Žebříček našich zaměstnání na working holiday

Během našeho půlročního pobytu na Zélandu jsme vystřídali snad víc prací než doposavad za celý život. Některé práce byly horší, některé lepší, některé absolutně příšerné a asi žádná nebyla vyloženě super, ale vzhledem k našim cestovatelským plánům jsme ani neměli velká očekávání. Asi těžko seženete práci snů během pár dní s trváním pár týdnů. Řekla jsem si, že sestavím žebříček všeho, co jsme tu dělali, od té nejlepší po nejhorší práci. Myslím, že Matěj by ho sestavil obdobně, možná by někde přehodil pořadí o jedno místo, ale v zásadě jsme se oba shodli.

1)      TOVÁRNA NA KRABICE – AUCKLAND

Práce v továrně na krabice nakonec vyhrála první místo. Byla to práce přes malinkou agenturu Abbey road v Aucklandu. Pracovali jsme tam dohromady cca 10 dní, prvních několik směn bylo vždy v pondělí a pátek, potom neměli tolik práce, tak jsme tam nechodili, v mezičase jsme si našli práce v packhousu, které se nachází na opačném konci tohohle článku a o to větší radost jsme měli, když nám Aroha, naše konzultantka z agentury, zavolala, že továrna má hodně práce a potřebovali by nás na celý týden. Strávili jsme tam předposlední týden našeho pobytu na Zélandu a shodli jsme se, že to byla vážně ta nej práce. Byla pod střechou, takže jsme věděli, že práce nezávisí na počasí, nebyla nám zima ani vedro, práce byla manuální, ale fyzicky nebyla náročná. Člověk byl sice celý den na nohou, ale alespoň jsme nemuseli zvedat těžké náklady. A protože to byla továrna na kartonové krabice, byla to celkem čistá práce. Pracovalo se od 7 do půl 4, krásný dělnický čas, takže jsme ze dne ještě něco měli a nevraceli jsme se unavení. Kdybychom přijeli na Zéland na zimu, klidně bych tohle vydržela dělat dva nebo tři měsíce a pak bych si jen užívala jarní a letní cestování. Kolegové tam byli v pohodě, skoro samí maoři nebo ostrovani z Tongy a Samoy, anglicky mluvili někteří trochu legračně, ale nakonec jsme se vždy nějak domluvili a byli jsme tam spokojení.

2)      SBÍRÁNÍ ODPADKŮ – DUNEDIN

Odpadky jsme sbírali jen jeden den v Dunedinu. Bylo to ještě během cestování. Dunedin se nám hodně zalíbil a říkali jsme si, že bychom se tam na nějaký čas usadili a sháněli práci. Jenže jsme neměli kde bydlet, kempy za slušnou cenu byly mimo Dunedin a hned tak jsme práci nesehnali. V jedné agentuře nám ale sehnali práci na jeden den. Sbírání igelitových pytlíků v okolí jedné skládky. Vyfasovali jsme kombinézu, napichovátka a pytle a byli jsme vysláni na lov plastových obalů. Supervizor měl největší starost o to, abychom přišli včas na pauzu a radši nás na ní posílal o 10 minut dřív. Nikdo nám nestál za zadkem, pracovali jsme venku a spolu a ještě jsme měli dobrý pocit z odvedené práce, která prospěla přírodě. Nevím jak dlouho by nás to bavilo, kdyby třeba pršelo, ale ten den bylo pěkně a byly to snadně vydělané dvě stovky dolarů.

3)      ČÍŠNÍCI V HOTELU – MARLOBOUGH SOUNDS
Naše nejdelší práce na Zélandu. Pracovali jsme v hotelu šest týdnů, i když za minimální mzdu, docela jsme si vydělali, protože kolem Vánoc a Nového roku bylo hodně hostů a my pracovali i během svátků s 50% příplatkem. O téhle práci jsem toho napsala hodně... byla taková na půl. Nebylo to náročné fyzicky, ale psychicky, někdy vznikal stres na place, někdy to bylo v klidu. Prostředí bylo dost multi – kulti a někdy jsme bojovali s jazykovou bariérou. Taky nám lezla na mozek odlehlost hotelu od okolních měst, nejbližší bylo hodinu a půl jízdy autem po šílených serpentinách. Absolutně nechápeme, jak to někteří zvládli celou sezonu. I se spolupracovníky to bylo tak napůl. Někteří lidi tam byli super, někteří byli z našeho pohledu hrozní a bohužel jsme všichni bydleli na společném špinavém ubytování pro zaměstnance, což se mi ohromně nelíbilo, ale nebylo na výběr. Já osobně se na servírku nehodím, nejsem typ na obsluhování lidí, i když jsem se snažila a vím, že někteří hosté mě měli rádi, moc jsem si tu práci neužívala. Zkušenost dobrá, ale zaměstnance měsíce bych asi nevyhrála.

4)      TŘÍDĚNÍ BALÍKŮ V KURÝRNÍ SPOLEČNOSTI – CHRISTCHURCH

Tahle práce byla druhá, kterou jsme na Zélandu sehnali hned po mytí nádobí v cateringu. Nebyla sice vyloženě špatná, šlo o roztřiďování zásilek všech možných velikostí a váhy do jednotlivých kójí podle regionů Nového Zélandu. Byla jsem tam zase jediná holka, ale nutno říct, že na mě všichni brali ohledy a nikdo po mě nechtěl, abych tahala těžké balíky. Pracovalo se tam na 12 hodinové směny, práce byla trochu pakárna, ale zase byly luxusně dlouhé pauzy. Proč ale nakonec tahle práce skončila v žebříčku poměrně nízko je dáno tím, že se tam dělaly noční! A to jsme teda vůbec nedávali, byli jsme úplně rozhození. Nejdřív jsme si zvykali na posun času ve dne, a když jsme si konečně zvykli, zase jsme se měli přeorientovat zpátky a fungovat v noci. Navíc se tam hodně prášilo a byli jsme hrozně ušmudlaní. Ale tak nějak.. dejme tomu..šlo to. To ovšem nemůžu říct o následujícím pekelném triu.

5)      MYTÍ NÁDOBÍ V CATERINGU

Samí kluci, Australani a Zélanďani, slang takový, že nechápu jedinou souvislou větu a hromady a hromady obřích těžkých mastných nádob plných zbytků masa, oleje, těsta. Prostě hnus největší, celý den jen mytí takových lahůdek, popřípadě čištění nejčernějších a nejmastnějších roštů, jaké jsem kdy viděla., zničený záda, zběsilý tempo. Jsem ráda, že jsem tam byla jen jednou. Matěj tam byl dvakrát a taky si to zrovna nepochvaloval.

6)      KIWI PRUNING a KIWI PACKHOUSE

Na tyhle dvě práce jsem si stěžovala poměrně zevrubně na blogu. A musím říct, že práce v zemědělství byla fakt bezkonkurenčně nejhorší. Dřina jak blázen, bordel všude v očích, ve vlasech, v nose, nepochopitelný tempo, kterým máte pracovat, minimální pauzy, prostě otrokářský systém. Nevím, jestli bylo horší balení kiwi v packhousu nebo pruning venku na sadu, bylo to hrozné asi tak podobně. Na pruningu jsme vydrželi 2,5 dne, v packhousu 6 dní a vězte, že i když se to takhle zdá málo, já se divím, že jsme vydrželi „tolik“. V obou pracích jsem chtěla skončit od první minuty, ale dolárky jsme potřebovali, tak jsme se vždy nějak zapřeli a vydrželi aspoň chvíli.

I když to byla někdy hrůza, jsem ráda, že jsme si toho hodně vyzkoušeli a nikdo nám už nemůže říct, že my nevíme, co je to „dělat rukama“. Jsem ráda, že mě s vysokou pravděpodobností žádná podobná práce nečeká doma, protože jak asi vyplynulo, moc jsem nezářila. Na druhou stranu jsem si ještě víc uvědomila, že jen proto, že někdo dělá rukama a ne hlavou, nemusí to znamenat, že to má v práci snadný. Taky jsem měla možnost vidět, kolik je práce za věcmi, které si člověk běžně kupuje nebo je používá a překvapilo mě, kolik věcí se pořád dělá ručně a jak jsou některé stroje pořád nedokonalé. Tak tedy čest práci a příští relace o prvních krásných dnech v Austrálii.