Jak si Terka a Matěj hráli na číšníky

Pamatujete si, jak jsem v posledním příspěvku psala, že vyrážíme pracovat do Pictonu? Ukázalo se, že to nebyla taky úplně pravda. Teda byla a nebyla zároveň. Totiž celou dobu jsme si myslela, že hotel, ve kterém budeme pracovat, je ve městě jménem Picton a když jsme s Matějem po celodenní cestě konečně přijeli do města, volala jsem do hotelu, kde že přesně je, protože Google neukazoval adresu. Náš budoucí šéf nám sdělil, že hotel není v Picton city ale Picton district a že nás čeká ještě 50 km cesty. Ta cesta vedla přes zalesněné hory a byly to jenom úzké serpentiny, ani kousíček rovina. Naše průměrná rychlost byla pod 40 km a cesta zabrala další hodinu a půl. Rezidence je tu uprostřed ničeho, je tu krásný výhled na moře, nádherné západy slunce a na pláži můžete jíst každý večer čerstvé ústřice, ale co si budeme namlouvat i přes všechnu tu romantiku, je to prostě díra. Není tu vůůůůbec nic. Žádný obchod, nedejbože nad nějaké služby nebo zábava. Naštěstí si lze objednat potraviny z obchodu v Pictonu, které sem pošlou za 4 dolary lodí. Cesta na nákup je tady celodenní výlet a na ten my nemáme zatím moc čas.

Když jsme přijeli a místní provozní nás dovedl do pokoje, ve kterém jsme měli bydlet, myslela jsem, že se rozbrečím. Úplná díra. Pokoj 2x3 metry s palandou a jeden noční stolek. Víc nic. Okno ve výši očí, žádná skříň, stůl, židle, žádný prostor, prostě nic. Nechápala jsem, jak mi mohla Gabriela, od které jsme se přes facebook o práci dozvěděla, napsat, že ubytování je tu v pohodě. Když jsem se dva dny po našem příjezdu seznámila s jejím přítelem Adamem (totiž Gabriela jela na 6 týdnů domů, já jsem tu místo ní a její přítel Adam tu zůstal) a viděla jsem jejich pokoj, pochopila jsem, proč se jí to zdá v pohodě. Mají normální pokoj s velkou postelí, normálně umístěným velkým oknem a dokonce skříň i stůl. Přijeli jsme prostě poslední a zbyl nám nejhnusnější pokoj. Dva dny jsem chodila otravovat místního manažera, až jsme si vydupala alespoň druhý singl. Takže teď máme s Matějem oddělená lože L. Sliboval mi sice, že se nám pokusí zařídit double room, teda větší pokoj pro dva s manželskou postelí, ale po týdnu tady vím, že z toho nic nebude.  Abych zas nedělala moc ukřivděnou, dva kluci, kteří tady jsou s námi, mají stejně hnusné pokoje jako my dva, ale důležité je to, že tady nás ubytování stojí 80 dolarů/osoba/týden. A ten manažer chtěl, abychom platili 80 za každého i když jsme narvaní oba v jednom minipokoji, ačkoliv někteří kluci, mají stejně velký pokoj za 80 a jsou v něm sami. Teď máme teda alespoň každý svůj. Místo v tom svém stejně nemám, protože je tu otřesná postel, která je hrozně měkká, takže mám matraci na zemi a postel používám jako skříň. Ale říkám si, je to jenom na 9 týdnů. Teď už jen 8.

Jsou tady s námi dva Němci, jeden dělá taky číšníka, je v tom dost dobrý, má super angličtinu, je tady už druhou sezónu a hrozně rád popíjí, má asi 10 tetování a je trochu bláznivý. Druhý den, co jsme tady byli, hrál večer na terase beerpong a když jsem přišla ze směny, měl tváře pokreslené vlastní krví a předváděl nějaký tanec z ragby… Ale je hrozně milý, zábavný a ochotně nám s Matějem vysvětluje různé věci v restauraci. Druhý Němec tady dělá housekeeping a je sice milý, ale některé situace s ním mě přivádějí k šílenství. Dneska nám přišel do kuchyně ukázat, jak si pořezal nohu o ústřice, přičemž svojí žabku položil na jídelní stůl, hrozně se divil, proč mi to vadí, a když jsem mu dala dezinfekční sprej, s výrazem dítěte se mě zeptal, jestli to bude pálit. Není schopný uvařit ani čaj, neví co je to hrášek, nepoznal ho ani podle obrázku a na všechno potřebuje návod. Vlastně se divím, jak se sem vůbec dostal a že ještě neumřel. Možná ho sem prostě poslala máma, aby se trochu pochlapil..Ale aspoň je to hodnej kluk. Dále tu máme Pabla, to je úplně nejlepší týpek z Chile. Dlouho jsem neviděla někoho tak veselého. Pořád se směje, něco zpívá nebo si píská a má roztomilou angličtinu. Pablo pracuje v kuchyni, někdy vaří, někdy myje nádobí a tak různě pomáhá. Hrozně vtipné je poslouchat, jak se domlouvá s kuchařem Elmou, který je z Filipín. Kuchař mluví hrozně legračně, anglická slova  vyslovuje úplně jinak než se mají vyslovovat, ale s Pablem si rozumějí a občas do toho míchají španělská slova, která oba znají .. Pablo je taky asi jediný kluk, který má účes s ocáskem (taková ta příšernost, kterou nosili kluci ve školce) a nevypadá jako blbec. Pabla mám hrozně ráda, vždycky když mě něco rozčílí, tak on mi zlepší náladu jenom tím, že ho potkám. Taky je tu s námi výše zmiňovaný Adam, lterý dělá taky housekeeping a různé práce venku okolo hotelu. Adama mám taky ráda, je to milý a vtipný kluk (o 5 týdnů později velká změna názoru ohledně Adama). Akorát žárlím na jeho pokoj. Zítra spolu budeme připravovat český bramborový salát (z hnusných moučnatých brambor, které jsme dnes uvařili). S Matějem jsme rádi, že je tu další Čech, se kterým můžeme sdílet svoje pocit bez jazykové bariéry. 

Samotná práce v restauraci a baru je docela fajn, já dělám ráda snídaně, to mi jde, Matěj je zas šikovný na večeře. Není úplně jednoduché rozumět všem těm přízvukům hostů, takže často se prostě tvářím, že vím, o co jde a usmívám se a kývu. O to trapnější je, když pak vyplyne, že mi položili nějaký dotaz, na který jsem neodpověděla. Pak zpravidla následuje otázka, odkud jsem. Většina hostů je dost milých a zajímají se o to, proč jsem na Novém Zélandu, co chci dělat a tak. Dokonce jsem si vysloužila první spropitné od holandského páru. Krásných 10 dolarů, z toho jsem měla radost. Není to ale jenom růžové. Lidi tu pijou jiné druhy káv než u nás, každý další číšník dělá kávu jinak, takže nemám pořád páru, koho kopírovat a s tím kávovarem zatím moc nekamarádím, pijou tu i některé drinky, které neznám a občas asi vypadám trochu jako idiot, což je dost nesnesitelný pocit, ale nenadělám nic. A musím se přiznat, že se mi tu stala nejhorší věc, která se může číšníkovi stát – vylila jsem pití na hosta. V rámci té katastrofy bylo ještě štěstí, že to byla jen voda, ale ta holka hrozně vyváděla, byla naštvaná, moje nabídka další skleničky vína jí neuspokojila a házela na mě vražedné pohledy po zbytek večera. Bylo mi to hrozně líto, chápala jsem, že jí to naštvalo, ale na druhou stranu, byla to jenom voda, žádný horký čaj, kafe nebo červené víno. Nejhorší bylo, že tenhle incident se mi stal ještě před večeří a na večeři jsem chodila s karafou vody a doplňovala jí hostům, mezi kterými byla i rodinka s politou slečnou. Pořád na mě hrozně zle koukala a když jsem šla k jejich stolu měli nějaké zlé poznámky, pokaždé se mi pak klepala ruka, když jsem šla další kolo. K další újmě už nedošlo, ale stejně mi to zkazilo večer snad ještě víc než jí. Nejdřív mi to bylo vážné hrozně líto, ale ke konci večera jsem si říkala, že za ty reakce jsem jí měla polít víc. Touhle historkou končím dnešní relaci ze Zapadákova uprostřed Ničeho a myslela na mě, ať už nic nevyliju a nějak tady těch 8 týdnů vydržím ke spokojenosti managmentu,  hostů i mě samotné.