Začaly nám prázdniny

Spíš jste si toho nevšimli, ale z mého blogu zmizelo na krátko pár příspěvků. Musela jsem je přepsat, protože jsem se dostala do křížku s vedením hotelu. Kvůli mému blogu psaném v češtině. Zajímavé. Šlo hlavně o příspěvek 10krát NE pro Nový Zéland. Trochu jsme si tam postěžovala na svého šéfa a na kluka z housekeepingu, který byl občas se mnou v restauraci. Manažer hotelu se o tom dozvěděl a nebyl zrovna rád, no spíš zuřil. Nejdřív mi to bylo trošku líto, ale s odstupem mi vlastně celá ta situace připadá trochu absurdní *… co se dělo dál je pro můj blog zbytečně komplikované a negativní a tak to shrnu tak, že jsem nemohla být s jedním Čechem, který v hotelu pracoval, pod jednou střechou, a tak jsem se po konzultaci s Matějem rozhodla, že odjedeme dřív. Stejně už jsme neměli moc odpracovaných hodin, v hotelu nebylo tolik hostů a už jsme byli celí žhaví pohnout se z místa. Finančně jsme na tom nebyli zle, a tak jsme po domluvě s manažerem pověsili naše číšnické uniformy na hřebík (vlastně spíš odložili v kanceláři) a 26. 1. 2016 jsme opustili brány Portage. Asi jsem dřív ani nezmínila, že hotel Portage se nachází uprostřed Queen Charlotte treku, který se táhne přes okouzlující Marlborough Sounds s dokonalými výhledy a přírodou. Přišlo nám teda líto odjet a neprojít si aspoň kousek treku. Šli jsme teda malou část z Punga Cove do Furneaux Lodge a zpět jsme se vrátili lodí, kterou nám manažer z Portage zařídil zdarma. Tahle část treku měla asi 14 km, nebyla příliš náročná a šli jsme ji asi 4 hodiny. Když jsme dorazili na místo odjezdu lodě, zbývala nám pořád ještě hodina a Matěj akčně rozhodl, že půjdeme na malý výlet buší k vodopádu. Podle cedule měla cesta zabrat hodinu včetně návratu, tak jsme se odvážili to risknout. Cesta vedle skrz poměrně husté porosty a do kopce a moc neubíhala. Když jsme byli na cestě přes půl hodiny a vodopád nikde, museli jsme to otočit a vrátit se, protože jsme se báli, že nechytíme loď do Punga Cove. To bylo trošku zklamání, protože cesta nestála za moc a odměna v podobě krásného vodopádu by tu námahu ospravedlnila.

Poslední večer v Portage se Samem a Keesem

Queen Charlotte track, Marlborough Sounds

Queen Charlotte track, nejmenší plážička

Malinký samoobslužný obchůdek, do kasičky hodíte příslušnou částku a jdete dál :)

Malá vsuvka

Náhoda je blbec. Nebo taky vůbec ne. Některé náhody jsou boží. Třeba jako naše opětovné setkání s Jančou Ortovou (ahoooj Jani). Když jsme odlétali z Prahy, na krátko jsme se dali dohromady s několika Čechy a Slováky, kteří mířili na Zéland stejně jako my. Mezi nimi byla i Janča, která z nás všech byla nejpřipravenější a na Zéland jela za konkrétní prací v hotelu, kdesi na severu Jižního ostrova. Asi tušíte kam tahle story vede. Během jednoho volného dlouhého odpoledne v Portage jsme se s Keesem, Samem a Jonou vypravili na malý výlet do Punga Cove, kde kluci zkoušeli neúspěšně (jako vždy) rybařit a já s Matějem jsme se jen tak poflakovali kolem. A najednou koho Matěj nevidí? Napětí… Ano, Janču! Celou tu dobu pracovala 20 km od nás právě v Punga Cove. Bylo to hrozně milé setkání, hned jsme si sdělili všechny dojmy, přitakávali jsme si, jak je ta práce v hotelu asi všude stejná a odkývali jsme si všechna pozitiva i negativa.

S Jančou v Punga Cove

Cesta z Punga Cove

Konec malé vsuvky

Loď přijela samozřejmě pozdě, takže jsme ten vodopád možná mohli dojít, ale to jsme samozřejmě nemohli vědět a riskovat nucený pěší pochod stejnou cestou zpět jsme nechtěli. V Punga Cove jsme si díky Janče dali sprchu, navečeřeli se, přespali jsme v Ervínovi Gustavovi a ráno jsme se vydali do Nelsonu. Cestou jsme uvařili první jídlo na cestovním plynovém vařiči, byly to samozřejmě těstoviny s rajčatovou omáčkou z konzervy, ale nebylo to vůbec zlé.

Vaříme na odpočívadle

V Nelsonu, přímořském městě s krásnou velkou pláží, budeme asi 10 dní a pak se začneme pomalu přesouvat k Abel Tasman National park, kde máme zamluvený great walk (taková snad lepší túra, která vás stojí mnohem víc peněz, než ty, které nejsou pod hlavičkou „great walk“). Když jsme do Nelsonu dorazili, poohlíželi jsme se po nějakém ubytování, prioritou byla cena. Nenašli jsme žádný backpackers hostel, kde bychom mohli bydlet v našem vanu a využívat jen kuchyňku a sprchy, o postele na dormu jsme jednak nestáli, a pak byly příšerně drahé (nejméně 25 dolarů/osoba/noc) a tak se nejvhodnější variantou zdál camp. Nejlevnější stál 10 dolarů/osoba/noc a k dispozici jsme měli kuchyňku, záchody a sprchu se studenou vodou. Teplá se platila zvlášť. První noc jsme se rozhodli šetřit, opatlali jsme se čistícími ubrousky a zalezli do našeho auta. Bylo v něm docela horko, a tak jsme z části stáhli přední i zadní okýnka. Špatný nápad. V noci začalo pršet a ráno jsme měli mokrou matraci, některé oblečení, boky auta. Venku pořád pršelo, neměli jsme to jak usušit a já jsem začala propadat vzteku a panice. Už se mi bydlení v kempu nezdálo jako nejlepší varianta. Celé dopoledne jsme strávili na parkovišti v Nelsonu, kde jsem zoufale na internetu v mobilu hledala pohodlnější alternativu bydlení. Zašli jsme si do super indické restaurace jménem Mango na oběd, chvíli jsme pozorovali show na festivalu pouličního umění, a přemýšleli jsme co dál. Přes couchsurfing se nikdo neozval, airbnb bylo příšerně drahé, hostely stejně tak a pronájmy pokojů v soukromých domech lidi nabízeli na dlouhodobější pobyty. Nakonec se ale ozvala jedna paní s tím, že nás ubytovat nemůže, ale má kamarádku, která by možná mohla. Domluvili jsme si prohlídku a po krátkém poflakování se na pláži jsme vyrazili za Judy. Přivítala nás malá milá starší paní, která měla malinký domeček, s malinkou zahrádkou a malinkým zeleným autíčkem. Hned jsme si jí oba oblíbili, a když řekla, že můžeme zůstat na 10 dní za 300 dolarů, neváhali jsme. Oproti kempu to vyšlo o málo dráž a komfort je nesrovnatelný.

V kempu u Nelsonu

Dnešek jsme strávili částečně odpočinkem, částečně aktivně. Byli jsme na procházce podél řeky a vystoupali jsme na kopec nad městem, na kterém se nachází střed Nového Zélandu a je z něj hezký výhled do okolí. Při procházce podél řeky jsme si opět s Matějem notovali, jak jsme hrozně daleko a zároveň si připadáme jako doma. Procházka úplně připomínala procházky kolem Vltavy u Kralup nebo podél Labe na Mělnicku.

Střed Nového Zélandu..jako na Šumavě

* Pokud by tahle žabomyší hotelová válka někoho zajímala, pošlu vám soukromě příspěvek, který jsem se nakonec rozhodla nezveřejnit.