Ještě pořád jižníme

Protože teď nemám moc přístup k elektřině a internetu, nashromáždilo se mi hodně zážitků i ujetých kilometrů. Procestovali jsme značnou část jižní poloviny jižního ostrova, a jak postupujeme níž a níž, pomalu přituhuje. Na rozdíl od naší domovské severní polokoule se tady cesta na jih rovná cestě směrem k jižnímu pólu. Ty chladné noci v našem vanu za ty zážitky ale stojí.

Potom co jsme se v Christu rozloučili s Lindou, vrátili jsme se s Matějem do Arthur‘s passu, který jsem odmítla nechat ve vzpomínkách jen jako deštivý zapadákov uprostřed hor. Jeden kamarád nám řekl o takovém méně nápadném treku na začátku passu a doporučil nám vydat se na něj na večer, přespat v chatce nahoře a ráno vyrazit brzo ještě o něco výš na východ slunce. Cesta byla úchvatná, akorát jsme vyrazili docela pozdě a hut pořád v nedohlednu. Už jsme měli obavy, abychom do západu slunce došli, ale nakonec se to podařilo. Hut byla víc než sto let stará plechová bouda se třemi jednoduchými palandami. Když jsme tam dorazili, nikdo jiný tam nebyl, avšak před naším výšlapem jsme ještě na parkovišti potkali kluka, který se tvářil, že má stejný cíl jako my. Proto jsme ho nervózně očekávali s pocitem, že nám každou chvíli zkazí naší zmrzlou romantiku ve dvou. Co jsme ovšem zapomněli, bylo to, že nám kamarád řekl o možnosti rozdělat si na hutu oheň v krbu a neměli jsme zapalovač – to také mohl být jediný pozitivní přínos očekávaného spolunocležníka. Nicméně už byla tma a ten kluk a ani jeho potenciální zapalovač stále nikde, a proto jsme usoudili, že si to asi rozmyslel a už nedorazí. Toho, že jsme neměli zapalovač, jsme extrémně litovali ne jen kvůli tomu, že to mohlo být mooooc romantický, ale hlavně proto, že s postupující nocí začala být na hutu hrozná zima a já měla jen svůj malinký letní spacáček a hrozně jsem mrzla. Matěj mi jako gentleman půjčil svoje tepláky, tak to trochu pomohlo, ale noc byla i tak docela divoká. Pořád jsem se budila jednak zimou (zjistili jsme, že naše spacáky nejdou spojit), pak strachem nebo pocitem, že každou chvíli musí přijít ten další člověk (tento pocit se postupně u nás obou měnil na pocit, že ten člověk ani neměl v plánu přijít, jen od nás chtěl informaci, že na parkovišti celou noc nebudeme, aby nám vykradl auto). Extrémní ticho a absolutní tma měnily každý záchvěv větru ve scénu z hororu. I když jen v mojí hlavě. Matěj mi naštěstí hrdinně tvrdil, že se nebojí, a to mě jakž takž uklidňovalo. Kvůli zimě jsme nicméně vstávali chvíli po páté, a to i kvůli tomu východu slunce. Informace ze včerejšího večera o tom, kdy slunce vychází, se na internetu rozcházely asi o hodinu a my tak ráno vyrazili zbytečně brzo. Ale vzhledem k zimě byl pohyb příjemnější a nechtělo se nám čekat další hodinu. S čelovkami na hlavách, ruku v ruce (a Matěj na můj popud s otevřeným švýcarským nožíkem v druhé ruce) jsme se vydali do temného lesa. Bála jsem se nejvíc za dlouhou dobu. Nikdy mě asi nepřestane překvapovat, jak ta tma dodává úplně normálním věcem punc strašidelnosti. S přibývajícím světlem, můj strach opadal a cestou dolů jsme si užili krásný východ slunce. Přesto ve vzduchu nadále visela vidina vykradeného auta, které naštěstí bylo v pořádku. I když to pro mě byl strašidelný zážitek, zároveň to byl asi jeden z nejhezčích treků a zážitků na Zélandu doposud.

Podvečer na Bealey Spur

A hut pořád v nedohlednu

Neuvěřitelně rychlý východ měsíce

Naše plechová nocležna 

Žádný luxus, ale zase zadarmo

Východ slunce

Cestou z Arthurs passu jsme se stavěli na Castle rock, obrovských skalních útvarech připomínající ruiny nějakého hradu. Prolétli jsme je jen velmi zběžně, bylo to pěkné, ale na náš vkus moc lidí (na Zélandu rozuměj víc jak 10) a pokračovali jsme dál. Přespali jsme u Ashburtonu v kempu s krásným výhledem na moře a další den jsme pokračovali v cestě do jižního vnitrozemí k jezerům Tekapo a Pukaki, obě jezera mají dokonale modrozelenou barvu, obzvlášť když do nich zasvítí slunce (plně lákají ke koupání, ale hodně u nich fouká a voda je studená). Nad Tekapo se tyčí hora Mt John (ano vyšli jsme na ni), na které se mimo jiné nachází vědecké centrum s teleskopy pro pozorování hvězd. Podél Pukaki jsme se pak přesunuli do národního parku Aoraki, který ukrývá nejvyšší horu Zélandu Mt Cook. Výchozím bodem tady pro nás byl kemp kousek za vesničkou Mt Cook, odkud jsme šli asi čtyřhodinový nenáročný trek zakončený krásným výhledem právě na Mt Cook. Další den jsme se podívali ještě k ledovcovému jezeru s výhledem na Tasmanův ledovec.

Free kemp u Ashburtonu a náš mobilhome

Kachna modelka. Ochotně Matějovi pózovala v kempu u Tekapo.

Výhled z Mt John na Tepako

Vařím v ložnici

Výhled na Mt Cook, Aoraki

NP Aoraki

NP Aoraki, výhled na Tasmanův ledovec

Po národním parku Aoraki jsme směřovali postupně ke Queenstownu přes Wanaku, Cromwell a Alexandru. Do Alexandry jsme vlastně jeli úplně omylem, protože si jí Matěj spletl s jiným městem od A, které na rozdíl od Alexandry mělo být zajímavé a historické (tedy alespoň 100 let staré…). Zajížďka do Alexandry ale nebyla nakonec tak zlá, protože na půli cestu ke Cromwellu byl luxusní free kemp u jezera, asi nejhezčí free kemp v jakém jsme doposud spali. Další den jsme dojeli do Arrowtownu, toho opravdového historického městečka se zlatokopeckou historií, trochu jsme se porozhlédli, prošli jsme si bývalou čínskou osadu, kde žili na konci 19. století čínští zlatokopové a pokračovali jsme do Queenstownu. 

Puzzling world Wanaka- svět hlavolamů, optických klamů a iluzí. Ukázalo se, že nejsem zrovna nejnadanější..

Zlatokopecké Arrowtown

Queestown je superturistické město na břehu jezera Waikatipu, které nabízí turistům asi milion různých atrakcí. Hrozně to tam žij. Je tam spoustu restaurací a barů, agentur na všechno možné i nemožné a  je to asi nejvíc party město Zélandu. Chtěli jsme s Matějem taky vyzkoušet nějakou nabízenou atrakci a vybrali jsme si proudový člun ThunderJet, který nás vezl po jezeře a navazující řece rychlostí 85 kmph, dělal různé otočky a těsně se vyhýbal některým překážkám. V letáčku se tvářili, že je to hrozný adrenalin a že pojedeme děsně rychle. No byla to příjemná projížďka, ale adrenalin skoro vůbec. Takže ve výsledku jsme byli tročku zklamaní. Byla to docela zábava, ale kdyby slibovali míň, byli bychom nadšení víc.

Protože je tenhle článek moc dlouhý, nechám si naše putování po národním parku Fiodrland a nejjižnějším jihu jižního ostrova zase na příště.