Máme za sebou první a jisto jistě poslední práci na zélandském sadu. Měli jsme pracovat 5 dní a nakonec jsme vydrželi 2 a půl. Když jsem odpovídala na inzerát, moc jsem nevěděla, co nás čeká, v inzerátu stálo jen, že majitelé mají sad s kiwi, citrony a švestkami. Myslela jsem si, že budeme hlavně sbírat a případně, že se budou činnosti v průběhu dne střídat. Celkově ta pracovní nabídka nebyla žádná výhra, protože podmínkou práce bylo bydlení u majitelů sadu za příšernou cenu. Ano, už takhle platí minimální mzdu a stejně si najdou nějaký způsob, jak vás ještě trochu stáhnout. Nicméně jsme práci potřebovali, protože i když náš účet ještě nezeje prázdnotou, chtěli jsme na něm po dlouhé době vidět nějakou plusovou položku. To ubytování nebylo nic moc, hnusná malá vlhká chatička s nepohodlnou postelí, takže i když jsme platili za chatku, spali jsme radši v autě (dííky Honzo za tu pohodlnou postel!), jedna sprcha pro 11 lidí, wifi fungovala jen v otevřené garáži a tak dál. Navíc sad byl asi 40 minut jízdy autem od místa, kde jsme bydleli, takže to znamenalo dřívější vstávání a pozdější návraty. Alespoň, že nás vozili pracovními auty a my nemuseli ještě platit benzín. To všechno by bylo ale docela v pohodě, kdyby ta práce nebyla úúplně na zabití. Snad ani nebudu rozvádět, že nás šéf byl zase Ind, s typickým indickým chováním - "podřízené nenávidím, šéfovi lezu do zadku". Nechtěla bych, aby moje články vyzněly nějak rasisticky, ale naše zkušenosti s Indy na Zélandu prostě nejsou moc pozitivní. První den jsme se tedy dozvěděli, že práce bude dost jednotvárná: pruning kiwi. Celý sad byl napadený nějakou kiwi nemocí, takže stromy se musely oholit, až zbyl jen samotný kmen. Celé to "holení" probíhalo pěkně ručně zahradními nůžkami a to 9 hodin denně. Po prvním dni jsme necítili klouby, bolely nás záda, ruce i ramena. Jo, jsme slaboši, no a co?! Ta fyzická náročnost a extrémní nuda ale nebyly to nejhorší. To co nakonec rozhodlo a předčasném ukončení téhle práce, byly související nepříjemnosti, které pruning provázely. V sadu byla vosí hnízda a vosy byly dost agresivní, Matěj schytal štípanec hned první den, větve byly plné hmyzu, takže já měla úplně poštípané nohy a z celé té kiwi džungle, kterou jsme si stříhali nad hlavou, permanentně padal nějaký bordel, zbytky kůry, prach, seschlé květy, pavouci...I když jsme nosili sluneční brýle, denně mě bolely oči, večer jsem měla vyrážku na krku a Matěj zas na rukou a v obličeji. Třetí den, kdy jsme si oba myslely, že to nějak přežijeme a alespoň vyděláme nějakých 900 dolarů, se to ale zlomilo. Po obědě jsem šla zase na plantáž a najednou pigáro od vosy do hlavy, další po mě lezla a další kroužila kolem. Zase vosí hnízdo! Jak jsem se lekla, spadly mi brýle a já si na ně dupla, takže se mi do očí dostalo ještě desetkrát víc bordelu než normálně. Měla jsem oteklé oko, štípanec na hlavě a před očima rudo. Mrskla jsem s nůžkama na zem a šla najít Matěje, abych mu řekla, že končíme. Ten se zrovna nezlobil, práci nesnášel stejně jako já a chtěl to zabalit už o den dřív, kdy jsem já trvala na tom, že to vydržíme. Asi kdyby mi řekl, ať se uklidním, že to musíme zvládnout, možná bych se po menším výlevu dala dohromady a šla zase stříhat. Ale protože supervizor byl blíž než Matěj, stačila jsem na něj zařvat, že končím dřív, než jsem to probrala s Matějem. Nakonec se předčasný konec stejně ukázal jako docela klika, protože dnes přííííšerně leje a v takovém slejváku se na sadu nepracuje, takže bychom akorát museli Jenny zaplatit za další den ubytování a nic bychom nevydělali. A kdo ví jak bude zítra, vypadá to, že asi podobně hnusně.
Vydělali jsme teda alespoň 500 dolarů, máme novou zkušenost a teď budeme radši zase cestovat, to nám jde líp. Pokud tedy ještě někdy přestane pršet.
 |
| Náš nepřítel. Kiwi džungle. (zdroj: https://journals.worldnomads.com/dkky/photo/17710/502852/New-Zealand/Kiwi-orchard) |
Žádné komentáře:
Okomentovat