišlo takové milé, že se tady prostě nestresují rychlostí, ale víc je zajímá, aby se nikomu nic nestalo. I když jsem ztratila asi 1ml krve, úraz jsem přežila a dál si počítala v rukavicích a pomalu. Uvědomuju si, že to není zrovna historka roku, ale jako celý den jsem dělala krabice, takže ANO, tohle je velmi zajímavý příběh.

Od rána jsme měli radost, že je náš první pracovní den pátek, protože kdyby ta práce byla vopruz, měli bychom celý víkend na regeneraci. Ta práce je nakonec ale dost v pohodě a jsme rádi, že nám něco takového agentura nabídla. Od našeho domu je to 6,5 km, začínáme brzo, takže ještě není úděsná doprava, která jinak pohlcuje Auckland, máme společné směny, lidi jsou tam zatím milí a není to fyzicky kdoví jak náročné. Nechtěla bych se unáhlit, ale myslím si, že tahle je práce je kandidát na tu nejlepší práci, kterou jsme tu za celou dobu dělali. Na příště si připravím takový žebříček všech našich prací na Zélandu, ale radši tomu dám ještě chvíli, přeci jen to byl dnes první den.

Ahoj Aucklande, sbohem Sárinko

Konečně jsme se ukotvili v Aucklandu. Naše první prohlídky pokojů byly katastrofické, bydlení buď nebylo hezké nebo bylo šíleně drahé, asi 90% inzerátů hlásalo, že pokoj není vhodný pro páry, byť byl dost velký s velkou postelí a my pomalu propadali zoufalství. Široko daleko žádný free kemp ani levný kemp. První noc jsme zůstali v Aucklandu, druhou jsme strávili asi 70 km od něj v jednom z levnějších kempů v té oblasti. Pořád jsme se snažili hledat zároveň práci a bydlení, což je příšerná kombinace, bojíte se, že tam kde seženete bydlení, zase neseženete práci a naopak. Plácali jsme se v tom celí nešťastní, prošli asi 200 inzerátů a pořád nic. Nakonec se na nás ale štěstí usmálo. V jedné skupině na facebooku, kde jsem poptávala pokoj se konečně ozval někdo s nabídkou, která nám vyhovovala. Nějaký Jordan nám nabídl pokoj za 220 dolarů na týden pro oba včetně všech nákladů. Zavolali jsme si, poslal nám adresu a já se modlila, aby to bylo pěkné, protože na další noc v kempu za 40 dolarů bez internetu a s placenou prádelnou jsem fakt neměla náladu. Pokojíček nakonec předčil moje očekávání. Dům je součástí většího komplexu asi 20 domků, které jsou různě propojené na půdorysu velkého obdélníku. Máme menší zařízený pokoj v přízemí, vlastní ledničku (poprvé za náš pobyt na NZ!!!) a koupelnu sdílíme jen s jedním dalším klukem. Kromě nás a koupelnosdíleče Malcoma je tu ještě italsko-francouzský pár a majitel Jordan, který je Maor. Všichni jsou milí, je tu pořádek, obrovský obývák, velká kuchyně, hezká malá zahrádka a parkování v komplexu. Působí to tady bezpečně a já si konečně nepřipadám jak bezdomovec a zase mám víc energie na shánění práce. Matěj to má  taky tak. Taky si užíváme přítomnost elektřiny a neomezeného internetu. Je fajn, když nemusíme trávit dny v knihovně, abych se podívali na internet nebo nabili telefon. Dnes jsme obešli několik agentur práce, to byla trochu tragédie, protože nám většinou jen řekli, že je potřeba si domluvit schůzku předem, některé agentury jsme ani nenašli, google navigace nás několikrát zavedla úplně do nikam. Zítra máme první pohovor na part time práci v továrně, má to být jen na dva dny v týdnu, ale zase pro oba, a to nám stačí na pokrytí týdenního nájmu, benzínu a jídla, tak doufáme, že to vyjde. K tomu máme rozjednané další možnosti, tak snad někde uspějeme. 

Na závěr mám jednu hrozně smutnou zprávu, která se dnes dotkla celé naší rodiny, a to, že už nemáme Sárinku. V necelých 16 letech odešla do psího nebíčka, tak jí tam posílám pusu a vám jednu její fotku, kterou jsem si jen tak vyfotila před 6 lety a druhou co mi vyfotil Tomáš Kroupa na svatbě. Pac a pusu všem.

Druhý výstup na Mt. Egmont, Exeloo a perné chvilky v Aucklandu

Po 5 dnech jsme se vydali na Mt. Egmont/Taranaki podruhé. Matěj šel zcela nedobrovolně a celou cestu mi to dával pěkně sežrat. Je pravda, že jsem tak různě naléhala a vydírala, ale měla jsem prostě pocit, že by mu to muselo být v budoucnu líto, kdyby nešel. I když mě většinu cesty dost rozčiloval, nakonec jsem byla ráda, že ho sebou mám, protože jsem se pěkně bála. Vrchol celé té naší vtipné výpravy byl, že jsme se minuli na špičce hory, neb poslední stoupání pohltila mlha, já se zasekla v kráteru pod špičkou a pak jsme se nemohli najít. Matěj se na vršku rychle otočil a sešel dolů zpátky do kráteru, protože si myslel, že jsem tam zůstala a já zas vystoupala na vršek o 20 minut později a v panice, že se Matějovi buď něco stalo, nebo na mě někde čeká a bojí se zas on o mě, jsem se tam otočila na podpatku (teda spíš na obří podrážce trekových bot) a šla jsem zase dolů. Buď jak buď vrchol jsme pokořili, i když každý sám a moje představa společné svačiny, fotky a výhledů se vůbec nekonala. Jaký byl terén, jsem popisovala už minule, od toho bodu kam jsem se napoprvé dostala, se to rozhodně nelepšilo, spíš naopak. Drápali jsme se přes obří kameny bez jakéhokoli jištění, Matěj mi ještě chytrolínsky připomněl, že se na tohle horolezectví nevztahuje naše pojištění a jestli se nám něco stane, tak to bude stát majlant. Po nekonečném šplhání jsme se dostali k prvnímu kráteru momentálně nečinné sopky, krátký úsek kamenů pokrýval led a byly dost kluzké. V kráteru ležel sníh a nad ním se činil poslední kopeček vedoucí k vrcholu hory. Kopeček tvořilo červenočerná suť písku a malých kamínků a šplhat nahoru bylo absolutně příšerné. Jako bonus v okamžiku našeho závěrečného stoupání pokryla tenhle úsek mlha hustá tak, že by se za ní nemusel stydět ani Rákosníček, a já začala propadat panice. Matěj se mi ztratil a já si vybrala absolutně debilní cestu vzhůru (na tomhle úseku už žádná trasa značená nebyla, škrábat jsme se mohli, kudy bylo libo). Celé se mi to sypalo pod nohama, až jsem dospěla k úseku, kde mezi dvěma malými skalnatými úseky vedla uzoučká cestička vzhůru. Stoupala jsem po ní hlavně díky tomu, že jsem se zapírala rukama o skály, až jsem dospěla k bohu, kde cestička končila, a bylo potřeba vyhoupnout se na úroveň ve výšce mých prsou. Výborná situace – ruce jsem měla vystrčené nad hlavou a držela se nějakých dvou výstupků na skále nad sebou a neměla jsem kam zapřít nohu, abych se mohla vyhoupnout vzhůru. Při marném pokusu najít opěrný bod pro nohu jsem jí vystrčila někam nahoru a do dálky, no myslím, že jsem vypadala jako mrtvý spiderman. Zmocnila se mě totální panika, protože cestička pode mnou byla sypká a totálně příkrá, takže kdybych se pustila rukama, zastavila bych se někde v kráteru a nahoru mi to nešlo. A pak jsem vymyslela výborné řešení – začala jsem hysterčit a brečet a volat na Matěje, který se neozýval (jak jsem se později dozvěděla, volal na mě úplně stejně, ale prostě jsme se neslyšeli). Nakonec mi hora seslala záchranu v podobě chlápka, který se objevil nade mnou a podal mi ruku a vytáhl mě nahoru. Doběhla jsem těch pár metrů na špičku, rozhlídla jsem se do kraje a úplně vynervená jsem se začala sunout dolů. Když jsem v dálce viděla zmrzlého Matěje na kameni, srdíčko mi poskočilo radostí. Matěj byl teda docela otrávený, protože tam vymrzl a výhled se mu nelíbil (no prostě tragédie :D), ale cestou dolů jsme už na sebe byli hodný a rádi, že jsme to přežili. Další den jsme nemohli ani chodit, vypadali jsme jako blázni, protože při každém kroku ze schodů jsme křivili obličej a já vydala dost podivné skřeky. Třetí den už všechno bolení přešlo a dokonce Matěj nakonec uznal, že i když to bylo absolutně příšerné, je rád, že to zdolal.

Nahoře v kráteru Mt Egmont/Taranaki

Foto ze špičky. 2518 m.n.m.

Nejvíc nejhorší cesta dolů. Klouzání se kameny není zdaleka tak zábavné, jak by se mohlo zdát.

Poté jsme jeli do Hamilltonu. Cestou tam jsme se stavili na svačince, kam po chvíli přijela dvojice maorských kluků, kterým nahlas z auta vyhrávala hudba. To zkazilo atmosféru místa, protože to bylo parkoviště s krásným klidným výhledem na moře. My jako staří dobří pesimističtí Češi jsme si říkali, že to jsou členové určitě nějakého gangu. K tomu přispělo i to, že jeden z nich po chvíli vyndal z auta nasazovací masku připomínající lebku pomalovanou maorskými ornamenty, takže to působilo, že se s tím chystají někoho přepadnout. Nicméně po chvíli za námi přišli a byli hrozně přátelští a ptali se, odkud jsme a nakonec se ukázalo, že ten kluk tu masku vyndal, protože nám jí chtěl věnovat. Že prý ji udělal jeho otec a že to oni nosí, když jezdí na motorkách. My jim za to dali instantní fotku, kterou jsme tam vyfotili a pokračovali dál i s maskou v autě. Hamillton je poměrně velké město, které se ale nezdálo být nijak zajímavé, až na krásný komplex (nejen) tematických zahrad. V tomto komplexu si člověk může prohlédnout zahradu typicky čínskou, italskou, anglickou, japonskou a mnoho dalších od zeleninové přes modernistickou až po maorskou. Z Hamilltonu jsme jeli do freecampu, kde jsme měli po dlouhé době docela intenzivní zážitek s Exeloo.

Přidat popisek

Japonská zahrada

Čínská zahrada

Modernistická zahrada

Indická zahrada

Většina z vás asi neví, co je to Exeloo. Já bych byla radši, kdybych to taky nevěděla. Exeloo jsou rádoby ultra moderní veřejné záchody, na které tady občas na Zélandu narážíme. Já je teda upřímně nenávidím, protože s nimi mám pořád nějaké potíže. Nedávno jsme s Matějem koukali na Kulový blesk, a tak jsme si říkali, že exeloo jsou něco jako vynálezy Ing. Severina. Nápad dobrý, ale to provedení! Exeloo jsou záchody, které mají fungovat bezdotykově, mluví na vás, hrají hudbu a vše je automatizované. Přiblížíte ruku k tlačítku, zamknou se dveře, dáte ruku k jinému tlačítku, vyjede toaletní papír. Záchod se spláchne, když si umyjete ruce a poděkuje vám, že jste ho použili. Jenže to není tak dokonalé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Za prvé máte na celý proces 10 minut, teda to by asi mělo stačit, ale kdyby náhodou ne, po 10 minutách se záchod automaticky otevře. Toaletní papír je ukrytý v konstrukci budky, takže se může stát, že dáte ruku před tlačítko, ozve se zvuk a nic! Papír došel. Zrovna včera se mi to stalo, nejhorší situace na světě, fakt. Mytí rukou je taky dobrý proces. V budce je taková prohlubeň, kde jsou tři senzory, pod prvním, levým, na vás stříkne mýdlo, pod druhým teče voda a pod třetím, napravo, je sušák. Toho mýdla vždy vystříkne příšerně moc, je to nešetrné, nejde to pak pořádně umýt a hlavně mi to skoro pokaždé vystříkne na bundu nebo na mikinu, posunu ruce doprostřed pod vodu a co? Dostanu z leva další dávku mýdla na bundu, protože ty senzory jsou blízko sebe. Voda teče asi 3 vteřiny a pak musím půl minuty přemlouvat senzor, aby jí znova spustil. Sušák taky suší tak jednou ze tří pokusů. Včera jsme měli tu čest navštívit dokonce sprchu exeloo. Já teda oceňuji, že si tady může člověk dát zadarmo horkou sprchu, né že né, ale zase ten systém... Ve sprše je napsáno, že je zase limit 10 minut. Pochopitelně, není cílem, aby se tam někdo rochnil půl hodiny, ale jednak tomu limitu nepředchází žádné upozornění, pípnutí nebo tak něco a hlavně to není 10 minut, ale asi 7, po kterých se prostě dveře automaticky otevřou dokořán, a váš nahý zadek je vystaven všem na odiv. Je to dobrý projekt, ale k dokonalosti tomu ještě dost chybí. Abych ale byla taky trochu pozitivní, musím ocenit, že oproti ČR je tady všude hodně veřejných toalet, které jsou z 90% čisté a pěkné a nikde se za ně neplatí.

Pokud jde o cestování jako takové, jsme vlastně na konci. Sice ještě nemáme projetý Northland, ale to necháváme na výlety z Aucklandu, ve kterém se chceme usadit, najít si práci a vydělat dolary před odletem do Austrálie. Do Aucklandu jsme přijeli včera večer, měli jsme domluvené dvě prohlídky pokojů, ve kterých bychom mohli potenciálně bydlet a doufali jsme, že se budeme moct hned nastěhovat, protože jiný plán jsme neměli. V Aucklandu, obdobně jako na celém severním ostrově, není moc levných kempů a o free kempech ani nemluvě. První pokoj se nám moc nelíbil, byl bez nábytku a do centra hrozná dálka. Hodně jsme spoléhali na druhou prohlídku, kde slečna psala, že ho potřebuje obsadit co nejdřív, byl centru o hodně blíž a taky byl v lepší čtvrti. Dojeli jsme na místo a  čekali jsme na ní. Prohlídka byla domluvená na 7 večer a ona nám za 5 minut 7 napsala, že se jí to vlastně nehodí, jestli bychom nemohli zítra odpoledne. Tak jsme jí napsali, že klidně počkáme a že bychom se rádi hned nastěhovali, pokud by se nám to líbilo a z ní vylezlo, že má volno až od příští neděle. To nás dorazilo. V 7 večer jsme neměli kde spát, totální tma a po celém Auckladu zákaz kempování mimo vyhrazené kempy. Nechtěli jsme riskovat 200 dolarovou pokutu, takže jsme nakonec skončili v 8 večer v kempu za 18 dolarů na osobu (nejdražší kemp za celý náš pobyt!!) a teď se pomalu chystáme k odjezdu. Dnes bychom měli mít prohlídku jednoho pokoje, který je snad k dispozici okamžitě, tak nám držte palce, jinak nevím, co s námi zas bude. Pokud dnes nic nenajdeme, asi odjedeme projet si Northland a počkáme, až se příští neděli uvolní ten zmíněný pokoj.

A teď bonus na závěr. Matěj před a po. 

Věřili byste, že tyhle fotky od sebe dělí 10 minut a ne 10 let?

Delfíni a hory

Tak nakonec přeci jen přestalo pršet, my jsme opustili Lindu s Honzou (na dvakrát) a vydali jsme se dál na putování po severním ostrově. První den odjezdu z Te Puke jsme strávili v Mt Manganui, což bylo slunečné přímořské letovisko, které díky velikonočnímu víkendu bylo živé a plné lidí. Cestou k centru téhle oblasti jsme se zastavili na trhu, kde hráli dva kluci, Phil and Tilley, hrozně pěknou hudbu, trochu ve stylu Bena Howarda, tak jsme si hned koupili podomácku vypálené CD, které je dost dobré.   V Mt Manganui jsme si také všimli plakátu nabízejícího plavání s delfíny. Zrovna tahle společnost navíc nabízela přes naší milovanou aplikaci Camper mate 15% slevu, a tak jsme po krátkém váhání plavbu koupili na následující den. Dali jsme o tom vědět Lindě s Honzou, kteří pořád čekají v Te Puke, až jim konečně dozraje kiwi, a ti jeli nakonec s námi.
Z Mt Manganui jsme jeli přespat do hrozně krásného kempu jménem McLaren Falls park, kde se kromě hezkých procházek kolem jezírka přes den, dali pozorovat glow worms v noci. Glow worms jsou přes den poměrně odpudiví červíci, nebo jejich larvy, ale v noci se mění v malinkatá světýlka a vytváří krásnou podívanou na místech, kde se vyskytují. Na Zélandu je hodně placených výletů do různých jeskyní za těmito zábavnými hmyzáky, ale tady jsme je mohli vidět venku v přírodě a zadarmo. Vypadalo to jako v pohádce, jen vyfotit to nešlo moc dobře..

McLaren falls park

Černá labuť v McLaren falls parku. 

Matěj si teď pěstuje plnovous. A bude mít knírek jako František Josef I. 

Další den ráno jsme vstali brzo a vyrazili zpět do Mt Manganui na zmíněnou plavbu. Sešli jsme se s Lindou a Honzou, vyfasovali neoprény, rychle jsme se nasnídali a nalodili jsme se na naší kocábku. Posádka byla milá, připravili nám i nějaké pití a kapitán dělal docela dobré vtípky. Jenže poměrně brzy se zvedly vlny a s nimi náš žaludek. Samotné hledání delfínů v moři nám zabralo 3 hodiny, což byl podle posádky nejdelší čas, jaký zažili. Byli jsme rádi, že se na to nevykašlali a neodvezli nás zpět, protože i když v případě že delfíny nenajdou, garantují voucher na jinou plavbu, už bychom ji absolvovat nechtěli. Bylo nám hrozně zle, oba jsme byli za poblijóny, ale nebyli jsme zdaleka jediní. Přes palubu to hodilo asi 8 lidí z celkových 25 na lodi. Tohle utrpení bylo ale nakonec odměněno skupinkou asi 30 delfínů, které jsme nejdřív pozorovali z lodi a pak s nimi postupně ve skupinách plavali ve vodě. Drželi jsme se takových kovových konstrukcí na bocích zádě lodi, loď pomalu plula a delfíni společně s námi a kolem nás. Viděla jsem dokonce matku s mládětem, to bylo asi nejhezčí. Pak se k nám jeden delfín přiblížil asi na metr a půl, skoro jsme se ho mohli dotknout.  Krásný zážitek utrpení z mořské nemoci nakonec vyvážil, ale nevím, co by mě museli nabídnout příště, abych ještě na loď vlezla. Odpoledne jsme se znovu rozloučili s Lindou a Honzou a vydali se směrem k národnímu parku Tongariro.

Je těžké fotit a zvracet zároveň.

Tongariro apline crossing, údajně nejlepší jednodenní trek na Novém Zélandu pro mě byl dlouho očekávaným zážitkem a musím říct, že se mi vážně moc líbil. Museli jsme vstát hrozně brzy, v 5:30 (!!!), abychom měli místo na parkovišti, protože trek je vážně hodně populární. Z kempu ve kterém jsme spali, jsme jeli asi 45 minut do srdce národního parku, kde nás v 6:30 přivítalo téměř prázdné parkoviště. Je vidět, že už není hlavní sezóna. Než jsme se ale stihli nasnídat a obléct, parkoviště se pomalu plnilo a přijížděly autobusy. Totiž – takový malý problém tohohle jednodenního treku je, že začíná a končí na jiném místě, není to okruh, takže když zaparkujete na jednom konci, musíte se nějaký způsobem dostat na druhý. Své služby nabízejí různé dopravní společnosti, ale ten relativně krátký převoz stojí 30 dolarů na osobu, a to se nám zkrátka dát nechtělo. Někdy se prý lidé domluví, že si na půli cesty vymění klíčky od auta a dovezou si je, ale o nikom jsme nevěděli a taky jsme se pro trek rozhodli docela na rychlo. Nakonec jsme zvolili variantu, kterou nám radilo pár lidí na facebooku– jít do poloviny k těm nejzajímavějším úkazům a zpět stejnou cestou. Kromě toho, že jsme ušetřili peníze, jsme si užili cestu zpět téměř sami, a to se nám líbilo ohromně. I když je po hlavní sezóně, na Tongariro se ráno vydávalo úplně procesí, a i když je trek krásný, všechno si líp užijeme, když nejsme obklopení davy. Jenom abyste věděli, na tomhle treku leží legendární Hora osudu z Pána prstenů. Protože jsme vyrazili pěkně brzo, byli jsme s 20 km v nohou zpět na parkovišti asi v půl 3 odpoledne a zbylo nám dost času na přesun do oblasti Taranaki, jíž dominuje hora Mt. Taranaki/Egmont.

Ta ranní vstávání mají něco do sebe. Vyrážíme na Tongariro alpine crossing.

Tam patří prsten. Do Hory osudu.

Pro velký úspěch ještě jednou Hora osudu.

Z Tongarira jsme si odskočili na Měsíc.

Smaragdová jezírka a Velké modré jezero. Vrchol treku a taky místo, kde jsme se otočili.

Protože nám počasí po delší době přálo, po jednodenním odpočinku od Tongarira jsem se chtěla vydat na Mt. Egmont. Je to krásná hora vystupující z okolní ploché krajiny, tyčí se do 2 518 m.n.m. a k dosažení jejího vrcholu je potřeba překonat převýšení necelých 1 400 m.  Cesta na její vrchol měla zabrat asi 8-10 hodin, ale to byl odhad celkem optimistický. Vyrazili jsme z parkoviště v půl 9 ráno a cesta byla od počátku o hodně náročnější než na jiných trecích, které jsme absolvovali. Matěj se mnou šel jen první dvě hodiny, protože se cítil unavený a nahoru se mu nechtělo, tak jsme se rozdělili u jediného záchytného bodu trasy, u soukromé chaty Tahurangi lodge. Matěj se vrátil stejnou cestou k autu a já se vydala na vrchol. Bylo mi trochu podezřelé, že jdu nahoru sama, ale nepřikládala jsem tomu takový význam. Výstup byl velký zážitek, ale nakonec jsem se nedostala až na vrchol a bylo mi to strašně líto. Byl to nejnáročnější výstup, jaký jsem kdy podnikla. Bylo to neuvěřitelně prudké stoupání. Od místa, kde jsem se s Matějem rozloučila, mě čekalo převýšení 1 000m na poměrně krátkém úseku. Nebyla to v podstatě ani cesta, spíš takové polo horolezení podle oranžových tyček značících směr trasy. Nejdřív jsem lezla přes kameny a pak mě čekalo několik set schodů (takové dřevěné konstrukce vyplněné materiálem hory). Pak přišel ten nejhorší úsek - popsala bych to jako hromadu písku, štěrku a kamení v prudkém kopci, kde se není o co zapřít a s každým krokem jsem sklouzla o půl kroku zpět. To už jsem toho měla plné zuby, ale pořád dostatek odhodlání. I když jsem víc odpočívala, než šla, pomalu jsem se sunula vzhůru. Pak ale přišla krize s tím, jak jsem potkávala lidi, kteří už se vraceli z vrcholku dolů. Po dvou hodinách lezení jsem si myslela, že už musím být cca hodinu od vrcholku, ale krátké rozhovory s těmi, co se vraceli, mě vyváděli z omylu a postupně přiváděli k šílenství. Vypadalo to asi takhle:

Skoro dvě hodiny se škrábu nahoru. Potkávám postarší pár na cestě dolů.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Minimálně ještě hodinu a půl. Ale je to tam krásné.“
Ježiši, myslela jsem, že je to blíž. Nevadí, škrábu se dál dalších 30 minut. Potkávám mladého Francouze.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Minimálně ještě hodinu a půl. Ale výhled za to stojí.“
Aaaaaa. To snad ne. Škrábu se dalších 20 minut. Potkávám další kluky na cestě dolů.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Asi tak hodinu a půl až dvě hodinu.“
Šílím. To jdu snad na špatnou stranu. Nikdy to neskončí. A je mlha. Nevzdávám se, jdu dál. Dalších 20 minut se škrábu přes skály. Potkávám pár ve středním věku cestou dolů.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Je to tak hodinu, ale měla by ses už vrátit, nahoře už nikdo není, vracíme se poslední, bude tu asi pršet a nemusela by ses stihnout vrátit do tmy.“
Aaaaa. To je pokoření. To mě teda štve. Uroním slzu a otáčím to, abych se dostala bezpečně zpět.  

(zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ef/Mt_Taranaki_(Mt_Egmont).JPG)

Na cestě s Matějem.

Pomalu se škrábu vzhůru.

Úkol: Najdi tyčku.

Až sem jsem se dostala. 

Myslím, že jsem se dostala cca do 2 200 – 2300 m.n.m. Jako bonus se mě celou zpáteční cestu držela hustá mlha a já kolikrát musela hledat ty oranžové tyčky určující směr. Chvílema jsem začínala panikařit a byla jsem nejvíc ráda, že jsem se otočila a pořád měla na doslech (protože dohled byl asi 3 metry) ten poslední pár, který jsem potkala. I když mně bylo hrozně líto, že jsem se nedostala na konec, i tak to byl obrovský zážitek, protože s podobnými výstupy jsem neměla do té doby zkušenosti. Hlavně sestup z té hromady kamení byl šílený, v podstatě jsem jela po zadku, protože to byl asi nejbezpečnější způsob jak se dostat dolů, měla jsem prach v očích, v puse, prostě všude. Po cestě se ukázalo, že jsem vyrazila moc pozdě, protože všichni, kteří se vraceli, byli na cestě od půl 6 až půl 7 ráno, zatím co my vyrazili v půl 9. No v 6 večer jsem byla šťastná, že vidím naše auto na parkovišti. Byla jsem úúúplně nejvíc zničená, dneska se nemůžu ani hnout, ale už plánuju, že se na horu vydám znovu a podruhé možná i s Matějem, protože se prostě musím podívat na tu špičku, kterou jsem měla tak tak na dosah.