Konečně jsme se ukotvili v Aucklandu. Naše první prohlídky pokojů byly katastrofické, bydlení buď nebylo hezké nebo bylo šíleně drahé, asi 90% inzerátů hlásalo, že pokoj není vhodný pro páry, byť byl dost velký s velkou postelí a my pomalu propadali zoufalství. Široko daleko žádný free kemp ani levný kemp. První noc jsme zůstali v Aucklandu, druhou jsme strávili asi 70 km od něj v jednom z levnějších kempů v té oblasti. Pořád jsme se snažili hledat zároveň práci a bydlení, což je příšerná kombinace, bojíte se, že tam kde seženete bydlení, zase neseženete práci a naopak. Plácali jsme se v tom celí nešťastní, prošli asi 200 inzerátů a pořád nic. Nakonec se na nás ale štěstí usmálo. V jedné skupině na facebooku, kde jsem poptávala pokoj se konečně ozval někdo s nabídkou, která nám vyhovovala. Nějaký Jordan nám nabídl pokoj za 220 dolarů na týden pro oba včetně všech nákladů. Zavolali jsme si, poslal nám adresu a já se modlila, aby to bylo pěkné, protože na další noc v kempu za 40 dolarů bez internetu a s placenou prádelnou jsem fakt neměla náladu. Pokojíček nakonec předčil moje očekávání. Dům je součástí většího komplexu asi 20 domků, které jsou různě propojené na půdorysu velkého obdélníku. Máme menší zařízený pokoj v přízemí, vlastní ledničku (poprvé za náš pobyt na NZ!!!) a koupelnu sdílíme jen s jedním dalším klukem. Kromě nás a koupelnosdíleče Malcoma je tu ještě italsko-francouzský pár a majitel Jordan, který je Maor. Všichni jsou milí, je tu pořádek, obrovský obývák, velká kuchyně, hezká malá zahrádka a parkování v komplexu. Působí to tady bezpečně a já si konečně nepřipadám jak bezdomovec a zase mám víc energie na shánění práce. Matěj to má taky tak. Taky si užíváme přítomnost elektřiny a neomezeného internetu. Je fajn, když nemusíme trávit dny v knihovně, abych se podívali na internet nebo nabili telefon. Dnes jsme obešli několik agentur práce, to byla trochu tragédie, protože nám většinou jen řekli, že je potřeba si domluvit schůzku předem, některé agentury jsme ani nenašli, google navigace nás několikrát zavedla úplně do nikam. Zítra máme první pohovor na part time práci v továrně, má to být jen na dva dny v týdnu, ale zase pro oba, a to nám stačí na pokrytí týdenního nájmu, benzínu a jídla, tak doufáme, že to vyjde. K tomu máme rozjednané další možnosti, tak snad někde uspějeme.
Na závěr mám jednu hrozně smutnou zprávu, která se dnes dotkla celé naší rodiny, a to, že už nemáme Sárinku. V necelých 16 letech odešla do psího nebíčka, tak jí tam posílám pusu a vám jednu její fotku, kterou jsem si jen tak vyfotila před 6 lety a druhou co mi vyfotil Tomáš Kroupa na svatbě. Pac a pusu všem.
Žádné komentáře:
Okomentovat