V průběhu minulého týdne jsme na Zélandu poprvé pracovali a stálo to opravdu za to. Byli jsme asi v osmi agenturách, ale že by nám sehnali něco pořádného, to zrovna ne. Když říkám pořádného, nemyslím práci v kanceláři a u filmu, ale prostě cokoliv na plný úvazek. Nakonec se ale přeci jen zadařilo, jestli se to tak dá říct, a my šli poprvé do práce. K vzteku bylo, že Ervín Gustav byl zrovna rozbitý a museli jsme se tam vydat pěšky. Naštěstí to bylo jen 3,5 km, takže to nebyla taková trgédie. Alespoň ne cestou tam.
1. Kiwi cuisine
Kiwi cuisine je cateringová společnost v Christu, která patří bratrovi jednoho chlápka z pracovní agentury, kterou jsme navštívili. Nabídl nám, že já bych mohla dělat servírku na akcích a Matěj v kuchyni mýt nádobí. Když jsme se sešli se Stuem, kterému catering patřil, naznačil nám, že pro Matěje by bylo práce víc a já že bych chodila jen občas. No a protože naše výdaje docela rychle rostly, navrhli jsme, že bychom se v tom mytí střídali. Stu nám napsal první tři směny a minulý víkend jsme vyrazili. Byla to nejhorší práce v mém životě. Sedm a půl hodiny jsme intenzivně drhla obrovské mastné pekáče, 10 kilové hrnce a černé připálené rošty na grilování. Úkoloval mě Australan, kterému jsem nerozuměla ani slovo, lil ze mě pot, jak se na mě valila pára z myčky, všechno smrdělo těmi zbytky jídla a olejem a krk mi zatuhl zase v nějaké podivné poloze. Na konci směny sem si říkala: Už nikdy!! Matěj byl statečnější, ale taky říkal, že mu to přišlo dost náročné a hlavně hrozné, jak tam byli samí huhlaví Australani a Kiwáci (tak se říká Zélanďanům:)), kterým nebylo rozumět téměř nic. Práce tam běžela hrozným tempem, některé věci jsem mohla sotva uzvednout a ještě za mnou stál Stu a popoháněl mě. Jednu chvíli jsem měla už na krajíčku a trucovitě jsem si pro sebe česky huhlala, že jsem nechodila na práva, abych tady drhla smradlavé hrnce a co že jsme si to sakra vymyslela za výlet. No prostě drsnávškola života. Když jsem to po osmi hodinách v té zběsilé kuchyni došmudlala, vlekla jsem se domů šnečím tempem a na půli cesty potkala Matěje, který šel na odpolední směnu. Byla jsem hrozně unavená, ale chtěla jsem ten den ještě něco podniknout, protože jinak by to byl vážně strašný den. Věděla jsem, že večer je narozeninová party jednoho kluka, který se přátelil s našimi prvními spolubydlícími a rozhodla jsem se tam vyrazit. Tam jsem potkala Adélu, holku které nás navedla do další agentury.
2. Balíkování ve Fastway
Od Adély jsem se dozvěděla, že pracuje v továrně na jídlo do letadla a že jí tu práci sehnala agentura AWF. Protože to nádobí už jsem nechtěla ani vidět a oni nás zřejmě taky ne, neb nám tam žádné další směny nedali, vyrazili jsme v pondělí zkusit štěstí do AWF, které je kousek od našeho bydlení. Řekli jsme co zhruba hledáme, odevzdali CV, já zmínila tu práci na letišti a doufala. V úterý jsme se chtěli vydat na výlet s Kubou, naším bývalým spolubydlícím, ale najednou se ozvali z AWF, že pro nás mají práci a jestli můžeme přijít. Řekli nám, že budeme třídit a skenovat balíky a že je potřeba abychom šli na směnu ještě ten den. Měli jsme radost z nové práce, výlet jsme odvolali a vypravili se do agentury na školení ohledně bezpečnosti práce (bezpečnost práce tady hrozně prožívají a řeší). Po instruktážním videu jsme vyfasovali svítivě oranžové vestičky, museli jsme si koupit boty s ocelovou špičkou a na čtvrtou odpolední jsme se vydali na místo určení. Velmi záhy se ukázalo, že nejde o žádné skenování balíků, ale jejich třídění a nakládání podle krajů na Zélandu, do kterých balíky poputují. Byla to práce pro kurýrní společnost Fastway a pro holku to teda nebylo nic extra, spoustu balíků bylo těžkých, všude prach, byli jsme celí špinaví a v jednu ráno, kdy jsme odcházeli, docela zničení. Během směny jsme zjistili, že standardně se pracuje 12 hodin a že jde o směny od 15 do 3 ráno. Další den nás tam ale šéf chtěl od 7 večer do 7 ráno a to nás teda děsilo hodně. Bylo to tak hrozné, jak jsme čekali, protože když jsme ráno přišli unavení domů, nemohli jsme dlouho spát, protože venku už bylo světlo a naše tělo nebylo absolutně zvyklé na takový režim. Usnuli jsme na 4 hodiny a večer šli zase tam. Vtipné a trochu šílené bylo, že se nám o těch balících oběma i zdálo. VŠUDE SAMÉ BALÍKY.
Byla jsem z toho hrozně hotová, byla jsem tam jediná holka stejně jako v kiwi cuisine, ale musím uznat, že tady na mě brali všichni ostatní kluci/chlapi velké ohledy a dávali mi vždy jen ty lehčí a menší balíky. Ta práce nebyla tak špatná, Matějovi to dokonce docela vyhovovalo, ale to co nám na ní vadilo byly právě ty noční směny a jejich délka. Chtěli jsme to do Vánoc vydržet, protože už jsme potřebovali něco vydělat. Ve čtvrtek večer ale zazvonil telefon a ozvali se nám z hotelu v Pictonu (na severu jižního ostrova), že nás vybrali podle našich CV na pozici číšníků do hotelové restaurace (ano zase jsme jim lhali, jak jsem hrozně zkušení číšníci). Už jsem skoro zapomněla, že jsme tam psala a tak to bylo příjemné překvapení. Docela dlouho jsme to diskutovali, protože se nám pomalu otevírali v Christu jiné možnosti, já díky shodě náhod měla hlídat ročního chlapečka jedné Češce, chtěli jsme jít pracovat do takového odlehlého Pizza Hutu a měli jsme se stěhovat do krásného domu. Po zvážení všech a pro a proti jsme se nakonec rozhodli odjet, protože v hotelu nám nabídli kontrakt na 8 týdnů, budeme tam přímo bydlet, takže odpadne dojíždění do práce a hlavně je to jistá práce na plný úvazek. Teď už teda víte, proč nám sbaleno a příští příspěvek bude už z nového města a nové práce.
Balíkování nakonec mělo ještě vtipnou dohru, protože mě z té agentury, která nám práci zprostředkovala, nakonec vyhodili. Naštěstí až v den, kdy jsme jim přišli říct, že končíme. Šlo totiž o to, že já jsem měla v Christu ještě jednu příležitostnou práci v irském pubu a v pátek večer jsem tam měla jít, protože na balících nám tvrdili, že nás v pátek nebudou potřebovat (i když pak zase že budou). Paní v agentuře se nás naštvaně zeptala jestli půjdeme ještě v pátek na ty balíky, když jsme jí řekli, že chceme skočit kvůli té práci v Pictonu a my řekli, že Matěj ano a já ne, protože mám směnu v baru. Protivně na mě vyjela, že už se mnou nebudou spolupracovat, protože nesmím mít dvě práce, když pracuji u jejich agentury. Opravdu výborná logika.. kdyby vám sehnali práci na jeden den v týdnu, musíte sedět dalších šest dní doma a koukat do zdi a jíst nejspíš suchý chleba..
Závěrem teda můžu říct, že s prací to zatím není žádný med, je to velká zkouška trpělivosti a pokory, komanduje nás tu kde jaký pako, ale snažíme se a pořád si opakujeme, že si musíme vážit každé práce, kterou nám někdo svěří a být rádi, že získáváme nové zkušenosti a hlavně že doma nás čeká něco jiného.
Žádné komentáře:
Okomentovat