První výlety. První závada na autě. První dolary.

Tenhle příspěvek bude mít dvě náladově protichůdné části. Začnu tou pozitivní. Jeli jsme na první výlet. Já, Matěj, Kuba a Petr. Kdo je Kuba a Petr? Dva ze tří kluků, se kterými jsme bydleli první týden a už se nám po nich trochu stýská (i když naši noví spolubydlící jsou taky bezva). Ostatně uvidíte je na fotce. Náš první výlet z Christchurch byl směrem na sever do pobřežního městečka Kaikura, kde zřejmě největší atrakcí jsou tuleni povalující se volně u břehů moře. Dál je tu možnost pozorovat velryby a zaplavat si s delfíny, jenže to už je potřeba zaplatit si plavbu na lodi - to jsme prozatím odložili. Tuleni byli boží a potom, co jsme si je dostatečně užili, jsme se vydali na 12 km trek po pobřeží a útesech. Výhledy byly nádherné a když jsme se vraceli v 8 večer domů, všichni jsme si výlet pochvalovali.

Terka, Kuba a Petr

Náš druhý výlet jsme podnikli už s novými spolubydlícími Lindou a Honzou. Jo, taky je uvidíte na fotce. Ohromně sympatický pár z Krkonoš, se kterými momentálně sdílíme dům. Naším cílem byla Akaroa, městečko u moře ve francouzském stylu. Městečko působilo o moc malebněji než Christchurch, většina domků měla krásné zahrádky plné růží a výhled na moře byl luxusní. Protože v den našeho výletu bylo extrémní horko, zvolili jsme nejkratší trek. Trek je vlastně možná příliš náročně znějící slovo. Naším cílem byly malé vodopády v lese a cesta k nim i zpět měla 6 km. Ale v tom vedru to opravdu stačilo.

Linda a Honza

Tím skončila ta pozitivní část. Teď už se budu jen vztekat.

Cestou na druhý výlet do Akaroy nám odešlo chlazení v autě! Auto se začalo vařit a došlo k tomu zřejmě proto,  že jsme jeli do ohromného kopce za autem naloženým balíky slámy rychlostí asi 15 km/hod. V autě to začalo smrdět, tak jsme radši zastavili a to už byl vidět kouř valící se z pod kapoty. První cíl v Akaoře byl tím pádem automechanik. Toho jsme našli celkem snadno, přičemž nám sdělil nemilou zprávu, že opravit se to nedá a nový díl bude stát asi 300 dolarů. Byla jsem vzteky bez sebe a ten den večer jsem volala předchozímu majiteli, který nám auto před týdnem prodal. Tvrdil, že o ničem neví, že s tím neměl jediný problém a že opravu platit nebude. Chvíli jsme se hádali, nikam to nevedlo a nakonec mi řekl, že mi dá číslo na dobrého a levného mechanika v Christu (už nebudu psát "Christchurch", je to moc dlouhé..). Ten mechanik se opravdu zdál jako dobrý, nicméně i on nám řekl, že si myslí, že tohle nemohlo být rok v pohodě a najednou se pokazit. Vypadá to, že se někdo snažil tu nádržku kudy teče voda zalepit, ale moc to nepomohlo. No nedokážu to zrovna přesně popsat, PROSTĚ JE TO ROZBITÝ. Naše auto je teď nepojízdné, opravené bude nejdřív v pondělí a bude to stát minimálně 150 dolarů, ale spíš víc. Takže nesnáším toho kluka, který nám to prodal a zkouším mu různě "vyhrožovat" a přesvědčuji ho, že musí zaplatit alespoň polovinu a být rád za tuhle mojí nabídku. Je to prostě zklamání, to auto jsme koupili s tím, že za tu cenu a jeho na místní poměry nízký věk bude šlapat jak hodinky. Šlapalo. Týden!!! Tahle nepříjemnost s autem mě uvrhla do celkem špatné nálady a začalo mi ještě víc vadit, že pořád nemáme pořádnou práci. Tím se dostávám k poslední části dnešního příspěvku,

Pořád tu sháníme celkem bezúspěšně normální práci. Sice už něco máme, ale je to práce, které se říká "casual", tedy příležitostná. Jde zpravidla o pár směn v týdnu, plán máte třeba jen 7 až 14 dní dopředu. Matěj je právě teď na první směně v cateringové společnosti Kiwi cuisine na mytí nádobí, ze kterého mi napsal, že je to celkem v pohodě. Já tady dopisuju tenhle příspěvek z posledních sil po svých prvních 2,5 hodinách v irské hospodě. Je to takové vtipné místo, Irskou hospodu vlastní Kiwák (zkratka pro Novozélanďana), pracují tam Britové a Kiwáci a teď já. Takže jsem tam zřejmě jediná, kdo není z anglicky mluvící země a je to dost poznat. Nerozumím tomu otřesnému zélandskému přízvuku, navíc je tam děsný hluk, tak jsem se na všechno ptala dvakrát. Připadala jsem si trochu jako blbec a úplně jsem se styděla odpovědět na dotaz, co dělám doma. "Vystudovala jsem práva" ...a přitom na ně musím působit, že neumím počítat do pěti. Dvě a půl hodiny jsem lítala po té velké hospodě, odnášela sklenice a nepochopitelné těžké talíře, nosila tuny smaženého jídla a na střídačku myla nádobí a ještě předstírala, že mám výbornou náladu a smála se na celé kolo. Ale abych tomu místu nekřivdila, všechen personál na mě byl  vážně milý a ochotně zodpovídal moje otázky.

Teď se nemůžu zas ani pohnout, šikanuje mě zas moje krční páteř a zítra mě čeká od 8 ráno směna na mytí nádobí v Kiwi cuisine. Sama se divím, co jsem si to vymyslela za program na následujících pár měsíců. Jo a kdyby to náhodou nebylo patrné, je úúúplně super, že je naše auto nepojízdné ve chvíli, kdy nám začala konečně nějaká práce. Na dnešní první den v baru mě odvezl Honza (spolubydlící), ale zpátky jsem šla 5 km pěšky, protože si z něj nebudu dělat taxikáře a autobusák mě s mojí 50 dolarovou bankovkou poslal do háje. Matěj vyrazil 3,5 km pěšky cestou tam a to samé ho čeká o půlnoci zpět, protože jak už jsem jednou psala, veřejná doprava je tu na úrovni středověku.

Konec fňukání, za necelých 7 hodin vstávám, takže je čas jít spát. Dobrou noc a příště to už bude veselejší!