Protože už v packhousu zase nepracujeme, mám konečně
čas napsat další článek. Jako vždy bylo všechno jinak, než jsme předpokládali a
události se ubíraly jinam, než jsme čekali. Naštěstí. Práce v packhousu byla
absolutně šílená. Naposledy jsem si ze všech prací stěžovala na kiwi pruning a
tvrdila jsem, že je to nejhorší práce. Packhouse se s ní ale pere o první
místo. Nastoupili jsme minulý pátek, vybavení úplně novými stejnými sportovními
komplety, které nám dal Jordan, který je na nic nevyužije, a ani nevím, kde je
vlastně vzal. Vypadali jsme jako sportovci z 80. let, v baťozích připravené
termo prádlo a čepice v očekávání hrozné zimy, o které nám vyprávěla jedna
Němka na kiwi pruningu a také s ohledem na email, který nám společnost
poslala, kde doporučovali teplé oblečení. Byl to nějaký nejapný vtip nebo nevím,
ale v tom packhousu bylo asi 24 stupňů a makalo se tam tak, že z vás ještě
lil pot, i když jste měli triko a kraťasy. Vypadali jsme jako totální paka.
Slečna z recepce, která nebyla zrovna nejmilejší, nám udělala rychlé školení,
poučila nás, že se během práce nesmí jíst, pít, žvýkat, poslouchat hudbu a vůbec
dělat cokoliv jiného kromě balení a skládání kiwi. Musíme si mýt ruce asi patnáctkrát
denně, na hlavě mít ochrannou síťku, na rukou rukavice a přes sebe zástěru.
Byla jsem fakt kočka k pohledání. Naštěstí jsme tam stejně blbě vypadali
všichni a já jsem nepotřebovala na nikoho dělat dojem. O jakou pozici bychom
měli zájem, nikoho nezajímalo a mně do smlouvy vyplnili „packer“ (balič) a
Matějovi „stacker“ (skládač). Moje činnost spočívala v tom, že jsem stála
u pásu, na který přijížděli buď větší krabice nebo menší krabice s plastovými
výlisy a do nich padalo kiwi, které jsem musela srovnat a zabalit a následně
krabice zavřít a poslat směrem ke stackerům, kteří je rovnali na palety.
Pracovalo se kolikrát v šíleném tempu, kiwi se valilo jako divé a člověk tisíckrát
za den zopakoval stejné pohyby, bolelo z toho za krkem a v zádech a
večer jsem vysmrkávala prach z kiwi. Matěj zase celý den skládal krabice o
váze 10-20kg na paletu od země až do 2,5 metru. Nejdřív jsme si mysleli, že ten
stroj, který kiwi posílal, není optimalizovaný a různě blbne, a proto někdy
jede tou šílenou rychlostí. Pak se ale ukázalo, že ho tak schválně pouštějí,
protože čím rychleji to uděláme, tím míň dní nás budou muset platit a tím víc
zbyde společnosti jako profit. Byli to hrozní otrokáři, směny měly 10 hodin,
byli jsme tam od 7:30 do 17:30 a tahle doba s náročnou fyzickou prací byla
rozdělená jen třemi přestávkami. Dvě z nich měli jen 10 minut, a to ještě
jen na papíře, protože i když zazvonilo na pauzu, museli jsme dodělat to, co
bylo rozdělané a ve výsledku z pauzy zbylo třeba 8 minut. Pak jsme měli
půl hodiny na oběd. Vydrželi jsme v packhousu 6 dní a skoro se divím, že
tak „dlouho“. Byli jsme unavení, pořád se nám zdálo o kiwi, budili jsme se neodpočatí,
vraceli jsme se v půl 7 večer, sotva jsme uvařili jídlo k večeři a k obědu
na další den a šli jsme spát. Každý den jsme chtěli skončit, ale pořád jsme si
říkali, že musíme vydržet ještě chvilku, abychom vydělali alespoň na náklady na
zbytek pobytu na NZ. Byli jsme rozhodnutí skončit nejpozději tuhle sobotu. To
bychom měli odpracovaných 8 dní. I tak se to zdálo nad naše síly a původních 18
dní, které jsem plánovala, bylo úplně mimo realitu. Pak ale přišel zvrat.
Ozvala se nám Aroha, že továrna na krabice je zase „byzy“ a že by nás
potřebovali. Nevěřili byste, jak jsme byli šťastní! Další den jsme to v packhousu
oznámili a byli jsme tam naposledy. V pátek jsme nastoupili zpátky na
krabice a to byla stará známá pohodička. Žádné těžké zvedání, jakmile zazvoní
zvonek, jde se okamžitě na pauzu, můžete pít a čůrat i mimo pauzu, dělá se od 7
do 15:30, takže máte odpoledne ještě nějaký volný čas a nikdo tam po vás nechce
supermanské výkony. Sice tam nejsou žádní backpackeři, jenom my dva, ale je nám
to jedno. Hlavně že ta práce není za zabití.
Náš pobyt se tady pomalu chýlí ke konci a my, i když jsme si
to užili i přes všechny těžké chvíle, se moc těšíme domů. Přebookovali jsme
letenky a pomalu plánujeme naše dva týdny v Austrálii. Trochu mě mrzí, že
jsme tady v Aucklandu tak bojovali s prací a už jsme nestihli
vydělat na výlet na Fidži, ale tak co.. Z Aucklandu odlétáme 26.5. do
Sydney. Tam bychom měli strávit tři dny. Bydlet budeme u mojí kamarádky z dětství,
která žije v Sydney už dva roky se svým přítelem a ochotě nám nabídla
možnost zůstat u nich. Je to super, budeme mít zázemí u někoho, koho znám a
celkově se na to setkání moc těším. Náš plán byl pokračovat do Brisbane a to
ideálně relokací auta z autopůjčovny. Pointou relokace je, že autopůjčovna
potřebuje převézt auto z jednoho místa na druhé a protože vy jí ho
převezete v určené datum a za určený počet dní, půjčí vám auto skoro
zdarma. Zpět jsme se chtěli vrátit letadlem. Jenže těch relokací není zrovna
moc a my nenašli žádnou, která by nám seděla. Nakonec jsme tedy plány změnili a
ze Sydney poletíme až do Cairns. Tam pobudeme dva dny a vyzvedneme si hippie
camper, který máme během 9 dní dopravit zpět do Sydney. Auto, ve kterém můžeme
spát, by nás vyšlo při běžném půjčovném na minimálně 500 dolarů, takhle nás
vyjde na 83 dolarů. Bude to takový velký roadtrip. Hrozně se těším!!!
 |
| Ze Sydney přeletíme do Cairns a pak si dáme dlooouhý roadtrip po pobřeží zpět. |
 |
| A takovouhle káru jsme sehnali na relokaci. Patro na spaní, dole stůl, sezení a kuchyňka. (zdroj: http://www.hippiecamper.co.nz/campervan-hire-vehicles-hitop.aspx) |
Žádné komentáře:
Okomentovat