Žebříček našich zaměstnání na working holiday

Během našeho půlročního pobytu na Zélandu jsme vystřídali snad víc prací než doposavad za celý život. Některé práce byly horší, některé lepší, některé absolutně příšerné a asi žádná nebyla vyloženě super, ale vzhledem k našim cestovatelským plánům jsme ani neměli velká očekávání. Asi těžko seženete práci snů během pár dní s trváním pár týdnů. Řekla jsem si, že sestavím žebříček všeho, co jsme tu dělali, od té nejlepší po nejhorší práci. Myslím, že Matěj by ho sestavil obdobně, možná by někde přehodil pořadí o jedno místo, ale v zásadě jsme se oba shodli.

1)      TOVÁRNA NA KRABICE – AUCKLAND

Práce v továrně na krabice nakonec vyhrála první místo. Byla to práce přes malinkou agenturu Abbey road v Aucklandu. Pracovali jsme tam dohromady cca 10 dní, prvních několik směn bylo vždy v pondělí a pátek, potom neměli tolik práce, tak jsme tam nechodili, v mezičase jsme si našli práce v packhousu, které se nachází na opačném konci tohohle článku a o to větší radost jsme měli, když nám Aroha, naše konzultantka z agentury, zavolala, že továrna má hodně práce a potřebovali by nás na celý týden. Strávili jsme tam předposlední týden našeho pobytu na Zélandu a shodli jsme se, že to byla vážně ta nej práce. Byla pod střechou, takže jsme věděli, že práce nezávisí na počasí, nebyla nám zima ani vedro, práce byla manuální, ale fyzicky nebyla náročná. Člověk byl sice celý den na nohou, ale alespoň jsme nemuseli zvedat těžké náklady. A protože to byla továrna na kartonové krabice, byla to celkem čistá práce. Pracovalo se od 7 do půl 4, krásný dělnický čas, takže jsme ze dne ještě něco měli a nevraceli jsme se unavení. Kdybychom přijeli na Zéland na zimu, klidně bych tohle vydržela dělat dva nebo tři měsíce a pak bych si jen užívala jarní a letní cestování. Kolegové tam byli v pohodě, skoro samí maoři nebo ostrovani z Tongy a Samoy, anglicky mluvili někteří trochu legračně, ale nakonec jsme se vždy nějak domluvili a byli jsme tam spokojení.

2)      SBÍRÁNÍ ODPADKŮ – DUNEDIN

Odpadky jsme sbírali jen jeden den v Dunedinu. Bylo to ještě během cestování. Dunedin se nám hodně zalíbil a říkali jsme si, že bychom se tam na nějaký čas usadili a sháněli práci. Jenže jsme neměli kde bydlet, kempy za slušnou cenu byly mimo Dunedin a hned tak jsme práci nesehnali. V jedné agentuře nám ale sehnali práci na jeden den. Sbírání igelitových pytlíků v okolí jedné skládky. Vyfasovali jsme kombinézu, napichovátka a pytle a byli jsme vysláni na lov plastových obalů. Supervizor měl největší starost o to, abychom přišli včas na pauzu a radši nás na ní posílal o 10 minut dřív. Nikdo nám nestál za zadkem, pracovali jsme venku a spolu a ještě jsme měli dobrý pocit z odvedené práce, která prospěla přírodě. Nevím jak dlouho by nás to bavilo, kdyby třeba pršelo, ale ten den bylo pěkně a byly to snadně vydělané dvě stovky dolarů.

3)      ČÍŠNÍCI V HOTELU – MARLOBOUGH SOUNDS
Naše nejdelší práce na Zélandu. Pracovali jsme v hotelu šest týdnů, i když za minimální mzdu, docela jsme si vydělali, protože kolem Vánoc a Nového roku bylo hodně hostů a my pracovali i během svátků s 50% příplatkem. O téhle práci jsem toho napsala hodně... byla taková na půl. Nebylo to náročné fyzicky, ale psychicky, někdy vznikal stres na place, někdy to bylo v klidu. Prostředí bylo dost multi – kulti a někdy jsme bojovali s jazykovou bariérou. Taky nám lezla na mozek odlehlost hotelu od okolních měst, nejbližší bylo hodinu a půl jízdy autem po šílených serpentinách. Absolutně nechápeme, jak to někteří zvládli celou sezonu. I se spolupracovníky to bylo tak napůl. Někteří lidi tam byli super, někteří byli z našeho pohledu hrozní a bohužel jsme všichni bydleli na společném špinavém ubytování pro zaměstnance, což se mi ohromně nelíbilo, ale nebylo na výběr. Já osobně se na servírku nehodím, nejsem typ na obsluhování lidí, i když jsem se snažila a vím, že někteří hosté mě měli rádi, moc jsem si tu práci neužívala. Zkušenost dobrá, ale zaměstnance měsíce bych asi nevyhrála.

4)      TŘÍDĚNÍ BALÍKŮ V KURÝRNÍ SPOLEČNOSTI – CHRISTCHURCH

Tahle práce byla druhá, kterou jsme na Zélandu sehnali hned po mytí nádobí v cateringu. Nebyla sice vyloženě špatná, šlo o roztřiďování zásilek všech možných velikostí a váhy do jednotlivých kójí podle regionů Nového Zélandu. Byla jsem tam zase jediná holka, ale nutno říct, že na mě všichni brali ohledy a nikdo po mě nechtěl, abych tahala těžké balíky. Pracovalo se tam na 12 hodinové směny, práce byla trochu pakárna, ale zase byly luxusně dlouhé pauzy. Proč ale nakonec tahle práce skončila v žebříčku poměrně nízko je dáno tím, že se tam dělaly noční! A to jsme teda vůbec nedávali, byli jsme úplně rozhození. Nejdřív jsme si zvykali na posun času ve dne, a když jsme si konečně zvykli, zase jsme se měli přeorientovat zpátky a fungovat v noci. Navíc se tam hodně prášilo a byli jsme hrozně ušmudlaní. Ale tak nějak.. dejme tomu..šlo to. To ovšem nemůžu říct o následujícím pekelném triu.

5)      MYTÍ NÁDOBÍ V CATERINGU

Samí kluci, Australani a Zélanďani, slang takový, že nechápu jedinou souvislou větu a hromady a hromady obřích těžkých mastných nádob plných zbytků masa, oleje, těsta. Prostě hnus největší, celý den jen mytí takových lahůdek, popřípadě čištění nejčernějších a nejmastnějších roštů, jaké jsem kdy viděla., zničený záda, zběsilý tempo. Jsem ráda, že jsem tam byla jen jednou. Matěj tam byl dvakrát a taky si to zrovna nepochvaloval.

6)      KIWI PRUNING a KIWI PACKHOUSE

Na tyhle dvě práce jsem si stěžovala poměrně zevrubně na blogu. A musím říct, že práce v zemědělství byla fakt bezkonkurenčně nejhorší. Dřina jak blázen, bordel všude v očích, ve vlasech, v nose, nepochopitelný tempo, kterým máte pracovat, minimální pauzy, prostě otrokářský systém. Nevím, jestli bylo horší balení kiwi v packhousu nebo pruning venku na sadu, bylo to hrozné asi tak podobně. Na pruningu jsme vydrželi 2,5 dne, v packhousu 6 dní a vězte, že i když se to takhle zdá málo, já se divím, že jsme vydrželi „tolik“. V obou pracích jsem chtěla skončit od první minuty, ale dolárky jsme potřebovali, tak jsme se vždy nějak zapřeli a vydrželi aspoň chvíli.

I když to byla někdy hrůza, jsem ráda, že jsme si toho hodně vyzkoušeli a nikdo nám už nemůže říct, že my nevíme, co je to „dělat rukama“. Jsem ráda, že mě s vysokou pravděpodobností žádná podobná práce nečeká doma, protože jak asi vyplynulo, moc jsem nezářila. Na druhou stranu jsem si ještě víc uvědomila, že jen proto, že někdo dělá rukama a ne hlavou, nemusí to znamenat, že to má v práci snadný. Taky jsem měla možnost vidět, kolik je práce za věcmi, které si člověk běžně kupuje nebo je používá a překvapilo mě, kolik věcí se pořád dělá ručně a jak jsou některé stroje pořád nedokonalé. Tak tedy čest práci a příští relace o prvních krásných dnech v Austrálii.  

Peklo v packhousu a naše další plány

Protože už v packhousu zase nepracujeme, mám konečně čas napsat další článek. Jako vždy bylo všechno jinak, než jsme předpokládali a události se ubíraly jinam, než jsme čekali. Naštěstí. Práce v packhousu byla absolutně šílená. Naposledy jsem si ze všech prací stěžovala na kiwi pruning a tvrdila jsem, že je to nejhorší práce. Packhouse se s ní ale pere o první místo. Nastoupili jsme minulý pátek, vybavení úplně novými stejnými sportovními komplety, které nám dal Jordan, který je na nic nevyužije, a ani nevím, kde je vlastně vzal. Vypadali jsme jako sportovci z 80. let, v baťozích připravené termo prádlo a čepice v očekávání hrozné zimy, o které nám vyprávěla jedna Němka na kiwi pruningu a také s ohledem na email, který nám společnost poslala, kde doporučovali teplé oblečení. Byl to nějaký nejapný vtip nebo nevím, ale v tom packhousu bylo asi 24 stupňů a makalo se tam tak, že z vás ještě lil pot, i když jste měli triko a kraťasy. Vypadali jsme jako totální paka. Slečna z recepce, která nebyla zrovna nejmilejší, nám udělala rychlé školení, poučila nás, že se během práce nesmí jíst, pít, žvýkat, poslouchat hudbu a vůbec dělat cokoliv jiného kromě balení a skládání kiwi. Musíme si mýt ruce asi patnáctkrát denně, na hlavě mít ochrannou síťku, na rukou rukavice a přes sebe zástěru. Byla jsem fakt kočka k pohledání. Naštěstí jsme tam stejně blbě vypadali všichni a já jsem nepotřebovala na nikoho dělat dojem. O jakou pozici bychom měli zájem, nikoho nezajímalo a mně do smlouvy vyplnili „packer“ (balič) a Matějovi „stacker“ (skládač). Moje činnost spočívala v tom, že jsem stála u pásu, na který přijížděli buď větší krabice nebo menší krabice s plastovými výlisy a do nich padalo kiwi, které jsem musela srovnat a zabalit a následně krabice zavřít a poslat směrem ke stackerům, kteří je rovnali na palety. Pracovalo se kolikrát v šíleném tempu, kiwi se valilo jako divé a člověk tisíckrát za den zopakoval stejné pohyby, bolelo z toho za krkem a v zádech a večer jsem vysmrkávala prach z kiwi. Matěj zase celý den skládal krabice o váze 10-20kg na paletu od země až do 2,5 metru. Nejdřív jsme si mysleli, že ten stroj, který kiwi posílal, není optimalizovaný a různě blbne, a proto někdy jede tou šílenou rychlostí. Pak se ale ukázalo, že ho tak schválně pouštějí, protože čím rychleji to uděláme, tím míň dní nás budou muset platit a tím víc zbyde společnosti jako profit. Byli to hrozní otrokáři, směny měly 10 hodin, byli jsme tam od 7:30 do 17:30 a tahle doba s náročnou fyzickou prací byla rozdělená jen třemi přestávkami. Dvě z nich měli jen 10 minut, a to ještě jen na papíře, protože i když zazvonilo na pauzu, museli jsme dodělat to, co bylo rozdělané a ve výsledku z pauzy zbylo třeba 8 minut. Pak jsme měli půl hodiny na oběd. Vydrželi jsme v packhousu 6 dní a skoro se divím, že tak „dlouho“. Byli jsme unavení, pořád se nám zdálo o kiwi, budili jsme se neodpočatí, vraceli jsme se v půl 7 večer, sotva jsme uvařili jídlo k večeři a k obědu na další den a šli jsme spát. Každý den jsme chtěli skončit, ale pořád jsme si říkali, že musíme vydržet ještě chvilku, abychom vydělali alespoň na náklady na zbytek pobytu na NZ. Byli jsme rozhodnutí skončit nejpozději tuhle sobotu. To bychom měli odpracovaných 8 dní. I tak se to zdálo nad naše síly a původních 18 dní, které jsem plánovala, bylo úplně mimo realitu. Pak ale přišel zvrat. Ozvala se nám Aroha, že továrna na krabice je zase „byzy“ a že by nás potřebovali. Nevěřili byste, jak jsme byli šťastní! Další den jsme to v packhousu oznámili a byli jsme tam naposledy. V pátek jsme nastoupili zpátky na krabice a to byla stará známá pohodička. Žádné těžké zvedání, jakmile zazvoní zvonek, jde se okamžitě na pauzu, můžete pít a čůrat i mimo pauzu, dělá se od 7 do 15:30, takže máte odpoledne ještě nějaký volný čas a nikdo tam po vás nechce supermanské výkony. Sice tam nejsou žádní backpackeři, jenom my dva, ale je nám to jedno. Hlavně že ta práce není za zabití.

Náš pobyt se tady pomalu chýlí ke konci a my, i když jsme si to užili i přes všechny těžké chvíle, se moc těšíme domů. Přebookovali jsme letenky a pomalu plánujeme naše dva týdny v Austrálii. Trochu mě mrzí, že jsme tady v Aucklandu tak bojovali s prací a už jsme nestihli vydělat na výlet na Fidži, ale tak co.. Z Aucklandu odlétáme 26.5. do Sydney. Tam bychom měli strávit tři dny. Bydlet budeme u mojí kamarádky z dětství, která žije v Sydney už dva roky se svým přítelem a ochotě nám nabídla možnost zůstat u nich. Je to super, budeme mít zázemí u někoho, koho znám a celkově se na to setkání moc těším. Náš plán byl pokračovat do Brisbane a to ideálně relokací auta z autopůjčovny. Pointou relokace je, že autopůjčovna potřebuje převézt auto z jednoho místa na druhé a protože vy jí ho převezete v určené datum a za určený počet dní, půjčí vám auto skoro zdarma. Zpět jsme se chtěli vrátit letadlem. Jenže těch relokací není zrovna moc a my nenašli žádnou, která by nám seděla. Nakonec jsme tedy plány změnili a ze Sydney poletíme až do Cairns. Tam pobudeme dva dny a vyzvedneme si hippie camper, který máme během 9 dní dopravit zpět do Sydney. Auto, ve kterém můžeme spát, by nás vyšlo při běžném půjčovném na minimálně 500 dolarů, takhle nás vyjde na 83 dolarů. Bude to takový velký roadtrip. Hrozně se těším!!! 

Ze Sydney přeletíme do Cairns a pak si dáme dlooouhý roadtrip po pobřeží zpět.

A takovouhle káru jsme sehnali na relokaci. Patro na spaní, dole stůl, sezení a kuchyňka.
(zdroj: http://www.hippiecamper.co.nz/campervan-hire-vehicles-hitop.aspx)

Konečně máme práci

Tak máme konečně full-time práci. Moc se tam netěšíme, bude nám tam zima, ale je to práce, a práce znamená dolary a dolary znamenají klid. Občas člověk slyší, že peníze nejsou důležitý, ale to může říct jen někdo, kdo jich má dostatek. Jasně, štěstí si za peníze nekoupíte, ale bydlení, jídlo, oblečení a láhev vína jo, a to není zrovna málo. Nebudu vás napínat, jakou příšernou práci jsme si sehnali tentokrát - je to v packhousu na kiwi. To je taková veliká budova, kde je asi 7 stupňů a probíhá v ní třídění, balení a nakládání kiwi, které putuje dál do prodeje v obchodech. Je tam hrozná zima, děláte milionkrát za den stejný pohyb a pracuje se v dost rychlém tempu. Nenašli byste lepší protiklad k zašívárně. Zkusíte se chvilku ulejvat a skončíte zavalení pod kiwi. Práce v továrně na krabice se mi zdála lepší, ale nemůžeme si teď vybírat a jsme rádi, že máme tohle. Není to přes agenturu a stejně je to za minimální mzdu, ale na to už jsme taky zvyklí. Jediné dobré na té práci je to, že je to snad poslední příšerná práce, kterou budeme dělat. Snad se už nikdy nevrátí do Čech doby komunismu nebo nacismu nebo jinýho neřádu a mě nepošlou někam k pásu, protože já vám přísahám, nesnáším to. Nevadí mi dělat rukama, přežiju, že mě z toho bolí záda, že mi šéfuje někdo s polovičním vzděláním a že musím mít milion ochranných pomůcek, aby bylo kiwi v bezpečí, to všechno je v pohodě, ale co na těch pracích nesnáším je ta hrozná nuda v hlavě. Ty práce, které jsme tu dělali byly až na číšnictví 100% manuální a hlava tam s námi byla jen proto, že jsme jí nemohli nechat doma na věšáku. Za pár směn v továrně na krabice jsem:

• si vzpomněla na všechny veselý history a kluky z raného mládí (ještě pořád jsem ve fázi mládí, jasný!?!)
• vysnila si každý pokoj kýženého domu
• probrala si v hlavě všechny šaty a boty, po kterých se mi stýská
• vybrala jsem jména pro naše děti 
• vymyslela menu, který bych chtěla uvařit od maminky až se vrátím
• MAMI, chtěla bych bramborový knedlíky se zelím od babičky a s goodyfoody hovězím a pak štrůdl bez rozinek se spoustou skořice a žádnou polívku, protože chci sníst hrozně moc toho štrůdlu, a pak u vás budu spát a ráno si dám pudink s piškotama

... a asi milion dalších věcí a nevím, na co budu myslet následující tři týdny v packhousu. Musím si vymyslet nějakou zábavu, protože jinak se mi z toho pohne. Bylo by to snazší, kdyby člověk mohl poslouchat hudbu, ale to je zpravidla z bezpečnostních důvodů zakázané a povídání zase snižuje rychlost a koncentraci na práci, takže to většinou taky nejde. Asi prostě budu počítat po centech vydělaný dolary a uklidňovat se, že všechno jednou skončí. Zítra tedy poslední den flákání a od pátku pěkně šest dní v týdnu od 7:30 do 17:30 v balírně.

A i když tady brečím, jak to bude hrozné, jsem samozřejmě ráda, že jsme něco sehnali a ty moje nářky neberte moc vážně, to je takový způsob terapie. Zéland je pořád super a jsem ráda, že tu jsem a že jsem si vyzkoušela "žít jinak". Ale myslím, že trvale bych žít v zahraničí nechtěla, alespoň teď to tak necítím, už se mi po Čechách stejská a čím víc se ten návrat blíží tím víc už se nemůžu dočkat. Chci si vyrazit v Kralupech s Bárou a chci, aby za mnou do Holešovic přijela Sandra na kole a šla si zas koupit božkov do Albertu v akci, chci jít do kavárny s Jančou a do Louvru s Hankou a do Klubu s Lenkou a Týnkou, chci vidět všechny Juristy a dát si čízy s Norou a Ondrou v Atmosféře, chci vidět holky z bývalé práce a taky si dát funny danny s Béďou, náhodou v Praze narážet na další kamarády a známý, chci do našeho bytečku, na procházku do centra, do Stromovky a na Letnou, a vůbec, chci už domů.

Nejhorší práce je žádná práce

Jsme v krizi. Duševní i finanční. A já chci jet domů, ale nemůžu, kvůli malíři.

A teď bych měla tenhle nečitelný začátek osvětlit. Obě krize, finanční i duševní, mají stejný původ. Nemáme práci, tudíž nemáme peníze a nemáme celé dny co dělat, a mně už z toho trošku hrabe. Naivně jsem si myslela, že v Aucklandu to bude hrozně jednoduchý, najdeme si rychle full-time práci, budeme tu osm týdnů dělat a ušetříme 6000 dolarů jako na začátku na jižním ostrově. Dva tisíce necháme v Austrálii a něco si přivezeme ještě domů. Jenže ne, o pořádnou práci tu nemůžeme zavadit a jak se blíží doba odletu, naše atraktivita jakožto pracovní síly, klesá. V agenturách už ani neříkáme, kolik času nám zbývá a nějak mlžíme, ale stejně, blíží se zima a krátkodobé práce tu moc není. V továrně na krabice už nejsou "byzy", takže nás nepotřebují a my nemůžeme nic najít. Do toho jsme shodou okolností přišli o pár směn, které jsme měli domluvené přes jinou agenturu a teď nemáme vůbec nic. Jsem z toho hrozně otrávená, je těžké vůbec něco shánět, když se v agenturách pořád tváří, že pro Vás budou něco mít a vy pak nevíte, jestli si teda můžete nebo nemůžete domlouvat něco jinde. Jsou to tady navíc hrozní byrokrati a nikdo se s Vámi nechce kvůli měsíci papírovat. Zemi jsme si procestovali, co jsme chtěli vidět jsme viděli a kdyby to šlo, prostě se zabalím, přebookuju letenku a čao. Jenže nemůžu kvůli malíři! To byl ten, který nám naboural auto. Dokud ho v servisu neopraví, nemůžeme ho prodat, protože dělá ten hrozný zvuk, ačkoliv jezdí v pohodě. No a protože proces schválení opravy zabral pojišťovně zase nějaký čas, je oprava domluvená až na 16. 5., protože dřív měl servis plno. Auto bude opravené tak 20.5. a pak ho ještě musíme prodat. K vzteku navíc je, že za něj vzhledem k nadcházející zimě dostaneme málo. Normálně by nám to bylo jedno, ale když nemáme práci, je to blbý. Trochu hořký konec našeho pobytu, Fidži nebude a v Austrálii asi budeme žrát trávu. Samozřejmě máme nějaké úspory z domova, jenže utrácet je tady se mi ani náhodou nechce, protože je tu všechno drahé a platy se pohybují v úplně jiných číslech, takže peníze vydělané v Čechách tu hrozně ztrácí hodnotu. Tak nám držte palce, ať se stane zázrak a my něco urychleně najdeme.