Po 5 dnech jsme se vydali na Mt. Egmont/Taranaki podruhé.
Matěj šel zcela nedobrovolně a celou cestu mi to dával pěkně sežrat. Je pravda,
že jsem tak různě naléhala a vydírala, ale měla jsem prostě pocit, že by mu to
muselo být v budoucnu líto, kdyby nešel. I když mě většinu cesty dost
rozčiloval, nakonec jsem byla ráda, že ho sebou mám, protože jsem se pěkně
bála. Vrchol celé té naší vtipné výpravy byl, že jsme se minuli na špičce hory,
neb poslední stoupání pohltila mlha, já se zasekla v kráteru pod špičkou a
pak jsme se nemohli najít. Matěj se na vršku rychle otočil a sešel dolů zpátky
do kráteru, protože si myslel, že jsem tam zůstala a já zas vystoupala na vršek
o 20 minut později a v panice, že se Matějovi buď něco stalo, nebo na mě
někde čeká a bojí se zas on o mě, jsem se tam otočila na podpatku (teda spíš na
obří podrážce trekových bot) a šla jsem zase dolů. Buď jak buď vrchol jsme
pokořili, i když každý sám a moje představa společné svačiny, fotky a výhledů
se vůbec nekonala. Jaký byl terén, jsem popisovala už minule, od toho bodu kam
jsem se napoprvé dostala, se to rozhodně nelepšilo, spíš naopak. Drápali jsme
se přes obří kameny bez jakéhokoli jištění, Matěj mi ještě chytrolínsky
připomněl, že se na tohle horolezectví nevztahuje naše pojištění a jestli se
nám něco stane, tak to bude stát majlant. Po nekonečném šplhání jsme se dostali
k prvnímu kráteru momentálně nečinné sopky, krátký úsek kamenů pokrýval
led a byly dost kluzké. V kráteru ležel sníh a nad ním se činil poslední
kopeček vedoucí k vrcholu hory. Kopeček tvořilo červenočerná suť písku a
malých kamínků a šplhat nahoru bylo absolutně příšerné. Jako bonus v okamžiku
našeho závěrečného stoupání pokryla tenhle úsek mlha hustá tak, že by se za ní
nemusel stydět ani Rákosníček, a já začala propadat panice. Matěj se mi ztratil
a já si vybrala absolutně debilní cestu vzhůru (na tomhle úseku už žádná trasa
značená nebyla, škrábat jsme se mohli, kudy bylo libo). Celé se mi to sypalo
pod nohama, až jsem dospěla k úseku, kde mezi dvěma malými skalnatými
úseky vedla uzoučká cestička vzhůru. Stoupala jsem po ní hlavně díky tomu, že
jsem se zapírala rukama o skály, až jsem dospěla k bohu, kde cestička
končila, a bylo potřeba vyhoupnout se na úroveň ve výšce mých prsou. Výborná
situace – ruce jsem měla vystrčené nad hlavou a držela se nějakých dvou
výstupků na skále nad sebou a neměla jsem kam zapřít nohu, abych se mohla vyhoupnout
vzhůru. Při marném pokusu najít opěrný bod pro nohu jsem jí vystrčila někam
nahoru a do dálky, no myslím, že jsem vypadala jako mrtvý spiderman. Zmocnila
se mě totální panika, protože cestička pode mnou byla sypká a totálně příkrá,
takže kdybych se pustila rukama, zastavila bych se někde v kráteru a
nahoru mi to nešlo. A pak jsem vymyslela výborné řešení – začala jsem hysterčit
a brečet a volat na Matěje, který se neozýval (jak jsem se později dozvěděla,
volal na mě úplně stejně, ale prostě jsme se neslyšeli). Nakonec mi hora
seslala záchranu v podobě chlápka, který se objevil nade mnou a podal mi
ruku a vytáhl mě nahoru. Doběhla jsem těch pár metrů na špičku, rozhlídla jsem
se do kraje a úplně vynervená jsem se začala sunout dolů. Když jsem
v dálce viděla zmrzlého Matěje na kameni, srdíčko mi poskočilo radostí.
Matěj byl teda docela otrávený, protože tam vymrzl a výhled se mu nelíbil (no
prostě tragédie :D), ale cestou dolů jsme už na sebe byli hodný a rádi, že jsme
to přežili. Další den jsme nemohli ani chodit, vypadali jsme jako blázni,
protože při každém kroku ze schodů jsme křivili obličej a já vydala dost
podivné skřeky. Třetí den už všechno bolení přešlo a dokonce Matěj nakonec
uznal, že i když to bylo absolutně příšerné, je rád, že to zdolal.
 |
| Nahoře v kráteru Mt Egmont/Taranaki |
 |
| Foto ze špičky. 2518 m.n.m. |
 |
| Nejvíc nejhorší cesta dolů. Klouzání se kameny není zdaleka tak zábavné, jak by se mohlo zdát. |
Poté jsme jeli do Hamilltonu. Cestou tam jsme se stavili na
svačince, kam po chvíli přijela dvojice maorských kluků, kterým nahlas z auta
vyhrávala hudba. To zkazilo atmosféru místa, protože to bylo parkoviště s krásným
klidným výhledem na moře. My jako staří dobří pesimističtí Češi jsme si říkali,
že to jsou členové určitě nějakého gangu. K tomu přispělo i to, že jeden z nich
po chvíli vyndal z auta nasazovací masku připomínající lebku pomalovanou
maorskými ornamenty, takže to působilo, že se s tím chystají někoho
přepadnout. Nicméně po chvíli za námi přišli a byli hrozně přátelští a ptali se,
odkud jsme a nakonec se ukázalo, že ten kluk tu masku vyndal, protože nám jí
chtěl věnovat. Že prý ji udělal jeho otec a že to oni nosí, když jezdí na
motorkách. My jim za to dali instantní fotku, kterou jsme tam vyfotili a
pokračovali dál i s maskou v autě. Hamillton je poměrně velké město, které
se ale nezdálo být nijak zajímavé, až na krásný komplex (nejen) tematických zahrad.
V tomto komplexu si člověk může prohlédnout zahradu typicky čínskou,
italskou, anglickou, japonskou a mnoho dalších od zeleninové přes
modernistickou až po maorskou. Z Hamilltonu jsme jeli do freecampu, kde
jsme měli po dlouhé době docela intenzivní zážitek s Exeloo.
 |
| Přidat popisek |
 |
| Japonská zahrada |
 |
| Čínská zahrada |
 |
| Modernistická zahrada |
 |
| Indická zahrada |
Většina z vás asi neví, co je to Exeloo. Já bych byla
radši, kdybych to taky nevěděla. Exeloo jsou rádoby ultra moderní veřejné
záchody, na které tady občas na Zélandu narážíme. Já je teda upřímně nenávidím,
protože s nimi mám pořád nějaké potíže. Nedávno jsme s Matějem
koukali na Kulový blesk, a tak jsme si říkali, že exeloo jsou něco jako
vynálezy Ing. Severina. Nápad dobrý, ale to provedení! Exeloo jsou záchody,
které mají fungovat bezdotykově, mluví na vás, hrají hudbu a vše je
automatizované. Přiblížíte ruku k tlačítku, zamknou se dveře, dáte ruku
k jinému tlačítku, vyjede toaletní papír. Záchod se spláchne, když si
umyjete ruce a poděkuje vám, že jste ho použili. Jenže to není tak dokonalé,
jak by se mohlo na první pohled zdát. Za prvé máte na celý proces 10 minut,
teda to by asi mělo stačit, ale kdyby náhodou ne, po 10 minutách se záchod
automaticky otevře. Toaletní papír je ukrytý v konstrukci budky, takže se
může stát, že dáte ruku před tlačítko, ozve se zvuk a nic! Papír došel. Zrovna
včera se mi to stalo, nejhorší situace na světě, fakt. Mytí rukou je taky dobrý
proces. V budce je taková prohlubeň, kde jsou tři senzory, pod prvním,
levým, na vás stříkne mýdlo, pod druhým teče voda a pod třetím, napravo, je
sušák. Toho mýdla vždy vystříkne příšerně moc, je to nešetrné, nejde to pak
pořádně umýt a hlavně mi to skoro pokaždé vystříkne na bundu nebo na mikinu,
posunu ruce doprostřed pod vodu a co? Dostanu z leva další dávku mýdla na bundu,
protože ty senzory jsou blízko sebe. Voda teče asi 3 vteřiny a pak musím půl
minuty přemlouvat senzor, aby jí znova spustil. Sušák taky suší tak jednou ze
tří pokusů. Včera jsme měli tu čest navštívit dokonce sprchu exeloo. Já teda
oceňuji, že si tady může člověk dát zadarmo horkou sprchu, né že né, ale zase
ten systém... Ve sprše je napsáno, že je zase limit 10 minut. Pochopitelně,
není cílem, aby se tam někdo rochnil půl hodiny, ale jednak tomu limitu
nepředchází žádné upozornění, pípnutí nebo tak něco a hlavně to není 10 minut,
ale asi 7, po kterých se prostě dveře automaticky otevřou dokořán, a váš nahý
zadek je vystaven všem na odiv. Je to dobrý projekt, ale k dokonalosti
tomu ještě dost chybí. Abych ale byla taky trochu pozitivní, musím ocenit, že
oproti ČR je tady všude hodně veřejných toalet, které jsou z 90% čisté a
pěkné a nikde se za ně neplatí.
Pokud jde o cestování jako takové, jsme vlastně na konci.
Sice ještě nemáme projetý Northland, ale to necháváme na výlety
z Aucklandu, ve kterém se chceme usadit, najít si práci a vydělat dolary
před odletem do Austrálie. Do Aucklandu jsme přijeli včera večer, měli jsme
domluvené dvě prohlídky pokojů, ve kterých bychom mohli potenciálně bydlet a
doufali jsme, že se budeme moct hned nastěhovat, protože jiný plán jsme neměli.
V Aucklandu, obdobně jako na celém severním ostrově, není moc levných
kempů a o free kempech ani nemluvě. První pokoj se nám moc nelíbil, byl bez
nábytku a do centra hrozná dálka. Hodně jsme spoléhali na druhou prohlídku, kde
slečna psala, že ho potřebuje obsadit co nejdřív, byl centru o hodně blíž a
taky byl v lepší čtvrti. Dojeli jsme na místo a čekali jsme na ní. Prohlídka byla domluvená na
7 večer a ona nám za 5 minut 7 napsala, že se jí to vlastně nehodí, jestli
bychom nemohli zítra odpoledne. Tak jsme jí napsali, že klidně počkáme a že bychom
se rádi hned nastěhovali, pokud by se nám to líbilo a z ní vylezlo, že má
volno až od příští neděle. To nás dorazilo. V 7 večer jsme neměli kde
spát, totální tma a po celém Auckladu zákaz kempování mimo vyhrazené kempy.
Nechtěli jsme riskovat 200 dolarovou pokutu, takže jsme nakonec skončili
v 8 večer v kempu za 18 dolarů na osobu (nejdražší kemp za celý náš
pobyt!!) a teď se pomalu chystáme k odjezdu. Dnes bychom měli mít
prohlídku jednoho pokoje, který je snad k dispozici okamžitě, tak nám
držte palce, jinak nevím, co s námi zas bude. Pokud dnes nic nenajdeme,
asi odjedeme projet si Northland a počkáme, až se příští neděli uvolní ten
zmíněný pokoj.
A teď bonus na závěr. Matěj před a po.
 |
| Věřili byste, že tyhle fotky od sebe dělí 10 minut a ne 10 let? |
Žádné komentáře:
Okomentovat