Milford Sounds, Catlins a East Coast

Z Queenstownu jsme se vydali jižně k  jezeru Te Anau, které je největší na jižním ostrově a druhé největší na Zélandu hned po jezeru Taupo. Tohle jezero je součástí národního parku Fiordland, jehož součástí jsou hned tři great walky. Na ty jsme se ale nevydali, protože cena za huty ve výši 54 dolarů za jednu osobu a noc se nám zdála moc vysoká a taky jsme věděli, že hezké výhledy a zážitky můžeme získat snadno i na méně známých trecích. Kromě kráných treků láká většinu lidí do Fiordlandu plavba na Milford Sounds, což je severním výběžek národního parku. My jsme ve fiordlandu strávili dva dny, jeden den jsme se vydali na 3,5 hodinový trek na Key Summit, kam vedla cesta přes jeden z great walků – Rotteburn. Cesta vedla lesem, všude z kopců zurčela voda, a až poslední část cesty na vrchol jsme stoupali po pláních. Odměnou nám byl další luxusní výhled na hory a na jezero Marian. Na druhý den jsme měli zabookovanou dvouhodinovou polední plavbu na Milford Sound. Lístky jsme si koupili přes bookme.co.nz, což je něco jako český slevomat, tak jsme měli radost, že jsme trochu ušetřili. Plavba byla krásná, viděli jsme další tuleně a dokonce se nám poštěstili i delfíni.

Voda zurčí po kopečkách.

To jsou panoramata.

Jedna společná z Key Summitu.

Jezírka na vrcholcích.

Magické ráno.

Vodopád na Milford Sound.

Milford Sound.

Líní lachtani.

Západ slunce nad Doubtful sound.

Z Fiordlandu jsme pokračovali na jih do Invecargillu, což bylo větší ale ne nějak extra zajímavé město, ve kterém se muselo všude za parkování platit, a na to tady na Zélandu nejsme moc zvyklí. Trochu nás to rozčilovalo a tak jsme se tam ani moc nezdržovali a pokračovali jsme směrem na Catlins. Catlins je relativně malá oblast na jihu ostrova ležící mezi Invecargillem a Balcluthou plná různých přírodních zajímavostí. Celou ji protíná tzv. scenic route. Takových cest je tady na Zélandu docela hodně a znamená to něco jako vyhlídková cesta. Zkrátka máte na ní ještě o něco lepší výhledy než normálně. V Castlins je spoustu majáků, vodopádů a pláží. Na plážích můžete vidět tučňáky, delfíny, lachatany/tuleně (ne pořád nemám páru, co tu vlastně vidíme) a lvouny. Kromě lvounů jsme na nic neměli štěstí a ani dostatek trpělivosti. Ale lvoun stál docela za to. Ohromně roztomilý velký lenoch povalující se na pláži s absolutním nezájmem o přihlížející turisty. Roztomilost 8/10.

Catlins bylo fajn, ale na druhou stranu tím, že všechny zajímavosti byly v pěší vzdálenosti do 20 minut od parkoviště, byla to oblast plná zájezdních autobusů, a to nás moc nebaví, když je někde moc lidí. Taky se na spoustu míst jelo prašnými cestami, a protože v našem autě nefunguje vnitřní cirkulace vzduchu, všechno jsme měli extrémně zaprášené, prach jsme pořád vdechovali a už jsme se těšili zpět na asfaltky. 

Maják na Waipapa point, Catlins.

Těší mě, Lvoun.

Purakaunui falls, Catlins.

Ztracené cikánské muzeum v Papatowai.

Další zastávkou byl Dunedin. První město, které vypadalo docela evropsky. Staré budovy, kostely, pořádné centrum, patrové domy, spoustu lidí a členité území, žádná rozplizlá placka jako Christ. Hned se nám tam zalíbilo a chtěli jsme si tam najít práci. Tím ale začala druhá depresivní fáze naší cesty. První byla, když jsme hledali práci poprvé. Je to hrozně frustrující. Naše vzdělání je tady k ničemu, na výběr je v podstatě z práce v barech, v hotelu na úklid nebo na sadech. Ani jedno z toho není zrovna snadná práce, člověk se dost nadře a platí mu minimální mzdu. Ne že bychom si chtěli nějak moc stěžovat, minimální mzda je tady pro nás v pohodě, problém je, že žádnou takovou normální práci pro nás oba nemůžeme najít. Hodně se tady na Zélandu rozjel woofing, tedy práce za jídlo a ubytování, ale lidi toho zneužívají a často chtějí 3 – 4 hodiny práce denně jen za ubytování v hostelu na nějakém sdíleném pokoji a bez jídla. Kdyby vám platili minimální mzdu, zbyde vám na normální ubytování a něco navíc. Takže woofing se nám nevyplatí, obzvlášť když nechceme zůstat na jednom místě. Takových nabídek je asi polovina, v druhé polovině musíme vyselektovat ty, kde shánějí jen jednoho člověka a pak ty, které jsou placeny úkolově, protože to se taky většinou nevyplatí. Práci na sadech zas často zprostředkovávají hostely, což je úplně příšerné. Chtějí nepřiměřené částky za bydlení na sdílených pokojích, práci vám negarantují, často trvá, než jí člověku seženou, ale zároveň ho nutí u nich bydlet, jinak žádná práce. Takže těch nabídek moc nezbyde. V Dunedinu jsme zase zkusili jít do agentury, to byla klasická tragédie. Vyplníte sto padesát papírů, tváří se jak je hrozně zajímá, jakou práci chcete, a pak vám nabídnou něco absolutně hrozného. Jako nám například nabídli třídění odpadků na lince a práci na kuřecí farmě, kde naháníte kuřata do klecí. No to prostě nepřicházelo v úvahu. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet. Museli jsme se jít uklidnit na pizzu do Domino´s (náš oblíbený místní řetězec, kde mají pizzu za 5 dolarů, což skoro odpovídá ceně našeho jídla, když si vaříme z nakoupených věcí). Pak jsme zašli ještě do super hipsterské kavárny a najednou telefon z agentury, že pro nás mají na další den práci. Sbírání odpadků. Pro změnu. Nakonec jsme do toho šli a bylo to docela pohodě. Ráno jsme vyfasovali kombinézu, rukavice a napichovátka a šli jsme ven sbírat igelitky. Nikdo nás nekontroloval, nikdo nás neprudil, měli jsme pravidelné pauzy a viděli jsme za sebou nějaký pozitivní výsledek. Až na příšerný smrad z nedaleké skládky to bylo v pohodě. Na další den ale žádná práce nebyla a tak jsme se rozhodli na to vykašlat a jet zase o dům dál. Do Oamaru.

Ještě že máme ten diplom...

Jeden den asi stačil.

Oamaru je viktoriánské městečko na východním pobřeží, asi hodinu a půl severně od Dunedinu. Celé má takovou industriálně stylovou atmosféru. Ve starých továrních budovách jsou tady kavárny, obchody i hotely. Z Dunedinu a Oamaru jsme si ale ještě odvezli dva naprosto luxusní zážitky – pozorování tučňáků nejmenších. V Dunedinu jsme šli na organizované pozorování pod záštitou Royal albatros centra na poloostrově Otago, který přiléhá k Dunedinu. Se soumrakem jsme sestoupili na velkou terasu vybudovanou těsně nad pláží u travnaté buše, kde mají tučňáci hnízda. Plochu pod náma osvětlovala tlumená žlutá světla a my čekali, až tučňáci připlavou. Jen zapadalo slunce a v moři se objevila černá skvrna postupující k pláži. A najednou se vylouplo asi 30 malinkých tučňáků, co si to štrádovali směrem k nám. Bylo to hrozně roztomilé, kolíbali se a přibližovali se k terase, někteří se na chvilku zastavili a jen tak se rozhlíželi, koukali kolem sebe a odpočívali. Celé pozorování trvalo asi 45 minut a tučňáků připlavalo celkem asi šedesát. V Oamaru, kde se tučňáci vyskytují snad všude včetně kempů jsme za pozorování neplatili a šli jsme jen po cestě vedoucí kolem přístavu dál k moři, až jsme narazili na dvě starší paní s vestičkou penguin advocate. Ty nám poradili, že když zůstaneme na místě, pár tučňáků nejspíš uvidíme. Nakonec jsme se dočkali skupinky asi šesti. Bylo to zase hrozně pekné, tihle malí tučňáci jsou hrozní srábotkové, pořád na sebe čekají, tak různě se schovávají, postrkují se, aby jeden vyšel první z úkrytu, a pak za ním všichni ostatní běží. Myslím, že tučňák nejmenší je jedno z mých nejoblíbenějších zvířat.

Tučňák nejmenší, 30 cm na výšku, váha něco málo přes kilo. Zlatíčko. 

Steampunk muzeum, Oamaru.

Lachtaní kolonie, Shagg point.

Náš poslední free kemp na jižním ostrově.

Kromě všech radostí mám jeden problém. Matěj se zbláznil. Hrozně chce herní konzoli Nintendo a nemluví už asi týden o ničem jiném. Kdykoliv se připojíme na internet, hledá recenze a možnosti koupě a řeší jak je to s mezinárodní zárukou a pořád mi vysvětluje, jak hrozně moc ho potřebuje. Takže asi budu muset uspořádat veřejnou sbírku na Matějovou 300dolarovou konzoli.. OMG.

A s tou prací jsme mimochodem trochu pokročili, Honza s Lindou nám dali kontakt na chlápka, který hledá lidi na trhání kiwi, u kterého budou taky pracovat. Sice jsme na sad moc nechtěli, ale teď budeme za to ještě rádi. A alespoň zas uvidíme ty dvě zlatíčka.

UPDATE: Protože od doby, kdy jsem napsala tenhle článek a kdy jsem měla možnost ho nahrát, uplynulo pár dní, došlo k jistým změnám. Matěj už má tu svojí konzoli a dokonce i dvě hry. Vzala jsem si dítě.