Konečně máme práci

Tak máme konečně full-time práci. Moc se tam netěšíme, bude nám tam zima, ale je to práce, a práce znamená dolary a dolary znamenají klid. Občas člověk slyší, že peníze nejsou důležitý, ale to může říct jen někdo, kdo jich má dostatek. Jasně, štěstí si za peníze nekoupíte, ale bydlení, jídlo, oblečení a láhev vína jo, a to není zrovna málo. Nebudu vás napínat, jakou příšernou práci jsme si sehnali tentokrát - je to v packhousu na kiwi. To je taková veliká budova, kde je asi 7 stupňů a probíhá v ní třídění, balení a nakládání kiwi, které putuje dál do prodeje v obchodech. Je tam hrozná zima, děláte milionkrát za den stejný pohyb a pracuje se v dost rychlém tempu. Nenašli byste lepší protiklad k zašívárně. Zkusíte se chvilku ulejvat a skončíte zavalení pod kiwi. Práce v továrně na krabice se mi zdála lepší, ale nemůžeme si teď vybírat a jsme rádi, že máme tohle. Není to přes agenturu a stejně je to za minimální mzdu, ale na to už jsme taky zvyklí. Jediné dobré na té práci je to, že je to snad poslední příšerná práce, kterou budeme dělat. Snad se už nikdy nevrátí do Čech doby komunismu nebo nacismu nebo jinýho neřádu a mě nepošlou někam k pásu, protože já vám přísahám, nesnáším to. Nevadí mi dělat rukama, přežiju, že mě z toho bolí záda, že mi šéfuje někdo s polovičním vzděláním a že musím mít milion ochranných pomůcek, aby bylo kiwi v bezpečí, to všechno je v pohodě, ale co na těch pracích nesnáším je ta hrozná nuda v hlavě. Ty práce, které jsme tu dělali byly až na číšnictví 100% manuální a hlava tam s námi byla jen proto, že jsme jí nemohli nechat doma na věšáku. Za pár směn v továrně na krabice jsem:

• si vzpomněla na všechny veselý history a kluky z raného mládí (ještě pořád jsem ve fázi mládí, jasný!?!)
• vysnila si každý pokoj kýženého domu
• probrala si v hlavě všechny šaty a boty, po kterých se mi stýská
• vybrala jsem jména pro naše děti 
• vymyslela menu, který bych chtěla uvařit od maminky až se vrátím
• MAMI, chtěla bych bramborový knedlíky se zelím od babičky a s goodyfoody hovězím a pak štrůdl bez rozinek se spoustou skořice a žádnou polívku, protože chci sníst hrozně moc toho štrůdlu, a pak u vás budu spát a ráno si dám pudink s piškotama

... a asi milion dalších věcí a nevím, na co budu myslet následující tři týdny v packhousu. Musím si vymyslet nějakou zábavu, protože jinak se mi z toho pohne. Bylo by to snazší, kdyby člověk mohl poslouchat hudbu, ale to je zpravidla z bezpečnostních důvodů zakázané a povídání zase snižuje rychlost a koncentraci na práci, takže to většinou taky nejde. Asi prostě budu počítat po centech vydělaný dolary a uklidňovat se, že všechno jednou skončí. Zítra tedy poslední den flákání a od pátku pěkně šest dní v týdnu od 7:30 do 17:30 v balírně.

A i když tady brečím, jak to bude hrozné, jsem samozřejmě ráda, že jsme něco sehnali a ty moje nářky neberte moc vážně, to je takový způsob terapie. Zéland je pořád super a jsem ráda, že tu jsem a že jsem si vyzkoušela "žít jinak". Ale myslím, že trvale bych žít v zahraničí nechtěla, alespoň teď to tak necítím, už se mi po Čechách stejská a čím víc se ten návrat blíží tím víc už se nemůžu dočkat. Chci si vyrazit v Kralupech s Bárou a chci, aby za mnou do Holešovic přijela Sandra na kole a šla si zas koupit božkov do Albertu v akci, chci jít do kavárny s Jančou a do Louvru s Hankou a do Klubu s Lenkou a Týnkou, chci vidět všechny Juristy a dát si čízy s Norou a Ondrou v Atmosféře, chci vidět holky z bývalé práce a taky si dát funny danny s Béďou, náhodou v Praze narážet na další kamarády a známý, chci do našeho bytečku, na procházku do centra, do Stromovky a na Letnou, a vůbec, chci už domů.