Protože náš pohovor na práci v továrně dopadl dobře (ne že by měli nějaké velké požadavky), dnes jsme poprvé v 7:00 nakráčeli do továrny na papírové krabice v Papatoetoe, kousek od Aucklandského letiště. Nesmělo chybět naše luxusní pracovní oblečení - příšerné velké boty s kovovou špičkou a svítivě oranžová vestička od číňanů za 5 dolarů. Dostalo se nám bezpečnostního školení, poučení, že jakýkoliv úraz včetně říznutí o papír musíme hlásit, vyfasovali jsme rukavice, ochranné brýle a špunty do uší (bezpečnost na prvním místě) a šli jsme na to. Stoupli jsme si ke stolu s nekonečným množstvím kartonů, na nichž byly od strojů naříznuté tvary krabic a my odtrhávali okraje nebo výplně, aby nám ve výsledku zbyla jen ta část, ze které se složí samotná krabice. Nic moc intelektuálního, ale práce nenáročná, tempo v pohodě, nikdo nás nekomandoval a my postupně dělali komínky opracovaných polotovarů. Samozřejmě největším středobodem našeho pracovního dne byly pauzy, kdy jsme si na chvíli sedli a dali si svačinku. Protože se tvary krabic měnily a Matěj občas chodil pracovat ještě k nějakému stroji, nebylo to nakonec tak jednotvárné, jak jsme se báli. Odpoledne jsem dokonce dostala nový úkol, namísto otrhávání jsem vytvářela komínky po 25 kusech, aby je pak holka naproti mohla nechat svázat na takovém super přístroji. Jenže pak se stalo něco hrozného - ŘÍZLA JSEM SE O PAPÍR. Takže tragický pracovní úraz. Nebyla jsem si jistá, nakolik vážně bylo myšlené ranní školení, a tak jsem to šla radši nahlásit. Supervizorovi jsem tu hůzu oznámila trošku jako vtípek, nechtěla jsem vypadat, jako bláznivý hypochondr. On se mě ale se zájmem zeptal, proč jsem neměla pracovní rukavice, načež jsem mu odpověděla, že se mi s nimi počítá špatně a jde to pomaleji. Řekl mi, že to klidně můžu dělat pomalu, hlavní je, aby to bylo bezpečné. To mi přišlo takové milé, že se tady prostě nestresují rychlostí, ale víc je zajímá, aby se nikomu nic nestalo. I když jsem ztratila asi 1ml krve, úraz jsem přežila a dál si počítala v rukavicích a pomalu. Uvědomuju si, že to není zrovna historka roku, ale jako celý den jsem dělala krabice, takže ANO, tohle je velmi zajímavý příběh.
Od rána jsme měli radost, že je náš první pracovní den pátek, protože kdyby ta práce byla vopruz, měli bychom celý víkend na regeneraci. Ta práce je nakonec ale dost v pohodě a jsme rádi, že nám něco takového agentura nabídla. Od našeho domu je to 6,5 km, začínáme brzo, takže ještě není úděsná doprava, která jinak pohlcuje Auckland, máme společné směny, lidi jsou tam zatím milí a není to fyzicky kdoví jak náročné. Nechtěla bych se unáhlit, ale myslím si, že tahle je práce je kandidát na tu nejlepší práci, kterou jsme tu za celou dobu dělali. Na příště si připravím takový žebříček všech našich prací na Zélandu, ale radši tomu dám ještě chvíli, přeci jen to byl dnes první den.
Žádné komentáře:
Okomentovat