Taiwan: "Do you speak english?" "A little." Den 0 - 3.

Když jsme se na letišti Václava Havla zařadili na úplný konec fronty k odbavení pro náš let, zjistili jsme, že skupinka lidí stojících před námi směřuje do stejné cílové destinace jako my. Bylo to docela milé zjištění a čekání na Římském letišti jsme si zkrátili povídáním a hraním karet. Každý z nás směřoval do jiného města na Novém Zélandu, ale třeba se ještě potkáme. Takže zdravím Jindru, Marka a Luboše (doufám, že jste na Jindru hodní), Janču (doufám, že jsi dorazila bezpečně do hotelu), Lukyho a Toma (doufám, že seženete dobrý van)!

 Cesta na Taiwan byla docela utrpení a bylo poznat, že jsme si vybrali nejlevnější aerolinky - China Airlines. V letadle místa jak v hodinkách, jídlo docela v pohodě, až na to, že jsem objednala vegetariánské menu nejen pro Matěje ale i pro sebe a když jsem viděla menu pro všežravce, trošku jsem litovala. V letadlech totiž možnost "vegetariánské" znamená zpravidla zároveň veganské a bezlepkové, protože tak zabijí tři mouchy jednou ranou. Když mi teda předložili namísto "chicken and rice" pálivý květák na kari, rýži a dušené houby a spoooustu cizrny a namísto brownies sojový suk, neskákala jsem radostí do stropu.. ale ovoce, pečivo i pití byly fajn. Ostatně neskákala jsem ani jsem se jinak nepohybovala nikam, protože moje krční páteř se zablokovala na jednom místě a když jsem se náhodou chtěla nějak pohnout, vystřelila z ní extrémní bolest. Chudák Matěj tak musel snášet moje skučení, úpění a vztek a k tomu ještě tahat můj i jeho batoh do letadla, které dohromady váží 16 kg. Statečně to snášel a já si pak na mezipřistání v Dillí koupila nějaké údajně extrémně silné prášky na uvolnění svalů. Léky tam prodávali po jednotlivých platíčkách z velkých krabic bez jakýchkoliv příbalových letáků. Indický prodavač mě akorát informoval, že si mám vzít jen jednu tabletu a mně nezbylo než mu věřit a doufat, že mě to nezabije. Moc rychle to nezabralo, ale teď po 2 dnech na Taiwanu už docela funguju a zítra si zřejmě vezmu i oba svoje batohy na letiště.


A jaké je to na Taiwanu..? Moje dojmy jsou velmi různorodé. V Asii jsem doposud byla jen jednou a to měsíc v Thajsku (ahoj Noro a Ondro!). Taiwan je určitě bohatší a životní úroveň je tu vyšší. Všude jezdí nablýskané Toyoty, Nissany, dokonce jsme potkali i tři Škodovky! A taky milion skútrů. Na rozdíl od Thajska se tu jezdí vpravo, stejně jako u nás. Lidé se tu pořád mračí a nikdo si vás nevšímá, stejně jako u nás. Možná si řeknete, že to není žádné pozitivum, ale kdo strávil nějaký čas právě v Thajsku nebo byl třeba na dovolené v Egyptě či Tunisu ví, že určitá míra nezájmu není na obtíž. V Thajsku jsme nemohli vystrčit naší bílou nohu z hostelu aniž by se na nás nepověsil taxikář, tuktukář nebo pochybný prodavač čehokoliv, který se z nás snažil dostat co nejvíc peněz. Tady v Taipei  se tohle absolutně neděje. Bělochů je tu sice jako šafránu, takže občas si nás lidé dost okatě prohlíží, někdy na nás mávají, ale není to nijak nepříjemné. A když potkáme jiného bělocha my, div mu nezamáváme.

Budova koncertní haly, dvojče budovy národního divadla v Taipei

Počasí je tu momentálně teplé, vlhké a dnes i dost deštivé. Včera bylo střídavě slunečno a oblačno. Jsou ty hory a moře a obojí má na počasí silný vliv, zkrátka rychle se tu mění. Přestože je tu hodně zeleně, město působí spíš smutně, budovy jsou ponuré, omšelé a od vlhka zřejmě zvenku trochu plesnivé. Matěj tomu říká Gotham city. Není asi náhoda, že když napíšete do Googlu Taipei, vyjedou fotky focené v noci, kdy se celé město rozzáří a působí mnohem moderněji a zábavněji než přes den.
Ceny jsou tu obdobné jako v Čechách, něco je nepatrně dražší, něco zas levnější. Některé služby jsou tu na vyšší úrovni než u nás, například mají super metro a vlaky a taky jsou všude v metru i u vlaků čisťounké toalety zdarma! Možná to zní banálně, ale hrozně to usnadní celodenní pochodování po městě.

památník Chiang Kai-sheka v Taipei

Bydlíme tady přes Couchsurfing a to je tedy velmi pozitivní zkušenost. Naše hostitelka Deva je účetní a je to moc milá paní ve věku našich maminek. Bydlí v bytě s dcerou a božským psem jménem Nunu a je to u ní pohoda. Máme svůj pokoj, a i když spíme na zemi, je to tu fajn. Deva má roztomilou angličtinu, nerozumíme si vždy na poprvé, ale je to asi nejlépe anglicky mluvící člověk na Taiwanu. S jinými obyvateli vždy komunikace probíhá následujícím způsobem:
"Hello, do you speak english?"
"A little"
"Can you tell us which bus go to nangang center?"
"eeeeeeeeeeee?"
Ale snaží se a to se počítá a je to milé. I když občas nás pošlou úplně jinam, než chceme.

Jediné co nám tu vadí, ale zato hodně, je jídlo a jeho "vůně". Jestli jsem si stěžovala na thajskou kuchyni, musím se jí teď hned omluvit. PROMIŇ! Jídlo ze stánků bylo sice hrůzné, ale skoro vždy se daly najít restaurace, kde měli obyčejné pad thai s tofu, smaženou rýži nebo mezinárodní snídaně s vejci, toasty a ovocem. Tady snad jedí jenom vepřové a seafood, samé škeble, šneky, chobotnice, olihně a kraby zpravidla uvařené v divné šedé vodě. Skoro nikde jsme neviděli rýži nebo nudle. Snad jen jednou, a to byla rýže plná hub a nudle vypadaly jako jednolitá slizká hmota.Já bych to snad i ochutnala, ale když vidíte jak to prodávají a skladují na trzích, přejde vás chuť. Maso se tu prodává syrové ve stáncích v 25 stupních, neleží ani na žádném ledu. Trochu chlazené je seafood, ale to zas pomalu umírá za živa na stolech nebo je udržováno živé v miniakváriích v obrovském počtu. Prostě nic moc pohled. A k tomu všudypřítomný puch. Zní to ošklivě, já vím, ale tak zkuste přijet. Je tu permanentní horko a vlhko a v něm se rozkládá a drží nasládlé mrtvolné aroma syrového masa, vývarů ze všech možných zvířat a rybina. Je vám z toho zle a chuť na jídlo radši mizí. Vzhledem k tomu, že to tady jedí i chlápci v bílých košilích z lexusů, asi se na to neumírá, ale jako přecitlivělí Evropané to nebudeme riskovat. Matěj je na tom asi ještě o kousek hůř než já a jeho nejlepší zážitek dnešního dne byly XL hranolky v McDonaldu a pytlík kešu. Tentokrát se mu vůbec nedivím. Mohli byste si myslet, že jsme trapní Češi, kteří se bojí něco zkusit, ale tohle postě nemá  ani vzdáleně nic společného s asijskou kuchyní Občanské plovárny nebo Modrého zubu v Praze  a je to spíš o salmonelu. Na rozdíl od Thajska se tu ale alespoň uchytily pekárny a tak přežíváme na pečivu a docela se těšíme na Nový Zéland.