Delfíni a hory

Tak nakonec přeci jen přestalo pršet, my jsme opustili Lindu s Honzou (na dvakrát) a vydali jsme se dál na putování po severním ostrově. První den odjezdu z Te Puke jsme strávili v Mt Manganui, což bylo slunečné přímořské letovisko, které díky velikonočnímu víkendu bylo živé a plné lidí. Cestou k centru téhle oblasti jsme se zastavili na trhu, kde hráli dva kluci, Phil and Tilley, hrozně pěknou hudbu, trochu ve stylu Bena Howarda, tak jsme si hned koupili podomácku vypálené CD, které je dost dobré.   V Mt Manganui jsme si také všimli plakátu nabízejícího plavání s delfíny. Zrovna tahle společnost navíc nabízela přes naší milovanou aplikaci Camper mate 15% slevu, a tak jsme po krátkém váhání plavbu koupili na následující den. Dali jsme o tom vědět Lindě s Honzou, kteří pořád čekají v Te Puke, až jim konečně dozraje kiwi, a ti jeli nakonec s námi.
Z Mt Manganui jsme jeli přespat do hrozně krásného kempu jménem McLaren Falls park, kde se kromě hezkých procházek kolem jezírka přes den, dali pozorovat glow worms v noci. Glow worms jsou přes den poměrně odpudiví červíci, nebo jejich larvy, ale v noci se mění v malinkatá světýlka a vytváří krásnou podívanou na místech, kde se vyskytují. Na Zélandu je hodně placených výletů do různých jeskyní za těmito zábavnými hmyzáky, ale tady jsme je mohli vidět venku v přírodě a zadarmo. Vypadalo to jako v pohádce, jen vyfotit to nešlo moc dobře..

McLaren falls park

Černá labuť v McLaren falls parku. 

Matěj si teď pěstuje plnovous. A bude mít knírek jako František Josef I. 

Další den ráno jsme vstali brzo a vyrazili zpět do Mt Manganui na zmíněnou plavbu. Sešli jsme se s Lindou a Honzou, vyfasovali neoprény, rychle jsme se nasnídali a nalodili jsme se na naší kocábku. Posádka byla milá, připravili nám i nějaké pití a kapitán dělal docela dobré vtípky. Jenže poměrně brzy se zvedly vlny a s nimi náš žaludek. Samotné hledání delfínů v moři nám zabralo 3 hodiny, což byl podle posádky nejdelší čas, jaký zažili. Byli jsme rádi, že se na to nevykašlali a neodvezli nás zpět, protože i když v případě že delfíny nenajdou, garantují voucher na jinou plavbu, už bychom ji absolvovat nechtěli. Bylo nám hrozně zle, oba jsme byli za poblijóny, ale nebyli jsme zdaleka jediní. Přes palubu to hodilo asi 8 lidí z celkových 25 na lodi. Tohle utrpení bylo ale nakonec odměněno skupinkou asi 30 delfínů, které jsme nejdřív pozorovali z lodi a pak s nimi postupně ve skupinách plavali ve vodě. Drželi jsme se takových kovových konstrukcí na bocích zádě lodi, loď pomalu plula a delfíni společně s námi a kolem nás. Viděla jsem dokonce matku s mládětem, to bylo asi nejhezčí. Pak se k nám jeden delfín přiblížil asi na metr a půl, skoro jsme se ho mohli dotknout.  Krásný zážitek utrpení z mořské nemoci nakonec vyvážil, ale nevím, co by mě museli nabídnout příště, abych ještě na loď vlezla. Odpoledne jsme se znovu rozloučili s Lindou a Honzou a vydali se směrem k národnímu parku Tongariro.

Je těžké fotit a zvracet zároveň.

Tongariro apline crossing, údajně nejlepší jednodenní trek na Novém Zélandu pro mě byl dlouho očekávaným zážitkem a musím říct, že se mi vážně moc líbil. Museli jsme vstát hrozně brzy, v 5:30 (!!!), abychom měli místo na parkovišti, protože trek je vážně hodně populární. Z kempu ve kterém jsme spali, jsme jeli asi 45 minut do srdce národního parku, kde nás v 6:30 přivítalo téměř prázdné parkoviště. Je vidět, že už není hlavní sezóna. Než jsme se ale stihli nasnídat a obléct, parkoviště se pomalu plnilo a přijížděly autobusy. Totiž – takový malý problém tohohle jednodenního treku je, že začíná a končí na jiném místě, není to okruh, takže když zaparkujete na jednom konci, musíte se nějaký způsobem dostat na druhý. Své služby nabízejí různé dopravní společnosti, ale ten relativně krátký převoz stojí 30 dolarů na osobu, a to se nám zkrátka dát nechtělo. Někdy se prý lidé domluví, že si na půli cesty vymění klíčky od auta a dovezou si je, ale o nikom jsme nevěděli a taky jsme se pro trek rozhodli docela na rychlo. Nakonec jsme zvolili variantu, kterou nám radilo pár lidí na facebooku– jít do poloviny k těm nejzajímavějším úkazům a zpět stejnou cestou. Kromě toho, že jsme ušetřili peníze, jsme si užili cestu zpět téměř sami, a to se nám líbilo ohromně. I když je po hlavní sezóně, na Tongariro se ráno vydávalo úplně procesí, a i když je trek krásný, všechno si líp užijeme, když nejsme obklopení davy. Jenom abyste věděli, na tomhle treku leží legendární Hora osudu z Pána prstenů. Protože jsme vyrazili pěkně brzo, byli jsme s 20 km v nohou zpět na parkovišti asi v půl 3 odpoledne a zbylo nám dost času na přesun do oblasti Taranaki, jíž dominuje hora Mt. Taranaki/Egmont.

Ta ranní vstávání mají něco do sebe. Vyrážíme na Tongariro alpine crossing.

Tam patří prsten. Do Hory osudu.

Pro velký úspěch ještě jednou Hora osudu.

Z Tongarira jsme si odskočili na Měsíc.

Smaragdová jezírka a Velké modré jezero. Vrchol treku a taky místo, kde jsme se otočili.

Protože nám počasí po delší době přálo, po jednodenním odpočinku od Tongarira jsem se chtěla vydat na Mt. Egmont. Je to krásná hora vystupující z okolní ploché krajiny, tyčí se do 2 518 m.n.m. a k dosažení jejího vrcholu je potřeba překonat převýšení necelých 1 400 m.  Cesta na její vrchol měla zabrat asi 8-10 hodin, ale to byl odhad celkem optimistický. Vyrazili jsme z parkoviště v půl 9 ráno a cesta byla od počátku o hodně náročnější než na jiných trecích, které jsme absolvovali. Matěj se mnou šel jen první dvě hodiny, protože se cítil unavený a nahoru se mu nechtělo, tak jsme se rozdělili u jediného záchytného bodu trasy, u soukromé chaty Tahurangi lodge. Matěj se vrátil stejnou cestou k autu a já se vydala na vrchol. Bylo mi trochu podezřelé, že jdu nahoru sama, ale nepřikládala jsem tomu takový význam. Výstup byl velký zážitek, ale nakonec jsem se nedostala až na vrchol a bylo mi to strašně líto. Byl to nejnáročnější výstup, jaký jsem kdy podnikla. Bylo to neuvěřitelně prudké stoupání. Od místa, kde jsem se s Matějem rozloučila, mě čekalo převýšení 1 000m na poměrně krátkém úseku. Nebyla to v podstatě ani cesta, spíš takové polo horolezení podle oranžových tyček značících směr trasy. Nejdřív jsem lezla přes kameny a pak mě čekalo několik set schodů (takové dřevěné konstrukce vyplněné materiálem hory). Pak přišel ten nejhorší úsek - popsala bych to jako hromadu písku, štěrku a kamení v prudkém kopci, kde se není o co zapřít a s každým krokem jsem sklouzla o půl kroku zpět. To už jsem toho měla plné zuby, ale pořád dostatek odhodlání. I když jsem víc odpočívala, než šla, pomalu jsem se sunula vzhůru. Pak ale přišla krize s tím, jak jsem potkávala lidi, kteří už se vraceli z vrcholku dolů. Po dvou hodinách lezení jsem si myslela, že už musím být cca hodinu od vrcholku, ale krátké rozhovory s těmi, co se vraceli, mě vyváděli z omylu a postupně přiváděli k šílenství. Vypadalo to asi takhle:

Skoro dvě hodiny se škrábu nahoru. Potkávám postarší pár na cestě dolů.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Minimálně ještě hodinu a půl. Ale je to tam krásné.“
Ježiši, myslela jsem, že je to blíž. Nevadí, škrábu se dál dalších 30 minut. Potkávám mladého Francouze.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Minimálně ještě hodinu a půl. Ale výhled za to stojí.“
Aaaaaa. To snad ne. Škrábu se dalších 20 minut. Potkávám další kluky na cestě dolů.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Asi tak hodinu a půl až dvě hodinu.“
Šílím. To jdu snad na špatnou stranu. Nikdy to neskončí. A je mlha. Nevzdávám se, jdu dál. Dalších 20 minut se škrábu přes skály. Potkávám pár ve středním věku cestou dolů.
„Ahoj, jak je to ještě daleko na vrchol hory?“
„Je to tak hodinu, ale měla by ses už vrátit, nahoře už nikdo není, vracíme se poslední, bude tu asi pršet a nemusela by ses stihnout vrátit do tmy.“
Aaaaa. To je pokoření. To mě teda štve. Uroním slzu a otáčím to, abych se dostala bezpečně zpět.  

(zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ef/Mt_Taranaki_(Mt_Egmont).JPG)

Na cestě s Matějem.

Pomalu se škrábu vzhůru.

Úkol: Najdi tyčku.

Až sem jsem se dostala. 

Myslím, že jsem se dostala cca do 2 200 – 2300 m.n.m. Jako bonus se mě celou zpáteční cestu držela hustá mlha a já kolikrát musela hledat ty oranžové tyčky určující směr. Chvílema jsem začínala panikařit a byla jsem nejvíc ráda, že jsem se otočila a pořád měla na doslech (protože dohled byl asi 3 metry) ten poslední pár, který jsem potkala. I když mně bylo hrozně líto, že jsem se nedostala na konec, i tak to byl obrovský zážitek, protože s podobnými výstupy jsem neměla do té doby zkušenosti. Hlavně sestup z té hromady kamení byl šílený, v podstatě jsem jela po zadku, protože to byl asi nejbezpečnější způsob jak se dostat dolů, měla jsem prach v očích, v puse, prostě všude. Po cestě se ukázalo, že jsem vyrazila moc pozdě, protože všichni, kteří se vraceli, byli na cestě od půl 6 až půl 7 ráno, zatím co my vyrazili v půl 9. No v 6 večer jsem byla šťastná, že vidím naše auto na parkovišti. Byla jsem úúúplně nejvíc zničená, dneska se nemůžu ani hnout, ale už plánuju, že se na horu vydám znovu a podruhé možná i s Matějem, protože se prostě musím podívat na tu špičku, kterou jsem měla tak tak na dosah.

  

Už nikdy nechci pracovat na sadu

Je zajímavé, že moje negativní články mají větší sledovanost než pozitivní. Tak zas jeden takový :).

Máme za sebou první a jisto jistě poslední práci na zélandském sadu. Měli jsme pracovat 5 dní a nakonec jsme vydrželi 2 a půl. Když jsem odpovídala na inzerát, moc jsem nevěděla, co nás čeká, v inzerátu stálo jen, že majitelé mají sad s kiwi, citrony a švestkami. Myslela jsem si, že budeme hlavně sbírat a případně, že se budou činnosti v průběhu dne střídat. Celkově ta pracovní nabídka nebyla žádná výhra, protože podmínkou práce bylo bydlení u majitelů sadu za příšernou cenu. Ano, už takhle platí minimální mzdu a stejně si najdou nějaký způsob, jak vás ještě trochu stáhnout. Nicméně jsme práci potřebovali, protože i když náš účet ještě nezeje prázdnotou, chtěli jsme na něm po dlouhé době vidět nějakou plusovou položku. To ubytování nebylo nic moc, hnusná malá vlhká chatička s nepohodlnou postelí, takže i když jsme platili za chatku, spali jsme radši v autě (dííky Honzo za tu pohodlnou postel!), jedna sprcha pro 11 lidí, wifi fungovala jen v otevřené garáži a tak dál. Navíc sad byl asi 40 minut jízdy autem od místa, kde jsme bydleli, takže to znamenalo dřívější vstávání a pozdější návraty. Alespoň, že nás vozili pracovními auty a my nemuseli ještě platit benzín. To všechno by bylo ale docela v pohodě, kdyby ta práce nebyla úúplně na zabití. Snad ani nebudu rozvádět, že nás šéf byl zase Ind, s typickým indickým chováním - "podřízené nenávidím, šéfovi lezu do zadku". Nechtěla bych, aby moje články vyzněly nějak rasisticky, ale naše zkušenosti s Indy na Zélandu prostě nejsou moc pozitivní. První den jsme se tedy dozvěděli, že práce bude dost jednotvárná: pruning kiwi. Celý sad byl napadený nějakou kiwi nemocí, takže stromy se musely oholit, až zbyl jen samotný kmen. Celé to "holení" probíhalo pěkně ručně zahradními nůžkami a to 9 hodin denně. Po prvním dni jsme necítili klouby, bolely nás záda, ruce i ramena. Jo, jsme slaboši, no a co?! Ta fyzická náročnost a extrémní nuda ale nebyly to nejhorší. To co nakonec rozhodlo a předčasném ukončení téhle práce, byly související nepříjemnosti, které pruning provázely. V sadu byla vosí hnízda a vosy byly dost agresivní, Matěj schytal štípanec hned první den, větve byly plné hmyzu, takže já měla úplně poštípané nohy a z celé té kiwi džungle, kterou jsme si stříhali nad hlavou, permanentně padal nějaký bordel, zbytky kůry, prach, seschlé květy, pavouci...I když jsme nosili sluneční brýle, denně mě bolely oči, večer jsem měla vyrážku na krku a Matěj zas na rukou a v obličeji. Třetí den, kdy jsme si oba myslely, že to nějak přežijeme a alespoň vyděláme nějakých 900 dolarů, se to ale zlomilo. Po obědě jsem šla zase na plantáž a najednou pigáro od vosy do hlavy, další po mě lezla a další kroužila kolem. Zase vosí hnízdo! Jak jsem se lekla, spadly mi brýle a já si na ně dupla, takže se mi do očí dostalo ještě desetkrát víc bordelu než normálně. Měla jsem oteklé oko, štípanec na hlavě a před očima rudo. Mrskla jsem s nůžkama na zem a šla najít Matěje, abych mu řekla, že končíme. Ten se zrovna nezlobil, práci nesnášel stejně jako já a chtěl to zabalit už o den dřív, kdy jsem já trvala na tom, že to vydržíme. Asi kdyby mi řekl, ať se uklidním, že to musíme zvládnout, možná bych se po menším výlevu dala dohromady a šla zase stříhat. Ale protože supervizor byl blíž než Matěj, stačila jsem na něj zařvat, že končím dřív, než jsem to probrala s Matějem. Nakonec se předčasný konec stejně ukázal jako docela klika, protože dnes přííííšerně leje a v takovém slejváku se na sadu nepracuje, takže bychom akorát museli Jenny zaplatit za další den ubytování a nic bychom nevydělali. A kdo ví jak bude zítra, vypadá to, že asi podobně hnusně.
Vydělali jsme teda alespoň 500 dolarů, máme novou zkušenost a teď budeme radši zase cestovat, to nám jde líp. Pokud tedy ještě někdy přestane pršet.

Náš nepřítel. Kiwi džungle.
(zdroj: https://journals.worldnomads.com/dkky/photo/17710/502852/New-Zealand/Kiwi-orchard)

Severní vítr je krutý

Jižní ostrov jsme nechali za sebou a se společností Blue Bridge jsme se přeplavili na severní ostrov. Ten nám zatím dává docela zabrat. Připluli jsme do Wellingtonu a to byl po jižním ostrově docela šok. Spoustu lidí, vysoké budovy, tří!! Proudová dálnice, hustá doprava. Nicméně se nám tam líbilo. Centrum má takovou evropsko-americkou atmosféru, všude je spoustu obchodů, bank, vládních budov a muzeí. Centrum leží na pobřeží moře a na to, že jde o hlavní město, nepůsobí nijak uspěchaně. Nejvíc času jsme strávili v okolí národního muzea, kde se nachází i městská galerie, knihovna a další kulturní záležitosti. Obzvlášť sympatické bylo, že muzea byla zdarma. Vzhledem k tomu, že celodenní parkování ve Wellingtonu jsme pořídila za 12 dolarů, tenhle bonus jsme opravdu ocenili.  Ve Wellingtonu jsme strávili den a půl a od úterý jsme se šinuli k severu směrem na Te Puke, kde na nás čeká dozrávající kiwi. Docela jsem se na cestu těšila, mělo na ní být dost zajímavých míst, ale protože několik dní celkem intenzivně prší, vlastně jen jedeme a přespáváme. Dneska sedíme v knihovně v Napier, ve stylovém art decovém městečku u pobřeží (tuhle informaci mám z průvodce, protože přes intenzivní déšť jsme neměli šanci podniknout prohlídku).

Teď se neseme na negativní vlně a máme samé útrapy. Kromě toho, že pořád prší, nemůžeme nic moc podnikat a bydlíme ve vlhkém autě, tak nás navíc poprvé zklamala naše kempingová aplikace na telefonu, která nám neukázala free kemp u Napier a zbytečně jsme zaplatili 24 dolarů za jiný kemp, dál nám odešla baterka v autě, o které nám ta krysa Kubíček tvrdil, že je docela nová. V poslední době jsme startovali víc přes kabely než normálně, už to nešlo vydržet, takže jsme dnes v Napier vyplázli 165 dolarů za novou baterku a její výměnu ( a to nám dál mechanik malou slevu, když viděl, jak hysterčím).

Korunu všemu nasadila naše dnešní autonehoda, kdy do nás narazilo zezadu auto. Totiž - jeli jsme po silnici a auto před námi odbočovalo, takže začalo blikat a zpomalilo, Matěj teda taky zpomalil, totéž udělalo auto za námi, ne už ale dodávka za tím druhým autem. Takže nastala klasická řetězová reakce, dodávka narazila do auta za námi, auto za námi narazilo do nás. Vůbec jsem to nečekala, takže jsem zaječela a očekávala smrt (tu já očekávám i při pádu z jednoho schodu, takže mě nesmíte brát zas tak vážně). Byl to každopádně šok, Matěj říkal, že viděl v zrcátku, že se to stane, že dodávka nebrzdí, ale všechno se to odehrálo asi tak během vteřiny, takže neměl šanci cokoliv udělat. Nikomu se naštěstí nic nestalo, dodávka byla úplně v pohodě, ale prostřední auto bylo celkem pomuchlané a my máme trochu ohnutý nárazník a hlavně naše auto začalo dělat divný zvuk. Měli jsme tedy poprvé čest se zélandskou policií, „konstábl“ byl docela sympaťák, všechno sepsal a dal nám údaje dalších účastníků. Chtěli jsme to vyřešit s naší pojišťovnou, jenže ta se o to odmítla starat, protože máme jen pojištění odpovědnosti pro případ, že něco způsobíme my a odkázala nás na pojišťovnu viníka. Dodávka byla firemní, a i když jsme mluvili se šéfíčkem, který slíbil, že nám večer pošle číslo pojištění, zatím jsme uvěznění v Napier a nevíme, co bude. Zítra s tím snad zajedeme někam do opravny, aby to zkontrolovali, případně opravili, ale hlavně potřebujeme, aby to rovnou zaplatila pojišťovna. No prostě největší smůla.  Od neděle máme domluvenou práci na nějaké farmě, která by měla pokrýt čas před tím, než dozraje kiwi, tak snad se tam do té doby dopotácíme. Na práci na sadu se moc netěšíme, ale nic moc jiného se tu nedalo sehnat, takže jsme rádi, že vůbec něco máme.

Jestli nás neubičují na kiwi plantážích, asi se do téhle oblasti ještě vrátíme během května, kdy bychom chtěli procestovat severní ostrov. Příště snad s lepšími zprávami. 

Moje grafika je na vysoké úrovni. Není nic, co bych  nezvládla v programu "malování". 

Milford Sounds, Catlins a East Coast

Z Queenstownu jsme se vydali jižně k  jezeru Te Anau, které je největší na jižním ostrově a druhé největší na Zélandu hned po jezeru Taupo. Tohle jezero je součástí národního parku Fiordland, jehož součástí jsou hned tři great walky. Na ty jsme se ale nevydali, protože cena za huty ve výši 54 dolarů za jednu osobu a noc se nám zdála moc vysoká a taky jsme věděli, že hezké výhledy a zážitky můžeme získat snadno i na méně známých trecích. Kromě kráných treků láká většinu lidí do Fiordlandu plavba na Milford Sounds, což je severním výběžek národního parku. My jsme ve fiordlandu strávili dva dny, jeden den jsme se vydali na 3,5 hodinový trek na Key Summit, kam vedla cesta přes jeden z great walků – Rotteburn. Cesta vedla lesem, všude z kopců zurčela voda, a až poslední část cesty na vrchol jsme stoupali po pláních. Odměnou nám byl další luxusní výhled na hory a na jezero Marian. Na druhý den jsme měli zabookovanou dvouhodinovou polední plavbu na Milford Sound. Lístky jsme si koupili přes bookme.co.nz, což je něco jako český slevomat, tak jsme měli radost, že jsme trochu ušetřili. Plavba byla krásná, viděli jsme další tuleně a dokonce se nám poštěstili i delfíni.

Voda zurčí po kopečkách.

To jsou panoramata.

Jedna společná z Key Summitu.

Jezírka na vrcholcích.

Magické ráno.

Vodopád na Milford Sound.

Milford Sound.

Líní lachtani.

Západ slunce nad Doubtful sound.

Z Fiordlandu jsme pokračovali na jih do Invecargillu, což bylo větší ale ne nějak extra zajímavé město, ve kterém se muselo všude za parkování platit, a na to tady na Zélandu nejsme moc zvyklí. Trochu nás to rozčilovalo a tak jsme se tam ani moc nezdržovali a pokračovali jsme směrem na Catlins. Catlins je relativně malá oblast na jihu ostrova ležící mezi Invecargillem a Balcluthou plná různých přírodních zajímavostí. Celou ji protíná tzv. scenic route. Takových cest je tady na Zélandu docela hodně a znamená to něco jako vyhlídková cesta. Zkrátka máte na ní ještě o něco lepší výhledy než normálně. V Castlins je spoustu majáků, vodopádů a pláží. Na plážích můžete vidět tučňáky, delfíny, lachatany/tuleně (ne pořád nemám páru, co tu vlastně vidíme) a lvouny. Kromě lvounů jsme na nic neměli štěstí a ani dostatek trpělivosti. Ale lvoun stál docela za to. Ohromně roztomilý velký lenoch povalující se na pláži s absolutním nezájmem o přihlížející turisty. Roztomilost 8/10.

Catlins bylo fajn, ale na druhou stranu tím, že všechny zajímavosti byly v pěší vzdálenosti do 20 minut od parkoviště, byla to oblast plná zájezdních autobusů, a to nás moc nebaví, když je někde moc lidí. Taky se na spoustu míst jelo prašnými cestami, a protože v našem autě nefunguje vnitřní cirkulace vzduchu, všechno jsme měli extrémně zaprášené, prach jsme pořád vdechovali a už jsme se těšili zpět na asfaltky. 

Maják na Waipapa point, Catlins.

Těší mě, Lvoun.

Purakaunui falls, Catlins.

Ztracené cikánské muzeum v Papatowai.

Další zastávkou byl Dunedin. První město, které vypadalo docela evropsky. Staré budovy, kostely, pořádné centrum, patrové domy, spoustu lidí a členité území, žádná rozplizlá placka jako Christ. Hned se nám tam zalíbilo a chtěli jsme si tam najít práci. Tím ale začala druhá depresivní fáze naší cesty. První byla, když jsme hledali práci poprvé. Je to hrozně frustrující. Naše vzdělání je tady k ničemu, na výběr je v podstatě z práce v barech, v hotelu na úklid nebo na sadech. Ani jedno z toho není zrovna snadná práce, člověk se dost nadře a platí mu minimální mzdu. Ne že bychom si chtěli nějak moc stěžovat, minimální mzda je tady pro nás v pohodě, problém je, že žádnou takovou normální práci pro nás oba nemůžeme najít. Hodně se tady na Zélandu rozjel woofing, tedy práce za jídlo a ubytování, ale lidi toho zneužívají a často chtějí 3 – 4 hodiny práce denně jen za ubytování v hostelu na nějakém sdíleném pokoji a bez jídla. Kdyby vám platili minimální mzdu, zbyde vám na normální ubytování a něco navíc. Takže woofing se nám nevyplatí, obzvlášť když nechceme zůstat na jednom místě. Takových nabídek je asi polovina, v druhé polovině musíme vyselektovat ty, kde shánějí jen jednoho člověka a pak ty, které jsou placeny úkolově, protože to se taky většinou nevyplatí. Práci na sadech zas často zprostředkovávají hostely, což je úplně příšerné. Chtějí nepřiměřené částky za bydlení na sdílených pokojích, práci vám negarantují, často trvá, než jí člověku seženou, ale zároveň ho nutí u nich bydlet, jinak žádná práce. Takže těch nabídek moc nezbyde. V Dunedinu jsme zase zkusili jít do agentury, to byla klasická tragédie. Vyplníte sto padesát papírů, tváří se jak je hrozně zajímá, jakou práci chcete, a pak vám nabídnou něco absolutně hrozného. Jako nám například nabídli třídění odpadků na lince a práci na kuřecí farmě, kde naháníte kuřata do klecí. No to prostě nepřicházelo v úvahu. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet. Museli jsme se jít uklidnit na pizzu do Domino´s (náš oblíbený místní řetězec, kde mají pizzu za 5 dolarů, což skoro odpovídá ceně našeho jídla, když si vaříme z nakoupených věcí). Pak jsme zašli ještě do super hipsterské kavárny a najednou telefon z agentury, že pro nás mají na další den práci. Sbírání odpadků. Pro změnu. Nakonec jsme do toho šli a bylo to docela pohodě. Ráno jsme vyfasovali kombinézu, rukavice a napichovátka a šli jsme ven sbírat igelitky. Nikdo nás nekontroloval, nikdo nás neprudil, měli jsme pravidelné pauzy a viděli jsme za sebou nějaký pozitivní výsledek. Až na příšerný smrad z nedaleké skládky to bylo v pohodě. Na další den ale žádná práce nebyla a tak jsme se rozhodli na to vykašlat a jet zase o dům dál. Do Oamaru.

Ještě že máme ten diplom...

Jeden den asi stačil.

Oamaru je viktoriánské městečko na východním pobřeží, asi hodinu a půl severně od Dunedinu. Celé má takovou industriálně stylovou atmosféru. Ve starých továrních budovách jsou tady kavárny, obchody i hotely. Z Dunedinu a Oamaru jsme si ale ještě odvezli dva naprosto luxusní zážitky – pozorování tučňáků nejmenších. V Dunedinu jsme šli na organizované pozorování pod záštitou Royal albatros centra na poloostrově Otago, který přiléhá k Dunedinu. Se soumrakem jsme sestoupili na velkou terasu vybudovanou těsně nad pláží u travnaté buše, kde mají tučňáci hnízda. Plochu pod náma osvětlovala tlumená žlutá světla a my čekali, až tučňáci připlavou. Jen zapadalo slunce a v moři se objevila černá skvrna postupující k pláži. A najednou se vylouplo asi 30 malinkých tučňáků, co si to štrádovali směrem k nám. Bylo to hrozně roztomilé, kolíbali se a přibližovali se k terase, někteří se na chvilku zastavili a jen tak se rozhlíželi, koukali kolem sebe a odpočívali. Celé pozorování trvalo asi 45 minut a tučňáků připlavalo celkem asi šedesát. V Oamaru, kde se tučňáci vyskytují snad všude včetně kempů jsme za pozorování neplatili a šli jsme jen po cestě vedoucí kolem přístavu dál k moři, až jsme narazili na dvě starší paní s vestičkou penguin advocate. Ty nám poradili, že když zůstaneme na místě, pár tučňáků nejspíš uvidíme. Nakonec jsme se dočkali skupinky asi šesti. Bylo to zase hrozně pekné, tihle malí tučňáci jsou hrozní srábotkové, pořád na sebe čekají, tak různě se schovávají, postrkují se, aby jeden vyšel první z úkrytu, a pak za ním všichni ostatní běží. Myslím, že tučňák nejmenší je jedno z mých nejoblíbenějších zvířat.

Tučňák nejmenší, 30 cm na výšku, váha něco málo přes kilo. Zlatíčko. 

Steampunk muzeum, Oamaru.

Lachtaní kolonie, Shagg point.

Náš poslední free kemp na jižním ostrově.

Kromě všech radostí mám jeden problém. Matěj se zbláznil. Hrozně chce herní konzoli Nintendo a nemluví už asi týden o ničem jiném. Kdykoliv se připojíme na internet, hledá recenze a možnosti koupě a řeší jak je to s mezinárodní zárukou a pořád mi vysvětluje, jak hrozně moc ho potřebuje. Takže asi budu muset uspořádat veřejnou sbírku na Matějovou 300dolarovou konzoli.. OMG.

A s tou prací jsme mimochodem trochu pokročili, Honza s Lindou nám dali kontakt na chlápka, který hledá lidi na trhání kiwi, u kterého budou taky pracovat. Sice jsme na sad moc nechtěli, ale teď budeme za to ještě rádi. A alespoň zas uvidíme ty dvě zlatíčka.

UPDATE: Protože od doby, kdy jsem napsala tenhle článek a kdy jsem měla možnost ho nahrát, uplynulo pár dní, došlo k jistým změnám. Matěj už má tu svojí konzoli a dokonce i dvě hry. Vzala jsem si dítě. 

Ještě pořád jižníme

Protože teď nemám moc přístup k elektřině a internetu, nashromáždilo se mi hodně zážitků i ujetých kilometrů. Procestovali jsme značnou část jižní poloviny jižního ostrova, a jak postupujeme níž a níž, pomalu přituhuje. Na rozdíl od naší domovské severní polokoule se tady cesta na jih rovná cestě směrem k jižnímu pólu. Ty chladné noci v našem vanu za ty zážitky ale stojí.

Potom co jsme se v Christu rozloučili s Lindou, vrátili jsme se s Matějem do Arthur‘s passu, který jsem odmítla nechat ve vzpomínkách jen jako deštivý zapadákov uprostřed hor. Jeden kamarád nám řekl o takovém méně nápadném treku na začátku passu a doporučil nám vydat se na něj na večer, přespat v chatce nahoře a ráno vyrazit brzo ještě o něco výš na východ slunce. Cesta byla úchvatná, akorát jsme vyrazili docela pozdě a hut pořád v nedohlednu. Už jsme měli obavy, abychom do západu slunce došli, ale nakonec se to podařilo. Hut byla víc než sto let stará plechová bouda se třemi jednoduchými palandami. Když jsme tam dorazili, nikdo jiný tam nebyl, avšak před naším výšlapem jsme ještě na parkovišti potkali kluka, který se tvářil, že má stejný cíl jako my. Proto jsme ho nervózně očekávali s pocitem, že nám každou chvíli zkazí naší zmrzlou romantiku ve dvou. Co jsme ovšem zapomněli, bylo to, že nám kamarád řekl o možnosti rozdělat si na hutu oheň v krbu a neměli jsme zapalovač – to také mohl být jediný pozitivní přínos očekávaného spolunocležníka. Nicméně už byla tma a ten kluk a ani jeho potenciální zapalovač stále nikde, a proto jsme usoudili, že si to asi rozmyslel a už nedorazí. Toho, že jsme neměli zapalovač, jsme extrémně litovali ne jen kvůli tomu, že to mohlo být mooooc romantický, ale hlavně proto, že s postupující nocí začala být na hutu hrozná zima a já měla jen svůj malinký letní spacáček a hrozně jsem mrzla. Matěj mi jako gentleman půjčil svoje tepláky, tak to trochu pomohlo, ale noc byla i tak docela divoká. Pořád jsem se budila jednak zimou (zjistili jsme, že naše spacáky nejdou spojit), pak strachem nebo pocitem, že každou chvíli musí přijít ten další člověk (tento pocit se postupně u nás obou měnil na pocit, že ten člověk ani neměl v plánu přijít, jen od nás chtěl informaci, že na parkovišti celou noc nebudeme, aby nám vykradl auto). Extrémní ticho a absolutní tma měnily každý záchvěv větru ve scénu z hororu. I když jen v mojí hlavě. Matěj mi naštěstí hrdinně tvrdil, že se nebojí, a to mě jakž takž uklidňovalo. Kvůli zimě jsme nicméně vstávali chvíli po páté, a to i kvůli tomu východu slunce. Informace ze včerejšího večera o tom, kdy slunce vychází, se na internetu rozcházely asi o hodinu a my tak ráno vyrazili zbytečně brzo. Ale vzhledem k zimě byl pohyb příjemnější a nechtělo se nám čekat další hodinu. S čelovkami na hlavách, ruku v ruce (a Matěj na můj popud s otevřeným švýcarským nožíkem v druhé ruce) jsme se vydali do temného lesa. Bála jsem se nejvíc za dlouhou dobu. Nikdy mě asi nepřestane překvapovat, jak ta tma dodává úplně normálním věcem punc strašidelnosti. S přibývajícím světlem, můj strach opadal a cestou dolů jsme si užili krásný východ slunce. Přesto ve vzduchu nadále visela vidina vykradeného auta, které naštěstí bylo v pořádku. I když to pro mě byl strašidelný zážitek, zároveň to byl asi jeden z nejhezčích treků a zážitků na Zélandu doposud.

Podvečer na Bealey Spur

A hut pořád v nedohlednu

Neuvěřitelně rychlý východ měsíce

Naše plechová nocležna 

Žádný luxus, ale zase zadarmo

Východ slunce

Cestou z Arthurs passu jsme se stavěli na Castle rock, obrovských skalních útvarech připomínající ruiny nějakého hradu. Prolétli jsme je jen velmi zběžně, bylo to pěkné, ale na náš vkus moc lidí (na Zélandu rozuměj víc jak 10) a pokračovali jsme dál. Přespali jsme u Ashburtonu v kempu s krásným výhledem na moře a další den jsme pokračovali v cestě do jižního vnitrozemí k jezerům Tekapo a Pukaki, obě jezera mají dokonale modrozelenou barvu, obzvlášť když do nich zasvítí slunce (plně lákají ke koupání, ale hodně u nich fouká a voda je studená). Nad Tekapo se tyčí hora Mt John (ano vyšli jsme na ni), na které se mimo jiné nachází vědecké centrum s teleskopy pro pozorování hvězd. Podél Pukaki jsme se pak přesunuli do národního parku Aoraki, který ukrývá nejvyšší horu Zélandu Mt Cook. Výchozím bodem tady pro nás byl kemp kousek za vesničkou Mt Cook, odkud jsme šli asi čtyřhodinový nenáročný trek zakončený krásným výhledem právě na Mt Cook. Další den jsme se podívali ještě k ledovcovému jezeru s výhledem na Tasmanův ledovec.

Free kemp u Ashburtonu a náš mobilhome

Kachna modelka. Ochotně Matějovi pózovala v kempu u Tekapo.

Výhled z Mt John na Tepako

Vařím v ložnici

Výhled na Mt Cook, Aoraki

NP Aoraki

NP Aoraki, výhled na Tasmanův ledovec

Po národním parku Aoraki jsme směřovali postupně ke Queenstownu přes Wanaku, Cromwell a Alexandru. Do Alexandry jsme vlastně jeli úplně omylem, protože si jí Matěj spletl s jiným městem od A, které na rozdíl od Alexandry mělo být zajímavé a historické (tedy alespoň 100 let staré…). Zajížďka do Alexandry ale nebyla nakonec tak zlá, protože na půli cestu ke Cromwellu byl luxusní free kemp u jezera, asi nejhezčí free kemp v jakém jsme doposud spali. Další den jsme dojeli do Arrowtownu, toho opravdového historického městečka se zlatokopeckou historií, trochu jsme se porozhlédli, prošli jsme si bývalou čínskou osadu, kde žili na konci 19. století čínští zlatokopové a pokračovali jsme do Queenstownu. 

Puzzling world Wanaka- svět hlavolamů, optických klamů a iluzí. Ukázalo se, že nejsem zrovna nejnadanější..

Zlatokopecké Arrowtown

Queestown je superturistické město na břehu jezera Waikatipu, které nabízí turistům asi milion různých atrakcí. Hrozně to tam žij. Je tam spoustu restaurací a barů, agentur na všechno možné i nemožné a  je to asi nejvíc party město Zélandu. Chtěli jsme s Matějem taky vyzkoušet nějakou nabízenou atrakci a vybrali jsme si proudový člun ThunderJet, který nás vezl po jezeře a navazující řece rychlostí 85 kmph, dělal různé otočky a těsně se vyhýbal některým překážkám. V letáčku se tvářili, že je to hrozný adrenalin a že pojedeme děsně rychle. No byla to příjemná projížďka, ale adrenalin skoro vůbec. Takže ve výsledku jsme byli tročku zklamaní. Byla to docela zábava, ale kdyby slibovali míň, byli bychom nadšení víc.

Protože je tenhle článek moc dlouhý, nechám si naše putování po národním parku Fiodrland a nejjižnějším jihu jižního ostrova zase na příště.