Zítra odlétáme. Den -1.

Zítra letíme na Nový Zéland. Nemůžu tomu skoro ani uvěřit. Přijde mi to jako včera, kdy jsem loni Matěje otravovala s tím, že musíme najít vhodné letenky, vymyslet, co budeme na Novém Zélandu dělat a kdesi cosi. Matěj mi na to řekl, že je to ještě strašně daleko a že zatím nemá smysl se o tom bavit. No a najednou je to už zítra a naše veliká cesta je naplánovaná jen o málo víc než před tím rokem. Jasně - máme letenky, máme pojištění, máme prvních pár nocí domluvených přes couchsurfing, ale že bychom věděli, co tam budeme dělat, to teda ne. Je to zřejmě můj nejnenaplánovanějí plán v životě.

Kdo mě zná, ten ví, že z toho uvnitř šílím. Mám ráda všechno naplánované do detailu, jsem trochu jako Emil Nádeníček z básnické ságy, který měl životní plán na 15 let dopředu. A teď jsem v situaci, kdy můj plán končí příletem na jižní ostrov Nového Zélandu. Budu se snažit zůstat (nebo spíš začít být) pozitivní a věřit, že budeme mít štěstí a náš začátek 18 000 km od domova se obejde bez větších potíží.

Protože hroutit se z toho, že půl roku neuvidím svojí rodinu, své přátele, z toho že v následujícím týdnu strávím 30 hodin čistého času v letadle a můj obličej bude zřejmě vypadat jako by mi bylo asi 14 (ne tak mladě, tak pupínkovatě), z toho že jsem si na půl roku zabalila krosnu menší než kufr na 14 denní svatební cestu nebo z toho že budu poprvé pořádně pracovat rukama a tak dál, nestačí, obdržela jsem bonus ve formě totálně zablokované krční páteře. Potýkám se s tím asi dva týdny a když už to vypadalo, že jsem konečně v pohodě, zase se to vrátilo v plné síle. Vnutila jsem se ale ještě dnes na masáž a máma mě vybavila Dorsiflexem, takže pravděpodobně na to neumřu. Touto větou končím svůj hypochondrický sebelítostivý výlev.

Co si ještě zaslouží pozornost hned v prvním článku a za co chci na tomhle blogu poděkovat, jsou dárky, které jsme obdrželi od našich přátel na cestu. Dostali jsme dva cestovní deníky, možná byste si řekli - ježíš to je smůla, že se sešly dva - ale my jsme rádi. Budeme tam dost dlouho na to, aby nám stačil jeden, každý je jiný a oba jsou krásné. Taky jsme dostali domácí slivovici z Rožnova pod Radhoštěm, soví zápisníček, čokoládu v R2D2 krabičce (pokud někdo náááhodou neví, kdo je R2D2, jde o úžasného robota ze Star Wars). No a samozřejmě celou naší cestu nejvíc podpořili rodiče a prarodiče a i jim musíme moc poděkovat!

Poslední co mi dnes zbývá je přivést od babičky krosnu, snít bramborové placky a vypít na dlouhou dobu poslední Pálavu s maminkou a tatínkem.

...

Jak jsem řekla, tak jsem učinila. A zítra hurá do světa!

Krosna 16,5 kg a batoh do letadla