Severní vítr je krutý

Jižní ostrov jsme nechali za sebou a se společností Blue Bridge jsme se přeplavili na severní ostrov. Ten nám zatím dává docela zabrat. Připluli jsme do Wellingtonu a to byl po jižním ostrově docela šok. Spoustu lidí, vysoké budovy, tří!! Proudová dálnice, hustá doprava. Nicméně se nám tam líbilo. Centrum má takovou evropsko-americkou atmosféru, všude je spoustu obchodů, bank, vládních budov a muzeí. Centrum leží na pobřeží moře a na to, že jde o hlavní město, nepůsobí nijak uspěchaně. Nejvíc času jsme strávili v okolí národního muzea, kde se nachází i městská galerie, knihovna a další kulturní záležitosti. Obzvlášť sympatické bylo, že muzea byla zdarma. Vzhledem k tomu, že celodenní parkování ve Wellingtonu jsme pořídila za 12 dolarů, tenhle bonus jsme opravdu ocenili.  Ve Wellingtonu jsme strávili den a půl a od úterý jsme se šinuli k severu směrem na Te Puke, kde na nás čeká dozrávající kiwi. Docela jsem se na cestu těšila, mělo na ní být dost zajímavých míst, ale protože několik dní celkem intenzivně prší, vlastně jen jedeme a přespáváme. Dneska sedíme v knihovně v Napier, ve stylovém art decovém městečku u pobřeží (tuhle informaci mám z průvodce, protože přes intenzivní déšť jsme neměli šanci podniknout prohlídku).

Teď se neseme na negativní vlně a máme samé útrapy. Kromě toho, že pořád prší, nemůžeme nic moc podnikat a bydlíme ve vlhkém autě, tak nás navíc poprvé zklamala naše kempingová aplikace na telefonu, která nám neukázala free kemp u Napier a zbytečně jsme zaplatili 24 dolarů za jiný kemp, dál nám odešla baterka v autě, o které nám ta krysa Kubíček tvrdil, že je docela nová. V poslední době jsme startovali víc přes kabely než normálně, už to nešlo vydržet, takže jsme dnes v Napier vyplázli 165 dolarů za novou baterku a její výměnu ( a to nám dál mechanik malou slevu, když viděl, jak hysterčím).

Korunu všemu nasadila naše dnešní autonehoda, kdy do nás narazilo zezadu auto. Totiž - jeli jsme po silnici a auto před námi odbočovalo, takže začalo blikat a zpomalilo, Matěj teda taky zpomalil, totéž udělalo auto za námi, ne už ale dodávka za tím druhým autem. Takže nastala klasická řetězová reakce, dodávka narazila do auta za námi, auto za námi narazilo do nás. Vůbec jsem to nečekala, takže jsem zaječela a očekávala smrt (tu já očekávám i při pádu z jednoho schodu, takže mě nesmíte brát zas tak vážně). Byl to každopádně šok, Matěj říkal, že viděl v zrcátku, že se to stane, že dodávka nebrzdí, ale všechno se to odehrálo asi tak během vteřiny, takže neměl šanci cokoliv udělat. Nikomu se naštěstí nic nestalo, dodávka byla úplně v pohodě, ale prostřední auto bylo celkem pomuchlané a my máme trochu ohnutý nárazník a hlavně naše auto začalo dělat divný zvuk. Měli jsme tedy poprvé čest se zélandskou policií, „konstábl“ byl docela sympaťák, všechno sepsal a dal nám údaje dalších účastníků. Chtěli jsme to vyřešit s naší pojišťovnou, jenže ta se o to odmítla starat, protože máme jen pojištění odpovědnosti pro případ, že něco způsobíme my a odkázala nás na pojišťovnu viníka. Dodávka byla firemní, a i když jsme mluvili se šéfíčkem, který slíbil, že nám večer pošle číslo pojištění, zatím jsme uvěznění v Napier a nevíme, co bude. Zítra s tím snad zajedeme někam do opravny, aby to zkontrolovali, případně opravili, ale hlavně potřebujeme, aby to rovnou zaplatila pojišťovna. No prostě největší smůla.  Od neděle máme domluvenou práci na nějaké farmě, která by měla pokrýt čas před tím, než dozraje kiwi, tak snad se tam do té doby dopotácíme. Na práci na sadu se moc netěšíme, ale nic moc jiného se tu nedalo sehnat, takže jsme rádi, že vůbec něco máme.

Jestli nás neubičují na kiwi plantážích, asi se do téhle oblasti ještě vrátíme během května, kdy bychom chtěli procestovat severní ostrov. Příště snad s lepšími zprávami. 

Moje grafika je na vysoké úrovni. Není nic, co bych  nezvládla v programu "malování".