Součástí dělnické třídy

Protože náš pohovor na práci v továrně dopadl dobře (ne že by měli nějaké velké požadavky), dnes jsme poprvé v 7:00 nakráčeli do továrny na papírové krabice v Papatoetoe, kousek od Aucklandského letiště. Nesmělo chybět naše luxusní pracovní oblečení - příšerné velké boty s kovovou špičkou a svítivě oranžová vestička od číňanů za 5 dolarů. Dostalo se nám bezpečnostního školení, poučení, že jakýkoliv úraz včetně říznutí o papír musíme hlásit, vyfasovali jsme rukavice, ochranné brýle a špunty do uší (bezpečnost na prvním místě) a šli jsme na to. Stoupli jsme si ke stolu s nekonečným množstvím kartonů, na nichž byly od strojů naříznuté tvary krabic a my odtrhávali okraje nebo výplně, aby nám ve výsledku zbyla jen ta část, ze které se složí samotná krabice. Nic moc intelektuálního, ale práce nenáročná, tempo v pohodě, nikdo nás nekomandoval a my postupně dělali komínky opracovaných polotovarů. Samozřejmě největším středobodem našeho pracovního dne byly pauzy, kdy jsme si na chvíli sedli a dali si svačinku. Protože se tvary krabic měnily a Matěj občas chodil pracovat ještě k nějakému stroji, nebylo to nakonec tak jednotvárné, jak jsme se báli. Odpoledne jsem dokonce dostala nový úkol, namísto otrhávání jsem vytvářela komínky po 25 kusech, aby je pak holka naproti mohla nechat svázat na takovém super přístroji. Jenže pak se stalo něco hrozného - ŘÍZLA JSEM SE O PAPÍR. Takže tragický pracovní úraz. Nebyla jsem si jistá, nakolik vážně bylo myšlené ranní školení, a tak jsem to šla radši nahlásit. Supervizorovi jsem tu hůzu oznámila trošku jako vtípek, nechtěla jsem vypadat, jako bláznivý hypochondr. On se mě ale se zájmem zeptal, proč jsem neměla pracovní rukavice, načež jsem mu odpověděla, že se mi s nimi počítá špatně a jde to pomaleji. Řekl mi, že to klidně můžu dělat pomalu, hlavní je, aby to bylo bezpečné. To mi přišlo takové milé, že se tady prostě nestresují rychlostí, ale víc je zajímá, aby se nikomu nic nestalo. I když jsem ztratila asi 1ml krve, úraz jsem přežila a dál si počítala v rukavicích a pomalu. Uvědomuju si, že to není zrovna historka roku, ale jako celý den jsem dělala krabice, takže ANO, tohle je velmi zajímavý příběh.

Od rána jsme měli radost, že je náš první pracovní den pátek, protože kdyby ta práce byla vopruz, měli bychom celý víkend na regeneraci. Ta práce je nakonec ale dost v pohodě a jsme rádi, že nám něco takového agentura nabídla. Od našeho domu je to 6,5 km, začínáme brzo, takže ještě není úděsná doprava, která jinak pohlcuje Auckland, máme společné směny, lidi jsou tam zatím milí a není to fyzicky kdoví jak náročné. Nechtěla bych se unáhlit, ale myslím si, že tahle je práce je kandidát na tu nejlepší práci, kterou jsme tu za celou dobu dělali. Na příště si připravím takový žebříček všech našich prací na Zélandu, ale radši tomu dám ještě chvíli, přeci jen to byl dnes první den.

Ahoj Aucklande, sbohem Sárinko

Konečně jsme se ukotvili v Aucklandu. Naše první prohlídky pokojů byly katastrofické, bydlení buď nebylo hezké nebo bylo šíleně drahé, asi 90% inzerátů hlásalo, že pokoj není vhodný pro páry, byť byl dost velký s velkou postelí a my pomalu propadali zoufalství. Široko daleko žádný free kemp ani levný kemp. První noc jsme zůstali v Aucklandu, druhou jsme strávili asi 70 km od něj v jednom z levnějších kempů v té oblasti. Pořád jsme se snažili hledat zároveň práci a bydlení, což je příšerná kombinace, bojíte se, že tam kde seženete bydlení, zase neseženete práci a naopak. Plácali jsme se v tom celí nešťastní, prošli asi 200 inzerátů a pořád nic. Nakonec se na nás ale štěstí usmálo. V jedné skupině na facebooku, kde jsem poptávala pokoj se konečně ozval někdo s nabídkou, která nám vyhovovala. Nějaký Jordan nám nabídl pokoj za 220 dolarů na týden pro oba včetně všech nákladů. Zavolali jsme si, poslal nám adresu a já se modlila, aby to bylo pěkné, protože na další noc v kempu za 40 dolarů bez internetu a s placenou prádelnou jsem fakt neměla náladu. Pokojíček nakonec předčil moje očekávání. Dům je součástí většího komplexu asi 20 domků, které jsou různě propojené na půdorysu velkého obdélníku. Máme menší zařízený pokoj v přízemí, vlastní ledničku (poprvé za náš pobyt na NZ!!!) a koupelnu sdílíme jen s jedním dalším klukem. Kromě nás a koupelnosdíleče Malcoma je tu ještě italsko-francouzský pár a majitel Jordan, který je Maor. Všichni jsou milí, je tu pořádek, obrovský obývák, velká kuchyně, hezká malá zahrádka a parkování v komplexu. Působí to tady bezpečně a já si konečně nepřipadám jak bezdomovec a zase mám víc energie na shánění práce. Matěj to má  taky tak. Taky si užíváme přítomnost elektřiny a neomezeného internetu. Je fajn, když nemusíme trávit dny v knihovně, abych se podívali na internet nebo nabili telefon. Dnes jsme obešli několik agentur práce, to byla trochu tragédie, protože nám většinou jen řekli, že je potřeba si domluvit schůzku předem, některé agentury jsme ani nenašli, google navigace nás několikrát zavedla úplně do nikam. Zítra máme první pohovor na part time práci v továrně, má to být jen na dva dny v týdnu, ale zase pro oba, a to nám stačí na pokrytí týdenního nájmu, benzínu a jídla, tak doufáme, že to vyjde. K tomu máme rozjednané další možnosti, tak snad někde uspějeme. 

Na závěr mám jednu hrozně smutnou zprávu, která se dnes dotkla celé naší rodiny, a to, že už nemáme Sárinku. V necelých 16 letech odešla do psího nebíčka, tak jí tam posílám pusu a vám jednu její fotku, kterou jsem si jen tak vyfotila před 6 lety a druhou co mi vyfotil Tomáš Kroupa na svatbě. Pac a pusu všem.

Druhý výstup na Mt. Egmont, Exeloo a perné chvilky v Aucklandu

Po 5 dnech jsme se vydali na Mt. Egmont/Taranaki podruhé. Matěj šel zcela nedobrovolně a celou cestu mi to dával pěkně sežrat. Je pravda, že jsem tak různě naléhala a vydírala, ale měla jsem prostě pocit, že by mu to muselo být v budoucnu líto, kdyby nešel. I když mě většinu cesty dost rozčiloval, nakonec jsem byla ráda, že ho sebou mám, protože jsem se pěkně bála. Vrchol celé té naší vtipné výpravy byl, že jsme se minuli na špičce hory, neb poslední stoupání pohltila mlha, já se zasekla v kráteru pod špičkou a pak jsme se nemohli najít. Matěj se na vršku rychle otočil a sešel dolů zpátky do kráteru, protože si myslel, že jsem tam zůstala a já zas vystoupala na vršek o 20 minut později a v panice, že se Matějovi buď něco stalo, nebo na mě někde čeká a bojí se zas on o mě, jsem se tam otočila na podpatku (teda spíš na obří podrážce trekových bot) a šla jsem zase dolů. Buď jak buď vrchol jsme pokořili, i když každý sám a moje představa společné svačiny, fotky a výhledů se vůbec nekonala. Jaký byl terén, jsem popisovala už minule, od toho bodu kam jsem se napoprvé dostala, se to rozhodně nelepšilo, spíš naopak. Drápali jsme se přes obří kameny bez jakéhokoli jištění, Matěj mi ještě chytrolínsky připomněl, že se na tohle horolezectví nevztahuje naše pojištění a jestli se nám něco stane, tak to bude stát majlant. Po nekonečném šplhání jsme se dostali k prvnímu kráteru momentálně nečinné sopky, krátký úsek kamenů pokrýval led a byly dost kluzké. V kráteru ležel sníh a nad ním se činil poslední kopeček vedoucí k vrcholu hory. Kopeček tvořilo červenočerná suť písku a malých kamínků a šplhat nahoru bylo absolutně příšerné. Jako bonus v okamžiku našeho závěrečného stoupání pokryla tenhle úsek mlha hustá tak, že by se za ní nemusel stydět ani Rákosníček, a já začala propadat panice. Matěj se mi ztratil a já si vybrala absolutně debilní cestu vzhůru (na tomhle úseku už žádná trasa značená nebyla, škrábat jsme se mohli, kudy bylo libo). Celé se mi to sypalo pod nohama, až jsem dospěla k úseku, kde mezi dvěma malými skalnatými úseky vedla uzoučká cestička vzhůru. Stoupala jsem po ní hlavně díky tomu, že jsem se zapírala rukama o skály, až jsem dospěla k bohu, kde cestička končila, a bylo potřeba vyhoupnout se na úroveň ve výšce mých prsou. Výborná situace – ruce jsem měla vystrčené nad hlavou a držela se nějakých dvou výstupků na skále nad sebou a neměla jsem kam zapřít nohu, abych se mohla vyhoupnout vzhůru. Při marném pokusu najít opěrný bod pro nohu jsem jí vystrčila někam nahoru a do dálky, no myslím, že jsem vypadala jako mrtvý spiderman. Zmocnila se mě totální panika, protože cestička pode mnou byla sypká a totálně příkrá, takže kdybych se pustila rukama, zastavila bych se někde v kráteru a nahoru mi to nešlo. A pak jsem vymyslela výborné řešení – začala jsem hysterčit a brečet a volat na Matěje, který se neozýval (jak jsem se později dozvěděla, volal na mě úplně stejně, ale prostě jsme se neslyšeli). Nakonec mi hora seslala záchranu v podobě chlápka, který se objevil nade mnou a podal mi ruku a vytáhl mě nahoru. Doběhla jsem těch pár metrů na špičku, rozhlídla jsem se do kraje a úplně vynervená jsem se začala sunout dolů. Když jsem v dálce viděla zmrzlého Matěje na kameni, srdíčko mi poskočilo radostí. Matěj byl teda docela otrávený, protože tam vymrzl a výhled se mu nelíbil (no prostě tragédie :D), ale cestou dolů jsme už na sebe byli hodný a rádi, že jsme to přežili. Další den jsme nemohli ani chodit, vypadali jsme jako blázni, protože při každém kroku ze schodů jsme křivili obličej a já vydala dost podivné skřeky. Třetí den už všechno bolení přešlo a dokonce Matěj nakonec uznal, že i když to bylo absolutně příšerné, je rád, že to zdolal.

Nahoře v kráteru Mt Egmont/Taranaki

Foto ze špičky. 2518 m.n.m.

Nejvíc nejhorší cesta dolů. Klouzání se kameny není zdaleka tak zábavné, jak by se mohlo zdát.

Poté jsme jeli do Hamilltonu. Cestou tam jsme se stavili na svačince, kam po chvíli přijela dvojice maorských kluků, kterým nahlas z auta vyhrávala hudba. To zkazilo atmosféru místa, protože to bylo parkoviště s krásným klidným výhledem na moře. My jako staří dobří pesimističtí Češi jsme si říkali, že to jsou členové určitě nějakého gangu. K tomu přispělo i to, že jeden z nich po chvíli vyndal z auta nasazovací masku připomínající lebku pomalovanou maorskými ornamenty, takže to působilo, že se s tím chystají někoho přepadnout. Nicméně po chvíli za námi přišli a byli hrozně přátelští a ptali se, odkud jsme a nakonec se ukázalo, že ten kluk tu masku vyndal, protože nám jí chtěl věnovat. Že prý ji udělal jeho otec a že to oni nosí, když jezdí na motorkách. My jim za to dali instantní fotku, kterou jsme tam vyfotili a pokračovali dál i s maskou v autě. Hamillton je poměrně velké město, které se ale nezdálo být nijak zajímavé, až na krásný komplex (nejen) tematických zahrad. V tomto komplexu si člověk může prohlédnout zahradu typicky čínskou, italskou, anglickou, japonskou a mnoho dalších od zeleninové přes modernistickou až po maorskou. Z Hamilltonu jsme jeli do freecampu, kde jsme měli po dlouhé době docela intenzivní zážitek s Exeloo.

Přidat popisek

Japonská zahrada

Čínská zahrada

Modernistická zahrada

Indická zahrada

Většina z vás asi neví, co je to Exeloo. Já bych byla radši, kdybych to taky nevěděla. Exeloo jsou rádoby ultra moderní veřejné záchody, na které tady občas na Zélandu narážíme. Já je teda upřímně nenávidím, protože s nimi mám pořád nějaké potíže. Nedávno jsme s Matějem koukali na Kulový blesk, a tak jsme si říkali, že exeloo jsou něco jako vynálezy Ing. Severina. Nápad dobrý, ale to provedení! Exeloo jsou záchody, které mají fungovat bezdotykově, mluví na vás, hrají hudbu a vše je automatizované. Přiblížíte ruku k tlačítku, zamknou se dveře, dáte ruku k jinému tlačítku, vyjede toaletní papír. Záchod se spláchne, když si umyjete ruce a poděkuje vám, že jste ho použili. Jenže to není tak dokonalé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Za prvé máte na celý proces 10 minut, teda to by asi mělo stačit, ale kdyby náhodou ne, po 10 minutách se záchod automaticky otevře. Toaletní papír je ukrytý v konstrukci budky, takže se může stát, že dáte ruku před tlačítko, ozve se zvuk a nic! Papír došel. Zrovna včera se mi to stalo, nejhorší situace na světě, fakt. Mytí rukou je taky dobrý proces. V budce je taková prohlubeň, kde jsou tři senzory, pod prvním, levým, na vás stříkne mýdlo, pod druhým teče voda a pod třetím, napravo, je sušák. Toho mýdla vždy vystříkne příšerně moc, je to nešetrné, nejde to pak pořádně umýt a hlavně mi to skoro pokaždé vystříkne na bundu nebo na mikinu, posunu ruce doprostřed pod vodu a co? Dostanu z leva další dávku mýdla na bundu, protože ty senzory jsou blízko sebe. Voda teče asi 3 vteřiny a pak musím půl minuty přemlouvat senzor, aby jí znova spustil. Sušák taky suší tak jednou ze tří pokusů. Včera jsme měli tu čest navštívit dokonce sprchu exeloo. Já teda oceňuji, že si tady může člověk dát zadarmo horkou sprchu, né že né, ale zase ten systém... Ve sprše je napsáno, že je zase limit 10 minut. Pochopitelně, není cílem, aby se tam někdo rochnil půl hodiny, ale jednak tomu limitu nepředchází žádné upozornění, pípnutí nebo tak něco a hlavně to není 10 minut, ale asi 7, po kterých se prostě dveře automaticky otevřou dokořán, a váš nahý zadek je vystaven všem na odiv. Je to dobrý projekt, ale k dokonalosti tomu ještě dost chybí. Abych ale byla taky trochu pozitivní, musím ocenit, že oproti ČR je tady všude hodně veřejných toalet, které jsou z 90% čisté a pěkné a nikde se za ně neplatí.

Pokud jde o cestování jako takové, jsme vlastně na konci. Sice ještě nemáme projetý Northland, ale to necháváme na výlety z Aucklandu, ve kterém se chceme usadit, najít si práci a vydělat dolary před odletem do Austrálie. Do Aucklandu jsme přijeli včera večer, měli jsme domluvené dvě prohlídky pokojů, ve kterých bychom mohli potenciálně bydlet a doufali jsme, že se budeme moct hned nastěhovat, protože jiný plán jsme neměli. V Aucklandu, obdobně jako na celém severním ostrově, není moc levných kempů a o free kempech ani nemluvě. První pokoj se nám moc nelíbil, byl bez nábytku a do centra hrozná dálka. Hodně jsme spoléhali na druhou prohlídku, kde slečna psala, že ho potřebuje obsadit co nejdřív, byl centru o hodně blíž a taky byl v lepší čtvrti. Dojeli jsme na místo a  čekali jsme na ní. Prohlídka byla domluvená na 7 večer a ona nám za 5 minut 7 napsala, že se jí to vlastně nehodí, jestli bychom nemohli zítra odpoledne. Tak jsme jí napsali, že klidně počkáme a že bychom se rádi hned nastěhovali, pokud by se nám to líbilo a z ní vylezlo, že má volno až od příští neděle. To nás dorazilo. V 7 večer jsme neměli kde spát, totální tma a po celém Auckladu zákaz kempování mimo vyhrazené kempy. Nechtěli jsme riskovat 200 dolarovou pokutu, takže jsme nakonec skončili v 8 večer v kempu za 18 dolarů na osobu (nejdražší kemp za celý náš pobyt!!) a teď se pomalu chystáme k odjezdu. Dnes bychom měli mít prohlídku jednoho pokoje, který je snad k dispozici okamžitě, tak nám držte palce, jinak nevím, co s námi zas bude. Pokud dnes nic nenajdeme, asi odjedeme projet si Northland a počkáme, až se příští neděli uvolní ten zmíněný pokoj.

A teď bonus na závěr. Matěj před a po. 

Věřili byste, že tyhle fotky od sebe dělí 10 minut a ne 10 let?