Delfíni a hory

Tak nakonec přeci jen přestalo pršet, my jsme opustili Lindu s Honzou (na dvakrát) a vydali jsme se dál na putování po severním ostrově. První den odjezdu z Te Puke jsme strávili v Mt Manganui, což bylo slunečné přímořské letovisko, které díky velikonočnímu víkendu bylo živé a plné lidí. Cestou k centru téhle oblasti jsme se zastavili na trhu, kde hráli dva kluci, Phil and Tilley, hrozně pěknou hudbu, trochu ve stylu Bena Howarda, tak jsme si hned koupili podomácku vypálené CD, které je dost dobré.   V Mt Manganui jsme si také všimli plakátu nabízejícího plavání s delfíny. Zrovna tahle společnost navíc nabízela přes naší milovanou aplikaci Camper mate 15% slevu, a tak jsme po krátkém váhání plavbu koupili na následující den. Dali jsme o tom vědět Lindě s Honzou, kteří pořád čekají v Te Puke, až jim konečně dozraje kiwi, a ti jeli nakonec s námi.
Z Mt Manganui jsme jeli přespat do hrozně krásného kempu jménem McLaren Falls park, kde se kromě hezkých procházek kolem jezírka přes den, dali pozorovat glow worms v noci. Glow worms jsou přes den poměrně odpudiví červíci, nebo jejich larvy, ale v noci se mění v malinkatá světýlka a vytváří krásnou podívanou na místech, kde se vyskytují. Na Zélandu je hodně placených výletů do různých jeskyní za těmito zábavnými hmyzáky, ale tady jsme je mohli vidět venku v přírodě a zadarmo. Vypadalo to jako v pohádce, jen vyfotit to nešlo moc dobře..

McLaren falls park

Černá labuť v McLaren falls parku. 

Matěj si teď pěstuje plnovous. A bude mít knírek jako František Josef I. 

Další den ráno jsme vstali brzo a vyrazili zpět do Mt Manganui na zmíněnou plavbu. Sešli jsme se s Lindou a Honzou, vyfasovali neoprény, rychle jsme se nasnídali a nalodili jsme se na naší kocábku. Posádka byla milá, připravili nám i nějaké pití a kapitán dělal docela dobré vtípky. Jenže poměrně brzy se zvedly vlny a s nimi náš žaludek. Samotné hledání delfínů v moři nám zabralo 3 hodiny, což byl podle posádky nejdelší čas, jaký zažili. Byli jsme rádi, že se na to nevykašlali a neodvezli nás zpět, protože i když v případě že delfíny nenajdou, garantují voucher na jinou plavbu, už bychom ji absolvovat nechtěli. Bylo nám hrozně zle, oba jsme byli za poblijóny, ale nebyli jsme zdaleka jediní. Přes palubu to hodilo asi 8 lidí z celkových 25 na lodi. Tohle utrpení bylo ale nakonec odměněno skupinkou asi 30 delfínů, které jsme nejdřív pozorovali z lodi a pak s nimi postupně ve skupinách plavali ve vodě. Drželi jsme se takových kovových konstrukcí na bocích zádě lodi, loď pomalu plula a delfíni společně s námi a kolem nás. Viděla jsem dokonce matku s mládětem, to bylo asi nejhezčí. Pak se k nám jeden delfín přiblížil asi na metr a půl, skoro jsme se ho mohli dotknout.  Krásný zážitek utrpení z mořské nemoci nakonec vyvážil, ale nevím, co by mě museli nabídnout příště, abych ještě na loď vlezla. Odpoledne jsme se znovu rozloučili s Lindou a Honzou a vydali se směrem k národnímu parku Tongariro.

Je těžké fotit a zvracet zároveň.

Tongariro apline crossing, údajně nejlepší jednodenní trek na Novém Zélandu pro mě byl dlouho očekávaným zážitkem a musím říct, že se mi vážně moc líbil. Museli jsme vstát hrozně brzy, v 5:30 (!!!), abychom měli místo na parkovišti, protože trek je vážně hodně populární. Z kempu ve kterém jsme spali, jsme jeli asi 45 minut do srdce národního parku, kde nás v 6:30 přivítalo téměř prázdné parkoviště. Je vidět, že už není hlavní sezóna. Než jsme se ale stihli nasnídat a obléct, parkoviště se pomalu plnilo a přijížděly autobusy. Totiž – takový malý problém tohohle jednodenního treku je, že začíná a končí na jiném místě, není to okruh, takže když zaparkujete na jednom konci, musíte se nějaký způsobem dostat na druhý. Své služby nabízejí různé dopravní společnosti, ale ten relativně krátký převoz stojí 30 dolarů na osobu, a to se nám zkrátka dát nechtělo. Někdy se prý lidé domluví, že si na půli cesty vymění klíčky od auta a dovezou si je, ale o nikom jsme nevěděli a taky jsme se pro trek rozhodli docela na rychlo. Nakonec jsme zvolili variantu, kterou nám radilo pár lidí na facebooku– jít do poloviny k těm nejzajímavějším úkazům a zpět stejnou cestou. Kromě toho, že jsme ušetřili peníze, jsme si užili cestu zpět téměř sami, a to se nám líbilo ohromně. I když je po hlavní sezóně, na Tongariro se ráno vydávalo úplně procesí, a i když je trek krásný, všechno si líp užijeme, když nejsme obklopení davy. Jenom abyste věděli, na tomhle treku leží legendární Hora osudu z Pána prstenů. Protože jsme vyrazili pěkně brzo, byli jsme s 20 km v nohou zpět na parkovišti asi v půl 3 odpoledne a zbylo nám dost času na přesun do oblasti Taranaki, jíž dominuje hora Mt. Taranaki/Egmont.

Ta ranní vstávání mají něco do sebe. Vyrážíme na Tongariro alpine crossing.

Tam patří prsten. Do Hory osudu.

Pro velký úspěch ještě jednou Hora osudu.

Z Tongarira jsme si odskočili na Měsíc.

Smaragdová jezírka a Velké modré jezero. Vrchol treku a taky místo, kde jsme se otočili.

Protože nám počasí po delší době přálo, po jednodenním odpočinku od Tongarira jsem se chtěla vydat na Mt. Egmont. Je to krásná hora vystupující z okolní ploché krajiny, tyčí se do 2 518 m.n.m. a k dosažení jejího vrcholu je potřeba překonat převýšení necelých 1 400 m.  Cesta na její vrchol měla zabrat asi 8-10 hodin, ale to byl odhad celkem optimistický. Vyrazili jsme z parkoviště v půl 9 ráno a cesta byla od počátku o hodně náročnější než na jiných trecích, které jsme absolvovali. Matěj se mnou šel jen první dvě hodiny, protože se cítil unavený a nahoru se mu nechtělo, tak jsme se rozdělili u jediného záchytného bodu trasy, u soukromé chaty Tahurangi lodge. Matěj se vrátil stejnou cestou k autu a já se vydala na vrchol. Bylo mi trochu podezřelé, že jdu nahoru sama, ale nepřikládala jsem tomu takový význam. Výstup byl velký zážitek, ale nakonec jsem se nedostala až na vrchol a bylo mi to strašně líto. Byl to nejnáročnější výstup, jaký jsem kdy podnikla. Bylo to neuvěřitelně prudké stoupání. Od místa, kde jsem se s Matějem rozloučila, mě čekalo převýšení 1 000m na poměrně krátkém úseku. Nebyla to v podstatě ani cesta, spíš takové polo horolezení podle oranžových tyček značících směr trasy. Nejdřív jsem lezla přes kameny a pak mě čekalo několik set schodů (takové dřevěné konstrukce vyplněné materiálem hory). Pak přišel ten nejhorší úsek - popsala bych to jako hromadu písku, štěrku a kamení v prudkém kopci, kde se není o co zapřít a s každým krokem jsem sklouzla o půl kroku zpět. To už jsem toho měla plné zuby, ale pořád dostatek odhodlání. I když jsem víc odpočívala, než šla, pomalu jsem se sunula vzhůru. Pak ale přišla krize s tím, jak jsem potkávala lidi, kteří už se vraceli z vrcholku dolů. Po dvou hodinách lezení jsem si myslela, že už musím být cca hodinu od vrcholku, ale krátké rozhovory s těmi, co se vraceli, mě vyváděli z omylu a postupně přiváděli k šílenství. Vypadalo to asi takhle:

Skoro dvě hodiny se škrábu nahoru. Potkávám postarší pár na cestě dolů.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Minimálně ještě hodinu a půl. Ale je to tam krásné.“
Ježiši, myslela jsem, že je to blíž. Nevadí, škrábu se dál dalších 30 minut. Potkávám mladého Francouze.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Minimálně ještě hodinu a půl. Ale výhled za to stojí.“
Aaaaaa. To snad ne. Škrábu se dalších 20 minut. Potkávám další kluky na cestě dolů.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Asi tak hodinu a půl až dvě hodinu.“
Šílím. To jdu snad na špatnou stranu. Nikdy to neskončí. A je mlha. Nevzdávám se, jdu dál. Dalších 20 minut se škrábu přes skály. Potkávám pár ve středním věku cestou dolů.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Je to tak hodinu, ale měla by ses už vrátit, nahoře už nikdo není, vracíme se poslední, bude tu asi pršet a nemusela by ses stihnout vrátit do tmy.“
Aaaaa. To je pokoření. To mě teda štve. Uroním slzu a otáčím to, abych se dostala bezpečně zpět.  

(zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ef/Mt_Taranaki_(Mt_Egmont).JPG)

Na cestě s Matějem.

Pomalu se škrábu vzhůru.

Úkol: Najdi tyčku.

Až sem jsem se dostala. 

Myslím, že jsem se dostala cca do 2 200 – 2300 m.n.m. Jako bonus se mě celou zpáteční cestu držela hustá mlha a já kolikrát musela hledat ty oranžové tyčky určující směr. Chvílema jsem začínala panikařit a byla jsem nejvíc ráda, že jsem se otočila a pořád měla na doslech (protože dohled byl asi 3 metry) ten poslední pár, který jsem potkala. I když mně bylo hrozně líto, že jsem se nedostala na konec, i tak to byl obrovský zážitek, protože s podobnými výstupy jsem neměla do té doby zkušenosti. Hlavně sestup z té hromady kamení byl šílený, v podstatě jsem jela po zadku, protože to byl asi nejbezpečnější způsob jak se dostat dolů, měla jsem prach v očích, v puse, prostě všude. Po cestě se ukázalo, že jsem vyrazila moc pozdě, protože všichni, kteří se vraceli, byli na cestě od půl 6 až půl 7 ráno, zatím co my vyrazili v půl 9. No v 6 večer jsem byla šťastná, že vidím naše auto na parkovišti. Byla jsem úúúplně nejvíc zničená, dneska se nemůžu ani hnout, ale už plánuju, že se na horu vydám znovu a podruhé možná i s Matějem, protože se prostě musím podívat na tu špičku, kterou jsem měla tak tak na dosah.