Moje 10krát NE pro Nový Zéland

Nový Zéland je úžasná země. To jistě. Ale ne všechno je tak růžové (zelené), jak by se mohlo na první pohled zdát. Tenhle příspěvek se ponese na stěžovací vlně, takže kdo na to nemá náladu, ať radši přestane číst. Kdo je ochotný tomu dát šanci a nechat si přiblížit stinné stránky mého jinak skvělého výletu, ať pokračuje dál. Sepsala jsem seznam 10 NE, která vyjadřují, co mě tady štve a co nemůžu sama víceméně vyřešit. Příští příspěvek bude seznam 10 ANO, aby zůstala ve vesmíru rovnováha a já poslala do Čech taky nějakou pozitivní zprávu.

1.        POČASÍ

Dávám NE Zélandskému počasí. Ačkoliv se tady střídá čtvero ročních období jako u nás, i když o půl roku opačně a tedy je teď největší léto, počasí je tu o hodně chladnější a míň příjemné. Je pravda, že loňské evropské léto bylo hodně náročné a v holešovickém bytě dosahovala teplota 30 C, což při u učení na státnice vařilo mojí krev i mozek, ale alespoň mi nebyla zima. Tady mám téměř celou dobu pobytu studené ruce i nohy, spát chodím v termo prádle, s teplými ponožkami a s elektrickou dečkou puštěnou na maximum – prostě takové klasické léto. Hlavní problém je velký rozdíl v teplotách přes den a v noci. V noci je tu prostě zima, na terase se klepu i v mikině a teplákách, a vůbec tu počasí připomíná víc jaro než léto. Nechci a ani si nedokážu představit zimu v téhle zemi. Všichni Češi, které jsem do teď potkala, a strávili tu zimu, říkali, že to bylo vážně otřesné. Důvod se dozvíte v druhém NE.

2.       DOMY

NE zélandským domům je hodně propojené s NE zélandskému počasí. Místní architektura je hodně odlišná od evropské. Zatím jsme nebyli v Aucklandu a Wellingtonu, kde to bude možná trochu jiné, ale asi ne nějak výrazně. Vše je tu relativně nové, cihlové budovy abyste hledali s lupou, a skoro všichni bydlí v takových papírových domečcích. Na první pohled vypadají docela normálně, ale žít se v nich moc příjemně nedá. Alespoň ne, pokud jste zvyklí na vytopené domy a byty z Čech. Totiž ty domy slouží podle mě hlavně jako ochrana před větrem a deštěm. To je víceméně všechno. Skoro jako takový velký stan s okny a zahrádkou.  Kdyby se někdo hodně naštval a kopl uvnitř do zdi, věřím, že by udělal díru skrz na skrz. Domy nejsou izolované, takže nezadržují teplo a o nějaké sofistikované termoregulaci nemůže být řeč. Topení se zpravidla nevede, stačí nějaký přímotop na elektřinu. Takže když topíte, je teplo, jakmile přestanete, je zima. Energetická náročnost  10/10. Aby toho nebylo málo, mají tu hrozně vtipná okna. Prostě jedna vrstva nejobyčejnějšího skla a šlus. To je důvod, proč se tady Evropanům v zimě moc nelíbí - když v domě máte 17 stupňů, můžete se považovat za šťastlivce. Sousloví „teplo domova“ bych tady označila vyloženě za provokaci. I řešení odpadu je jako ze země třetího světa. Zpravidla z domu prostě vedou tři trubky, které končí někde nad kanálem, takže kdybyste chtěli špehovat, zda váš soused zrovna vaří, koupe se nebo trůní, nebudete s tím mít moc námahy.

3.       PŘÍZVUK
Někteří lidi, které jsme potkali, říkají, že se jeli na NZ nebo do Austrálie naučit anglicky. To není nejlepší nápad. Jejich výslovnost je absolutně otřesná. Zatímco Američanovi nebo Britovi rozumím 95% toho, co říká (samozřejmě za předpokladu, že mluví „proper english“ a ne nějakým lokálním slangem) tady jsem po dvou měsících tak na 70% a považuji to za úspěch. Místo „e“ hodně vyslovují „i“. Takže slovo lepší a hořký zní stejně (better/bitter), nevíte jestli je něčeho deset nebo náct (ten/teen), nevíte se vám snaží říct něco o terase nebo penisu (deck/dick) a tak  podobně. A taky hrozně mumlají. Nejhorší ze všeho je, že už tak začínám mluvit taky. Takže NE zélandské angličtině. 

4.       KLUCI. VŠUDE SAMÍ KLUCI  

      Čtyři týdny v hotelu se samýma klukama a začíná to být opravdu velké NE. Když jsme přijeli do Christu, převaha kluků byla evidentní, ale pořád kolem byly nějaké holky, bydlela jsme s Lindou a klučičí společnost byla spíš příjemná. Jenže tady se obklopení pánskou společností stává hororem a já mám každý den kousek do toho se zabalit a bez rozloučení odjet někam daleko. Nikdy jsem neměla ráda ten stereotyp: chlap = bordelář/prase. Ale tady to prostě platí bez výjimky. Když podotknu, že Matěj je tu ze všech nejpořádnější, asi si dovedete představit, co to znamená. Sdílíme tu kuchyň a to je pro mě, jakožto na pořádek dost vysazenou osobu, peklo. Hodně jsem tady slevila ze svých nároků, ale když přijdete někam, kde vám řeknou, že nevědí, kde je nová utěrka, protože od září jí neměnili, nebo kde se pořád hromadí skleničky a talíře, které“ ničí nejsou“, všude se povalují zbytky jídla a tabák na jídelním stole od balených cigaret, je to prostě náročné. Další bonus pak přichází, když se zaraduju, že někdo umyl po sobě nádobí a ve dřezu nic nemáme. Jenže bohužel ne všichni myjí nádobí tak, že je čisté. Takže sem tam se přilepím ke skleničce, sem tam odpadnou zbytky z talíře. Koště tu do ruky taky nikdo nevzal hodně dlouho, tak jsem se jala dobrovolně zametat každý den, aniž bych někoho nutila k spolupráci. Jeden den ho vzal k mému údivu do ruky Jona. Aby s ním odpálil cibuli… a tím koště rozbil. Takže už zase nezametáme vůbec.  Krkání  je samozřejmě na denním pořádku. Nemůžu říct, že bych kluky v hotelu neměla ráda, jako takový jsou dost v pohodě, ale bydlet s nimi je pro mě za trest.

5.       (NE) TŘÍDĚNÍ ODPADU 

      Jsem si myslela, že na NZ se třídění odpadu hodně řeší a že jsou v tom hrozně daleko a taky díky tomu mají krásnou přírodu, mají k ní vybudovaný silný vztah a kdesi cosi. Za tu dobu co jsme tady jsem došla spíš k závěru, že je tu prostě naštěstí málo lidí na velkém prostoru a tak ten bordel není tolik vidět a nestíhají to tak rychle ničit jako jinde. Možná je to jak kde, ale třeba ten náš hotel je otřesný. Lidi na pokojích mají koše na tříděný odpad, ale tady žádné kontejnery nejsou. Všechno sklo se drtí a sype za kuchyni, co se děje s ostatním odpadem nemám páru.

6.     I TADY SE NAJDE NĚKDO, KDO VÁM NESEDNE  

     Pro mě to je třeba jeden můj šéf. Toho nemůžu po 4 týdnech v hotelu vystát a taky hojně přispívá k mým zaječím úmyslům. V životě jsem neměla tak hrozného šéfa jako je on. Je to cholerik a je odněkud z jihu ostrova, kde se mluví ještě rychleji než normálně na NZ, takže naše vzájemné lidské neporozumění je obohaceno i o to jazykové. A navíc si myslí, mě nemá rád. Je na mě protivnější než na ostatní, aniž bych si to zasloužila. Vždycky, když chce řešit zas nějaký obrovský problém, nasadí nejvíc útrpný a poučný výraz, na který mám úplnou alergii a začne mi zdlouhavě vysvětlovat v čem je problém. Většinou v ničem není, jen si ho vymýšlí. A taky mi pořád opakuje stejné poučky, které jsou dost mimo, ale on jim prostě věří. Například že průměrná doba na přípravu kávy je 20 minut. Takže když si někdo objedná kafe, podle jeho představ bych měla udělat nejdřív všechno ostatní a pak až dělat kafe. Což v situaci kdy ho chce  10 lidí po sobě a jeden chce single shot, druhý zase double shot, další chce sójové mléko, ten po něm odtučněné a tak podobně zní jako bezva plán. Prostě nechce 10 lidí čekat na kafe 20 minut a uvidíte, jak budou šťastní. Schválně jsem jednou měřila, za jak dlouho se lidi přijdou zeptat, kde je jejich kafe, když to nestíhám moc rychle. 7-10 minut. Po 15 už jsou na mrtvici. 20 by je nejspíš zabilo.  A takových pouček má v kapse tisíc. A rád je opakuje. Pořád.

Pak mě štve ještě jeden kluk, který pracuje hlavně v housekeepingu. Je to největší náfuka jakého jsem potkala za hooodně dlouhou dobu, nejradši ze všeho má příběhy o sobě. Všude byl, všechno zná, od všeho má klíč. Nikdy nenechá nikoho mluvit, častokrát si ani nevšimne, že už někdo jiný začal a prostě ho přeruší a mele si tu svojí. Když začne o sobě, je k nezastavení.

7.       KARI

Bydlíme s Indama, kteří vaří kari. Kari je sice dobré, ale často hodně žluté. Takže všechno je žluté. A nejde to umýt.

8.      PRAČKY

     Pračky, které žerou oblečení. Vážně. Mají tu nejhorší pračky, jaké jsem kdy viděla. Plní se vrchem a nejdelší prací cyklus trvá asi 40 minut a vypadají jako ze 70. let. Perou mizerně a ničí oblečení. Občas někdo má i „evropskou“ pračku, ale ta je asi 3krát dražší a tak jsou ty strašné mnohem běžnější.

9.       NO OZONE 

     Je tu hrozně silné slunce, slabá ozonová vrstva a musíte být pořád ve střehu, abyste se nespálili. Třeba jako já na Štědrý den. Usnula jsem na molu v pravé poledne a otřesně jsem se spálila. Namazaná jsem byla, nejsem úplný blázen, ale špatně. Takže jsem měla spálené kotníky, půlku obličeje a ruce zespoda. No vypadalo to příšerně. Už je to naštěstí ok, ale trvalo to 14 dní, abych se toho zbavila a ty spálené části vypadaly hodně nezdravě. Abychom měli dostatečnou ochranu, koupili jsme si tu nový opalovací krém: výrobce  CANCER SOCIETY haha.

10.   SAND FLIES

Odporné malé mušky, jejichž štípnutí je horší než od komára, nejsou skoro ani vidět a samozřejmě už mám štípanců asi 8 i přes používání repelentu.

Pár fotek z posledního měsíce.

Terka číšnice

Vánoční rybaření s Pablem a Jonou. Ne, že bychom něco chytili, ale alespoň jsme nakrmili ryby kalamárama. 

 Vánoce na Zélandu s rybou a bramborovým salátem

 Můj strašlivý pokoj, kde postel slouží jako skříň, protože spát se na ní nedá a normální matraci mám za zemi. Povšimněte si velikosti a umístění okna. 

Ale jinak je tu hezky. Hotel Portage.

Byli jsme na nových Star wars <3