Jak jela Téra na Zéland: Jak jsem se zamilovala do Austrálie

Na cestě domů přes půl světa jsme si udělali dvoutýdenní zastávku v Austrálii. Hrozně moc jsem se sem těšila a oblíbila jsem si to tady od první minuty. První tři dny jsme strávili v Sydney a jejím okolí. Bylo super, že jsme mohli bydlet u mojí kamarádky z dětství, která v Sydney už dva roky žije. Kromě vřelého přivítání a tipů na to, co dělat se nám navíc dostalo ubytování v hezké čtvrti luxusně blízko centra Sydney. Časový posun oproti Zélandu je dvě hodiny, takže to nebylo moc náročné. První den po příletu jsme strávili v centrální části Sydney, kde jsme absolvovali super free city tour po nejzajímavějších místech města (Free city tour jsou skoro v každém velkém a zajímavém městě a je to super způsob, jak město poznat. Pořádají je různé organizace, myslím, že je nějaká i v Praze. Myšlenka je taková, že kdokoliv může přijít na prohlídku města, která je „bezplatná“ a na konci prohlídky dáte průvodci takový příspěvek, který je podle vás přiměřený/odpovídá vaší spokojenosti/finančním možnostem. Je to bezva, protože si prohlídku můžete dovolit s jakýmkoliv rozpočtem. Byli jsme na takových prohlídkách v New Yorku, v Aucklandu a teď i v Sydney a pokaždé paráda). Dozvěděli jsme se něco málo z historie, viděli jsme Harbour bridge a slavnou Operu. Prošli jsme si botanické zahrady a vyrazili zpět domů. Další den nebylo nic moc počasí, takže jsme zrušili plánovaný výlet na pobřežní procházku podél Manly (čtvrť Sydney) a vyrazili jsme do muzeí, která byla zdarma. Prošli jsme si nějaké sobotní trhy a u moderní budovy University of Sydney jsme viděli krásné šedo-růžové papoušky. Večer jsme šli s Žadnou a jejím přítelem Fandou na procházku do města, kde začínal festival světel VIVID (něco jako Český Signál, ale ve větším měřítku). Celé město bylo krásně nasvícené, takže moc pěkná podívaná. Třetí den jsme jeli vlakem ze Sydney do Blue Mountains a podnikli jsme takovou krátkou procházku. Po Novém Zélandu není snadné být uchvácený přírodou, ale tohle místo bylo moc pěkné. A létali tam krásní bílí papoušci Kakadu.

Sydney

V kavárně s Žandou

Opera během festivalu VIVID

Tři sestry, Blue Mountains

V pondělí ráno jsme brzy letěli do Cairns, města v severním Queenslandu. Přivítalo nás horko a vlhko, úplně nám to připomnělo Thajsko. Nechali jsme se odvést do hostelu, který taky připomínal Thajsko svou úrovní, nikoliv už cenou. Byl to nejlevnější hostel, který jsme v centru sehnali, a podle toho to tam vypadalo. Ale už jsme zažili leccos, takže nám to ani moc nevadilo. Byli jsme se projít u moře, kde to vypadalo moc pěkně, prostě takové letovisko, když tu najednou.. aaaaa.. kopla jsem se do palce!! Hrozně to bolelo a pod nehtem se mi rozlila krev. Alespoň to jsem si nejdřív myslela. Za skuhrání a nadávání jsem se dobelhala zpět na hostel a studovala svůj otékající palec. Při této téměř vědecké činnosti jsem zjistila, že to není krev pod mým nehtíčkem, ale že se mi tam úplně nepochopitelným způsobem zasekl malý ostrý klacíček z větývky. No to byste nevymysleli, vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, chtěla jsem ho vyndat, ale nešlo to, bolelo to a otékalo. Jak je pro mě v krizových situacích typické, začala jsem hysterčit. Matěj zůstal racionální a řekl, že bud si to vyndám sama, nebo jdeme k doktorovi. No nelíbila se mi ani jedna varianta, ale nakonec mi nic jiného než doktor nezbylo. Dobelhali jsme se k prvnímu doktorovi, posadili nás do čekárny a byli jsme tam asi hodinu, než jsem šla na řadu. Myslím, že případ jako já tam dlouho neměli. Alespoň kvůli nim doufám. Doktorovi jsme se hned na začátku omluvila, že se dost bojím (poznamenaná zákroky kralupského chirurga, který mě nejednou potýral bez umrtvení) a že se mnou není u doktora jednoduché. Doktor na mě, že dobrý, že to není nic velkého. Pro něj určitě ne, pro mě to bylo zranění nejvyšší třídy. Přinesl speciální pinzetu a zkusil to dřívko vytáhnout. „Uuaaaaaaaaaaaaaaaa“, zplna hrdla, na celou ordinaci. Následuje hysterický pláč a běsnění. Doktor byl naštěstí hrozně hodný a moje šílenství ho nerozhodilo. Přišel s další variantou, umrtvující injekce pod nehet a pak to vytáhne. Můj návrh, jestli by to tam nemohlo zůstat a časem samo odejít, neprošel. Takže jsem šílené ječení bolestí zopakovala ještě dvakrát, při vpíchnutí jehly s narkózou a pak při vytahování toho pitomého dřívka. Bylo to pěkně z plna hrdla a od srdce, no takovou bolest jsem nezažila. Přiznávám - jsem fakt bábovka a nikdy bych nevydržela nějaké mučení, všechno bych to vyklopila s prvním strženým nehtem. Na závěr jsem doktorovi dvacetkrát poděkovala, desetkrát se omluvila a zmizela z ordinace, jak rychle to šlo. Na recepci jsme nechali 90 dolarů a den byl skoro pryč. Další den jsme víceméně proflákali a plánovali naší cestu na jih zpět do Sydney. V pondělí ráno jsme vyzvedli auto a vyrazili na náš 2600 km dlouhý roadtrip. To je taky veselá kapitola, ale o ní zase příště. Neodpustím si ale zmínit dnešní návštěvu Billabong Sanctuary parku, kde jsme si užili úžasná australská zvířátka.