Začaly nám prázdniny

Spíš jste si toho nevšimli, ale z mého blogu zmizelo na krátko pár příspěvků. Musela jsem je přepsat, protože jsem se dostala do křížku s vedením hotelu. Kvůli mému blogu psaném v češtině. Zajímavé. Šlo hlavně o příspěvek 10krát NE pro Nový Zéland. Trochu jsme si tam postěžovala na svého šéfa a na kluka z housekeepingu, který byl občas se mnou v restauraci. Manažer hotelu se o tom dozvěděl a nebyl zrovna rád, no spíš zuřil. Nejdřív mi to bylo trošku líto, ale s odstupem mi vlastně celá ta situace připadá trochu absurdní *… co se dělo dál je pro můj blog zbytečně komplikované a negativní a tak to shrnu tak, že jsem nemohla být s jedním Čechem, který v hotelu pracoval, pod jednou střechou, a tak jsem se po konzultaci s Matějem rozhodla, že odjedeme dřív. Stejně už jsme neměli moc odpracovaných hodin, v hotelu nebylo tolik hostů a už jsme byli celí žhaví pohnout se z místa. Finančně jsme na tom nebyli zle, a tak jsme po domluvě s manažerem pověsili naše číšnické uniformy na hřebík (vlastně spíš odložili v kanceláři) a 26. 1. 2016 jsme opustili brány Portage. Asi jsem dřív ani nezmínila, že hotel Portage se nachází uprostřed Queen Charlotte treku, který se táhne přes okouzlující Marlborough Sounds s dokonalými výhledy a přírodou. Přišlo nám teda líto odjet a neprojít si aspoň kousek treku. Šli jsme teda malou část z Punga Cove do Furneaux Lodge a zpět jsme se vrátili lodí, kterou nám manažer z Portage zařídil zdarma. Tahle část treku měla asi 14 km, nebyla příliš náročná a šli jsme ji asi 4 hodiny. Když jsme dorazili na místo odjezdu lodě, zbývala nám pořád ještě hodina a Matěj akčně rozhodl, že půjdeme na malý výlet buší k vodopádu. Podle cedule měla cesta zabrat hodinu včetně návratu, tak jsme se odvážili to risknout. Cesta vedle skrz poměrně husté porosty a do kopce a moc neubíhala. Když jsme byli na cestě přes půl hodiny a vodopád nikde, museli jsme to otočit a vrátit se, protože jsme se báli, že nechytíme loď do Punga Cove. To bylo trošku zklamání, protože cesta nestála za moc a odměna v podobě krásného vodopádu by tu námahu ospravedlnila.

Poslední večer v Portage se Samem a Keesem

Queen Charlotte track, Marlborough Sounds

Queen Charlotte track, nejmenší plážička

Malinký samoobslužný obchůdek, do kasičky hodíte příslušnou částku a jdete dál :)

Malá vsuvka

Náhoda je blbec. Nebo taky vůbec ne. Některé náhody jsou boží. Třeba jako naše opětovné setkání s Jančou Ortovou (ahoooj Jani). Když jsme odlétali z Prahy, na krátko jsme se dali dohromady s několika Čechy a Slováky, kteří mířili na Zéland stejně jako my. Mezi nimi byla i Janča, která z nás všech byla nejpřipravenější a na Zéland jela za konkrétní prací v hotelu, kdesi na severu Jižního ostrova. Asi tušíte kam tahle story vede. Během jednoho volného dlouhého odpoledne v Portage jsme se s Keesem, Samem a Jonou vypravili na malý výlet do Punga Cove, kde kluci zkoušeli neúspěšně (jako vždy) rybařit a já s Matějem jsme se jen tak poflakovali kolem. A najednou koho Matěj nevidí? Napětí… Ano, Janču! Celou tu dobu pracovala 20 km od nás právě v Punga Cove. Bylo to hrozně milé setkání, hned jsme si sdělili všechny dojmy, přitakávali jsme si, jak je ta práce v hotelu asi všude stejná a odkývali jsme si všechna pozitiva i negativa.

S Jančou v Punga Cove

Cesta z Punga Cove

Konec malé vsuvky

Loď přijela samozřejmě pozdě, takže jsme ten vodopád možná mohli dojít, ale to jsme samozřejmě nemohli vědět a riskovat nucený pěší pochod stejnou cestou zpět jsme nechtěli. V Punga Cove jsme si díky Janče dali sprchu, navečeřeli se, přespali jsme v Ervínovi Gustavovi a ráno jsme se vydali do Nelsonu. Cestou jsme uvařili první jídlo na cestovním plynovém vařiči, byly to samozřejmě těstoviny s rajčatovou omáčkou z konzervy, ale nebylo to vůbec zlé.

Vaříme na odpočívadle

V Nelsonu, přímořském městě s krásnou velkou pláží, budeme asi 10 dní a pak se začneme pomalu přesouvat k Abel Tasman National park, kde máme zamluvený great walk (taková snad lepší túra, která vás stojí mnohem víc peněz, než ty, které nejsou pod hlavičkou „great walk“). Když jsme do Nelsonu dorazili, poohlíželi jsme se po nějakém ubytování, prioritou byla cena. Nenašli jsme žádný backpackers hostel, kde bychom mohli bydlet v našem vanu a využívat jen kuchyňku a sprchy, o postele na dormu jsme jednak nestáli, a pak byly příšerně drahé (nejméně 25 dolarů/osoba/noc) a tak se nejvhodnější variantou zdál camp. Nejlevnější stál 10 dolarů/osoba/noc a k dispozici jsme měli kuchyňku, záchody a sprchu se studenou vodou. Teplá se platila zvlášť. První noc jsme se rozhodli šetřit, opatlali jsme se čistícími ubrousky a zalezli do našeho auta. Bylo v něm docela horko, a tak jsme z části stáhli přední i zadní okýnka. Špatný nápad. V noci začalo pršet a ráno jsme měli mokrou matraci, některé oblečení, boky auta. Venku pořád pršelo, neměli jsme to jak usušit a já jsem začala propadat vzteku a panice. Už se mi bydlení v kempu nezdálo jako nejlepší varianta. Celé dopoledne jsme strávili na parkovišti v Nelsonu, kde jsem zoufale na internetu v mobilu hledala pohodlnější alternativu bydlení. Zašli jsme si do super indické restaurace jménem Mango na oběd, chvíli jsme pozorovali show na festivalu pouličního umění, a přemýšleli jsme co dál. Přes couchsurfing se nikdo neozval, airbnb bylo příšerně drahé, hostely stejně tak a pronájmy pokojů v soukromých domech lidi nabízeli na dlouhodobější pobyty. Nakonec se ale ozvala jedna paní s tím, že nás ubytovat nemůže, ale má kamarádku, která by možná mohla. Domluvili jsme si prohlídku a po krátkém poflakování se na pláži jsme vyrazili za Judy. Přivítala nás malá milá starší paní, která měla malinký domeček, s malinkou zahrádkou a malinkým zeleným autíčkem. Hned jsme si jí oba oblíbili, a když řekla, že můžeme zůstat na 10 dní za 300 dolarů, neváhali jsme. Oproti kempu to vyšlo o málo dráž a komfort je nesrovnatelný.

V kempu u Nelsonu

Dnešek jsme strávili částečně odpočinkem, částečně aktivně. Byli jsme na procházce podél řeky a vystoupali jsme na kopec nad městem, na kterém se nachází střed Nového Zélandu a je z něj hezký výhled do okolí. Při procházce podél řeky jsme si opět s Matějem notovali, jak jsme hrozně daleko a zároveň si připadáme jako doma. Procházka úplně připomínala procházky kolem Vltavy u Kralup nebo podél Labe na Mělnicku.

Střed Nového Zélandu..jako na Šumavě

* Pokud by tahle žabomyší hotelová válka někoho zajímala, pošlu vám soukromě příspěvek, který jsem se nakonec rozhodla nezveřejnit. 

10 krát ANO pro Nový Zéland

Protože mi bylo Nového Zélandu trošku líto, že jsem ho minule tak pohanila, rozhodla jsem se sepsat 10 ANO o něco rychleji, než jsme měla původně v plánu. A nelžu, když říkám, že to šlo dost rychle a nemusela jsem nad nimi ani moc přemýšlet. I když má tenhle velký výlet svá úskalí, pořád je to největší cesta mého života a hrozně se mi to líbí a jsem moc vděčná všem, kteří mně a Matějovi umožnili jí podniknout. Takže posílám velký dík hlavně našim rodinám a pak speciálně Béďovi a Marině, kteří nám pečují o náš byteček v Holešovicích.

Příroda
No tak to je prostě ANO číslo jedna. Je tu nádherně a zatím se mi to neokoukalo. Je tu všechno – Alpy, pláže, louky, kopce, lesy, buš, prales… V některých částech připomíná příroda Českou republiku, je patrné, že jde o stejné podnebné pásmo, ale všechno je rozsáhlejší a mnohem opuštěnější než u nás. Zéland je ta země, u které se hodí fráze „i cesta může být cíl“, protože je zábava jen projíždět místní krajinou a kochat se výhledy.

Pobřeží Kaikoury

Svoboda a bezstarostnost
Ne že bych se v Čechách necítila svobodná, to určitě ano, ale přece jen tam má ta svoboda přísnější limity. Máme s Matějem byt, chodili jsme do školy, měly jsme určité závazky a povinnosti, které nešlo jen tak opustit, připravovali jsme se na naše „kariéry“ a měli tak trochu naplánovaný život dopředu. Já s tím teda nemám moc problém, mám ráda plány, mám ráda všechno naplánované, jak jsem už jednou psala, jsem prostě Emil Nádeníček, ale ta změna tady je příjemná. Všechno je jednoduché, ve dvou dnech jsme se přestěhovali o 400 km dál za prací, nejsme obklopeni věcmi, všechno co tu máme na půl roku je ve dvou krosnách a pá krabicích v autě. Můžeme snadno opustit práci, která se nám nelíbí, celkem snadno najít novou, hýbat se z místa na místo a o nic moc se nestarat. Život tady je prostě snadný.

Takhle bezstarostně jsem se opalovala na Štědrý den.. dokud jsem se hrozně nespálila :D

Jako malá.. na trampolíně. 

 Platy

Minimální mzda je tady 14,75 dolaru/hodina. To znamená asi 250 Kč na hodinu. Pokud sem jedete jako my s tím, že chcete přespávat při cestování v autě a nehodláte utrácet za restaurace a radši si budete vařit na plynovém vařiči, můžete si za 2 měsíce práce vydělat na 4 měsíce cestování včetně výletu na Bali. Alespoň tak mi to zatím vychází. I při práci za minimální mzdu. Ve dvou to samozřejmě máme snazší než sólo cestovatelé, ale i ti to tady dobře zvládají. Pokud bychom si chtěli dovézt něco domů, museli bychom asi pracovat víc, ale my si to tady chceme hlavně projet a užít na maximum. Pokud něco zbude, samozřejmě budeme rádi. Život tady je v tomhle směru taky poměrně snadný si myslím, protože ceny jsou tu samozřejmě vyšší než v Čechách, ale rozhodně ne 4násobně jako minimální mzda. Benzín stojí o pár korun víc než u nás, jídlo je dražší tak o 25%, auta asi stejně. Je tu prostě v poměru k platům o dost levněji.  

Jídlo v supermarketech
Líbí se mi jídlo, které si tu můžeme koupit. Všechno je teda v obřích baleních, nejmenší balený sýr má 500g, jogurty zejména v 1kg baleních a podobně, ale mají o hodně větší výběr než u nás a taky je báječné, že 90% surovin je místních. Téměř všechna zelenina, ovoce, sýry a maso pocházejí z Nového Zélandu, což je fajn. A taky tu mají nejlepší veggie Burgery, které jsem kdy měla.

Mnammnamnam

Lidi, které jsme potkali na WHV
Zatím jsme tu měli štěstí na téměř samé bezva lidi. Nemyslím samozřejmě šéfa v práci, ale spíš další zaměstnance, kteří jsou tu na working holiday visa nebo na work visa jako my. Kluci se kterými jsme bydleli v Christu, jejich kámoši, Linda s Honzou, kluci tady. Všichni jsou milí a zábavný a celý ten pobyt nám zpříjemňují. U některých je mi vyloženě líto, že jsem s nimi nemohla strávit delší dobu. Ale máme všichni zélandské sim karty a mraky volných minut, takže s lidmi, které jsme poznali v Christu, si občas voláme. Většina lidí je tu v podobné situaci jako my – je jim mezi 20 a 30 lety, mají dokončenou školu a touhu cestovat. Pořád doufám, že se při cestování ještě spojíme s Kubou, který teď sbírá třešně na jihu ostrova.

Kuba, Petr, Matěj.. "tenkrát" v Christu

Linda s Honzou <3

Sam King.. what a name! Náš šestnáctiletý kiwi kámoš

Pablo.. Ornitolog, kuchař a chilský Don Juan z Portage.

Moji nejoblíbenější čísníci v Portage, Mat a Dee 

Zvířata a rostliny
Ovce. Všude jsou ovce, je tu prý desetkrát víc ovcí než lidí. Takže asi 40 000 000. A jsou strašně roztomilé. Nejvíc když jsou ostříhané. Pak tu hodně chovají krávy a občas alpaky. Z divokých zvířat jsme viděli ohroženou weku, je to hrozně roztomilý nelétavý pták, který když se vás lekne, začne hrozně pelášit pryč a vypadá to nejvíc legračně. Tady v resortu se jich pár potuluje a já se docela často potkávám. Vždycky mi zlepší náladu. Skoro jako zpívající Pablo z Chile. A pak jsem tu viděla possúma. Místní ho asi nemají moc v lásce, je to něco jako mýval v Americe, všechno zřejmě sežere, je to takové popelnicové zvířátko, ale je roztomilý! Taky jsem tu viděla rejnoky u pobřeží oceánu. Nejlepší zážitek zatím bylo pozorování tuleňů ve volné přírodě v Kaikouře. Tam se chci ještě vrátit a podniknout plavbu na lodi s pozorováním velryb. Pak jsou tu hnusní hmyzáci, obří brouci všeho druhy a všichni jsou tak trochu podobní švábům, ale už si zvykám. Celkově se mi tu fauna a flóra moc líbí a doufám, že uvidím ještě tučňáky, kteří tu žijí a delfíny.

Medůza v Marlborough Sounds

Tulení bejbínek v Kaikouře

Návštěva v kempu

Panoramata
„Koukej na ty panoramata!“ ty výhledy jsou prostě krásné. Všechny. Všude. Pořád.

Večerní romantika

Liduprázdno
Další ANO spojené s přírodou. Je úžasné, jak tu máte přírodu „pro sebe“. Byla jsem na mnoha krásných místech, v Čechách i v zahraničí, ale nikde nebylo tak liduprázdno jako tady. A to se mě i Matějovi hrozně líbí. Že si tu krásu přírody můžeme vychutnat sami, bez dalších lidí. Je to potom takové víc opravdové.

Rychlá rána
Všechny věc, které tu mám jsou zabalené v krosně. Včetně bot a kosmetiky. Takže se tu nemusím vůbec trápit tím, které ze svých třiceti šatů a třiceti bot si dneska vezmu. Vezmu si prostě to, co je čisté a odpovídá počasí. V práci navíc nosím uniformu, košile mám od hotelu, takže to je taky velmi snadné. Do práce to mám asi minutu a půl z pokoje, takže od vstávání a začátku práce mě zpravidla dělí 20 minut. Boží.

Moře
Miluju moře. Od malinka. Jako malá jsem se v něm hrozně ráda koupala, dokud jsem nebyla úplně promodralá a neměla varhánky všude a máma mě hnala ven. Teď už to koupání zas tolik nevyhledávám, bojím se různých mořských živočichů, ale pořád se na moře hrozně ráda koukám. Mám z něj prostě strašně dobrý pocit a zlepšuje mi náladu. Každá země by měla mít svoje moře, alespoň malé. Všechno je u něj lepší. Máte ryby, hezčí nehty, lesklé stříbrné šperky a čisté dutiny. Moře je jediné co mi v Čechách chybí. A tak jsem ráda, že tady na něj vidím každý den.

Téra u moře

Moje 10krát NE pro Nový Zéland

Nový Zéland je úžasná země. To jistě. Ale ne všechno je tak růžové (zelené), jak by se mohlo na první pohled zdát. Tenhle příspěvek se ponese na stěžovací vlně, takže kdo na to nemá náladu, ať radši přestane číst. Kdo je ochotný tomu dát šanci a nechat si přiblížit stinné stránky mého jinak skvělého výletu, ať pokračuje dál. Sepsala jsem seznam 10 NE, která vyjadřují, co mě tady štve a co nemůžu sama víceméně vyřešit. Příští příspěvek bude seznam 10 ANO, aby zůstala ve vesmíru rovnováha a já poslala do Čech taky nějakou pozitivní zprávu.

1.        POČASÍ

Dávám NE Zélandskému počasí. Ačkoliv se tady střídá čtvero ročních období jako u nás, i když o půl roku opačně a tedy je teď největší léto, počasí je tu o hodně chladnější a míň příjemné. Je pravda, že loňské evropské léto bylo hodně náročné a v holešovickém bytě dosahovala teplota 30 C, což při u učení na státnice vařilo mojí krev i mozek, ale alespoň mi nebyla zima. Tady mám téměř celou dobu pobytu studené ruce i nohy, spát chodím v termo prádle, s teplými ponožkami a s elektrickou dečkou puštěnou na maximum – prostě takové klasické léto. Hlavní problém je velký rozdíl v teplotách přes den a v noci. V noci je tu prostě zima, na terase se klepu i v mikině a teplákách, a vůbec tu počasí připomíná víc jaro než léto. Nechci a ani si nedokážu představit zimu v téhle zemi. Všichni Češi, které jsem do teď potkala, a strávili tu zimu, říkali, že to bylo vážně otřesné. Důvod se dozvíte v druhém NE.

2.       DOMY

NE zélandským domům je hodně propojené s NE zélandskému počasí. Místní architektura je hodně odlišná od evropské. Zatím jsme nebyli v Aucklandu a Wellingtonu, kde to bude možná trochu jiné, ale asi ne nějak výrazně. Vše je tu relativně nové, cihlové budovy abyste hledali s lupou, a skoro všichni bydlí v takových papírových domečcích. Na první pohled vypadají docela normálně, ale žít se v nich moc příjemně nedá. Alespoň ne, pokud jste zvyklí na vytopené domy a byty z Čech. Totiž ty domy slouží podle mě hlavně jako ochrana před větrem a deštěm. To je víceméně všechno. Skoro jako takový velký stan s okny a zahrádkou.  Kdyby se někdo hodně naštval a kopl uvnitř do zdi, věřím, že by udělal díru skrz na skrz. Domy nejsou izolované, takže nezadržují teplo a o nějaké sofistikované termoregulaci nemůže být řeč. Topení se zpravidla nevede, stačí nějaký přímotop na elektřinu. Takže když topíte, je teplo, jakmile přestanete, je zima. Energetická náročnost  10/10. Aby toho nebylo málo, mají tu hrozně vtipná okna. Prostě jedna vrstva nejobyčejnějšího skla a šlus. To je důvod, proč se tady Evropanům v zimě moc nelíbí - když v domě máte 17 stupňů, můžete se považovat za šťastlivce. Sousloví „teplo domova“ bych tady označila vyloženě za provokaci. I řešení odpadu je jako ze země třetího světa. Zpravidla z domu prostě vedou tři trubky, které končí někde nad kanálem, takže kdybyste chtěli špehovat, zda váš soused zrovna vaří, koupe se nebo trůní, nebudete s tím mít moc námahy.

3.       PŘÍZVUK
Někteří lidi, které jsme potkali, říkají, že se jeli na NZ nebo do Austrálie naučit anglicky. To není nejlepší nápad. Jejich výslovnost je absolutně otřesná. Zatímco Američanovi nebo Britovi rozumím 95% toho, co říká (samozřejmě za předpokladu, že mluví „proper english“ a ne nějakým lokálním slangem) tady jsem po dvou měsících tak na 70% a považuji to za úspěch. Místo „e“ hodně vyslovují „i“. Takže slovo lepší a hořký zní stejně (better/bitter), nevíte jestli je něčeho deset nebo náct (ten/teen), nevíte se vám snaží říct něco o terase nebo penisu (deck/dick) a tak  podobně. A taky hrozně mumlají. Nejhorší ze všeho je, že už tak začínám mluvit taky. Takže NE zélandské angličtině. 

4.       KLUCI. VŠUDE SAMÍ KLUCI  

      Čtyři týdny v hotelu se samýma klukama a začíná to být opravdu velké NE. Když jsme přijeli do Christu, převaha kluků byla evidentní, ale pořád kolem byly nějaké holky, bydlela jsme s Lindou a klučičí společnost byla spíš příjemná. Jenže tady se obklopení pánskou společností stává hororem a já mám každý den kousek do toho se zabalit a bez rozloučení odjet někam daleko. Nikdy jsem neměla ráda ten stereotyp: chlap = bordelář/prase. Ale tady to prostě platí bez výjimky. Když podotknu, že Matěj je tu ze všech nejpořádnější, asi si dovedete představit, co to znamená. Sdílíme tu kuchyň a to je pro mě, jakožto na pořádek dost vysazenou osobu, peklo. Hodně jsem tady slevila ze svých nároků, ale když přijdete někam, kde vám řeknou, že nevědí, kde je nová utěrka, protože od září jí neměnili, nebo kde se pořád hromadí skleničky a talíře, které“ ničí nejsou“, všude se povalují zbytky jídla a tabák na jídelním stole od balených cigaret, je to prostě náročné. Další bonus pak přichází, když se zaraduju, že někdo umyl po sobě nádobí a ve dřezu nic nemáme. Jenže bohužel ne všichni myjí nádobí tak, že je čisté. Takže sem tam se přilepím ke skleničce, sem tam odpadnou zbytky z talíře. Koště tu do ruky taky nikdo nevzal hodně dlouho, tak jsem se jala dobrovolně zametat každý den, aniž bych někoho nutila k spolupráci. Jeden den ho vzal k mému údivu do ruky Jona. Aby s ním odpálil cibuli… a tím koště rozbil. Takže už zase nezametáme vůbec.  Krkání  je samozřejmě na denním pořádku. Nemůžu říct, že bych kluky v hotelu neměla ráda, jako takový jsou dost v pohodě, ale bydlet s nimi je pro mě za trest.

5.       (NE) TŘÍDĚNÍ ODPADU 

      Jsem si myslela, že na NZ se třídění odpadu hodně řeší a že jsou v tom hrozně daleko a taky díky tomu mají krásnou přírodu, mají k ní vybudovaný silný vztah a kdesi cosi. Za tu dobu co jsme tady jsem došla spíš k závěru, že je tu prostě naštěstí málo lidí na velkém prostoru a tak ten bordel není tolik vidět a nestíhají to tak rychle ničit jako jinde. Možná je to jak kde, ale třeba ten náš hotel je otřesný. Lidi na pokojích mají koše na tříděný odpad, ale tady žádné kontejnery nejsou. Všechno sklo se drtí a sype za kuchyni, co se děje s ostatním odpadem nemám páru.

6.     I TADY SE NAJDE NĚKDO, KDO VÁM NESEDNE  

     Pro mě to je třeba jeden můj šéf. Toho nemůžu po 4 týdnech v hotelu vystát a taky hojně přispívá k mým zaječím úmyslům. V životě jsem neměla tak hrozného šéfa jako je on. Je to cholerik a je odněkud z jihu ostrova, kde se mluví ještě rychleji než normálně na NZ, takže naše vzájemné lidské neporozumění je obohaceno i o to jazykové. A navíc si myslí, mě nemá rád. Je na mě protivnější než na ostatní, aniž bych si to zasloužila. Vždycky, když chce řešit zas nějaký obrovský problém, nasadí nejvíc útrpný a poučný výraz, na který mám úplnou alergii a začne mi zdlouhavě vysvětlovat v čem je problém. Většinou v ničem není, jen si ho vymýšlí. A taky mi pořád opakuje stejné poučky, které jsou dost mimo, ale on jim prostě věří. Například že průměrná doba na přípravu kávy je 20 minut. Takže když si někdo objedná kafe, podle jeho představ bych měla udělat nejdřív všechno ostatní a pak až dělat kafe. Což v situaci kdy ho chce  10 lidí po sobě a jeden chce single shot, druhý zase double shot, další chce sójové mléko, ten po něm odtučněné a tak podobně zní jako bezva plán. Prostě nechce 10 lidí čekat na kafe 20 minut a uvidíte, jak budou šťastní. Schválně jsem jednou měřila, za jak dlouho se lidi přijdou zeptat, kde je jejich kafe, když to nestíhám moc rychle. 7-10 minut. Po 15 už jsou na mrtvici. 20 by je nejspíš zabilo.  A takových pouček má v kapse tisíc. A rád je opakuje. Pořád.

Pak mě štve ještě jeden kluk, který pracuje hlavně v housekeepingu. Je to největší náfuka jakého jsem potkala za hooodně dlouhou dobu, nejradši ze všeho má příběhy o sobě. Všude byl, všechno zná, od všeho má klíč. Nikdy nenechá nikoho mluvit, častokrát si ani nevšimne, že už někdo jiný začal a prostě ho přeruší a mele si tu svojí. Když začne o sobě, je k nezastavení.

7.       KARI

Bydlíme s Indama, kteří vaří kari. Kari je sice dobré, ale často hodně žluté. Takže všechno je žluté. A nejde to umýt.

8.      PRAČKY

     Pračky, které žerou oblečení. Vážně. Mají tu nejhorší pračky, jaké jsem kdy viděla. Plní se vrchem a nejdelší prací cyklus trvá asi 40 minut a vypadají jako ze 70. let. Perou mizerně a ničí oblečení. Občas někdo má i „evropskou“ pračku, ale ta je asi 3krát dražší a tak jsou ty strašné mnohem běžnější.

9.       NO OZONE 

     Je tu hrozně silné slunce, slabá ozonová vrstva a musíte být pořád ve střehu, abyste se nespálili. Třeba jako já na Štědrý den. Usnula jsem na molu v pravé poledne a otřesně jsem se spálila. Namazaná jsem byla, nejsem úplný blázen, ale špatně. Takže jsem měla spálené kotníky, půlku obličeje a ruce zespoda. No vypadalo to příšerně. Už je to naštěstí ok, ale trvalo to 14 dní, abych se toho zbavila a ty spálené části vypadaly hodně nezdravě. Abychom měli dostatečnou ochranu, koupili jsme si tu nový opalovací krém: výrobce  CANCER SOCIETY haha.

10.   SAND FLIES

Odporné malé mušky, jejichž štípnutí je horší než od komára, nejsou skoro ani vidět a samozřejmě už mám štípanců asi 8 i přes používání repelentu.

Pár fotek z posledního měsíce.

Terka číšnice

Vánoční rybaření s Pablem a Jonou. Ne, že bychom něco chytili, ale alespoň jsme nakrmili ryby kalamárama. 

 Vánoce na Zélandu s rybou a bramborovým salátem

 Můj strašlivý pokoj, kde postel slouží jako skříň, protože spát se na ní nedá a normální matraci mám za zemi. Povšimněte si velikosti a umístění okna. 

Ale jinak je tu hezky. Hotel Portage.

Byli jsme na nových Star wars <3