Christchurch. Richard. Ervín Gustav I.

Sláva sláva, jsme konečně na Novém Zélandu. Už celé tři dny. Máme spoustu dojmů, ale fakticky jsme dokázali zařídit jediné dvě věci, které by nám v ČR zabrali maximálně jedno dopoledne - založit účet a koupit auto..

Po příletu do Christchurch jsme prošli kontrolou, které byla úplně v pohodě a přátelská a s ohledem na to, že jsme přijeli pracovat a pobývat tady relativně dlouhou dobu, to bylo rychlé. U kontroly zavazadel jsme dokonce viděli jednoho bígla, který očichával batoh kvůli jídlu a přesto, že něco našel, letištní ostraha se tvářila celkem v nad věcí(je tu velmi přísná politika ohledně dovážení potravin a dalších věcí, které by mohly být hrozbou pro Nový Zéland - ptají se vás i na trekové boty a stan, takže je lepší mít to nové nebo koupit až na NZ, protože kdyby na tom bylo nějak hodně bahna, dost možná vás tím pošlou do háje.. nebo spíš do koše). Ještě na letišti jsme si vystáli hodinovou frontu na novozélandskou sim kartu u Vodafonu a vydali jsme se na centrální autobusovou stanici do Chrischurch, kde nás měl vyzvednou Richard.

A Richard je kapitola sama pro sebe, proto jsme podle něj pojmenovala i tenhle příspěvek. Je to člověk, který nám jako jediný nabídl ubytování přes couchsurfing. Ozval se nám dokonce sám od sebe, aniž bychom ho kontaktovali, měl samé dobré reference a tak jsme byli rádi, že budeme moct prvních pár nocí strávit u něj, že nám třeba trošku poradí a pomůže se zorientovat. No zůstali jsme u něj přesně jednu noc. Richard byl excentrický britský gay, který se živil jako právník, nebo nám to alespoň tvrdil. Dům, který si na NZ pronajal společně s dalšími čtyřmi gay Němci obývalo asi dalších 25 lidí, kteří byli úplně všude a nejsem si jistá, jestli jsme vůbec viděli všechny. Lidi do toho domu přicházeli a odcházeli v jakoukoliv denní či noční dobu a vypadalo to tam jako v takovém tří hvězdičkovém squatu. O nějaké čistotě nemohla být moc řeč, všechno vypadalo opotřebovaně a rozbitě, ale vzhledem k tomu, že jsme za sebou měli 16 hodinovou cestu z Taiwanu a bylo 9 večer, neměli jsme sílu kamkoliv utíkat. Abych nebyla jenom zlá, musím uznat, že všichni lidi v domě byli v pohodě, milí a přátelští. Byli tam dokonce další tři kluci z Čech, kteří byli asi nejsympatičtější (samozřejmě :)), hodně Němců, Holanďan, francouzské Kanaďanky a možná i jiné národy. Byl to tam prostě totální punk, ale byla jsem tak unavená, že jsme neměla náladu se něčeho štítit nebo bát a prostě jsme si sedla na gauč a byla ráda, že jsem tam, kde jsem. Matěj měl asi obdobné pocity jako já, ale řekli jsme si, že jednu noc to prostě vydržíme. Během asi dvou hodin nám Richard stihl naslibovat jak nám sežene práci, jak nám zařídí bankovní účet, pomůže s daňovým číslem a kdesi cosi. Taky že Matějovi sežene práci u filmu, protože jeho máma kámoší s mámou Petera Jacksona (režisér, který natočil Pána Prstenu, King Konga a tak.. ). No a podobné věci sliboval dalším dvaceti lidem zároveň. Byl to hrozný pohádkář, ale co mu nemůžeme upřít je to, že byl dost vtipný a taky nám dal tenancy agreement (prokázání adresy pobytu na NZ), čímž nám značně usnadnil celé šílené byrokratické kolečko, které nás čekalo kvůli papírům nutným pro shánění práce. Více o naší novozélandské Hlavě 22 v příštím postu. 

Od Richarda jsme se teda rychle odstěhovali do New Brightonu, čtvrti vzdálenější od centra, ale zato do slušného pokoje do domku ke třem klukům z ČR. Jsou to dost sympaťáci, jeden je na NZ nováček jako my, je tu asi měsíc, další dva už mají klasické working visa a jsou tu už několik let. Není to sice už couchsurfing, takže za pokoj normálně platíme, ale máme tu pohodu a čisto. 

Během těch tří dní se nám taky podařilo koupit auto, které jsem aktivně hledala asi měsíc a půl. Měli jsme docela komplikované požadavky, ale nakonec se je podařilo téměř bezvýhradně splnit. Chtěli jsme auto, které má už zabudovanou konstrukci na postel, ne jen matraci hozenou na sedačkách, zároveň jsme chtěli, aby to byl benzín a automat (řídit vlevo s manuálem je už prostě moc), dál jsme potřebovali, aby to auto nemělo vyrvané obě zadní řady sedaček, ale jen jednu. Kdyby se nás totiž rozhodli navštívit naše mámy (ahooooj mami), potřebujeme cestovat jedním autem. Podařilo se mi objevit auto, které všechny tyhle požadavky splnilo a když jsem usmlouvala cenu z 5 000 dolarů na
3 800, dohoda byla uzavřená. Možná si říkáte, proč jsme tak rychle sháněli auto - je to prosté, tady jste bez něj úplně v háji. Veřejná doprava je tu na úrovni středověku, jezdí tu jen autobusy, jedna jízda stojí vždy 3,5 dolaru bez ohledu na to, jak daleko jedete, autobusy nedodržují jízdní řády a na řadu míst se budete dostávat trojnásobně delší dobu než autem. Ve dvou se tady autobus nevyplatí ani po finanční stránce. A protože bychom auto potřebovali časem tak jako tak, pořídili jsme ho hned. 

Seznamte se tedy s Ervínem Gustavem I. (ano, má jméno):

Tak co na něj říkáte? Dostali jsme i nějaké kempingové vybavení jako židličky, sporák s bombou, autoatlasy atd. a teď už jen musíme koupit záclonky, polštáře a povlečení a budeme mít náš první společný "dům". 

Práci zatím nemáme, v podstatě jsme celé tři dny zařizovali bankovní účet, bylo to tak neuvěřitelně komplikované a absurdní, že tomu sama nemůžu ani uvěřit. Agentury práce budeme obcházet asi zítra nebo až po víkendu, zkusíme nějaké backpackers hostely a inzeráty na internetu, i když s těmi to prý moc úspěch nebývá. V Christchurch je teď nejvíc práce na stavbách, protože v roce 2011 většinu města poničilo zemětřesení (což se nedivím vzhledem k těm papundeklovým domečkům s jednoduchými okny s jedinou vrstvou skla). Do toho se nám ale moc nechce, tak uvidíme jaká bude nabídka v jiných oborech..