Jak jsme chtěli začít pracovat na Novém Zélandu.

Před cestou jsem se viděla jednoznačně na nějakých farmách, ale čím víc se odlet blížil, tím víc jsem si říkala, že přeci jen nechci bydlet v autě a vařit na plynovém vařiči celý půl rok, protože kdo ví, jak to je s jiným ubytováním na farmách.. A tak jsme začali zvažovat variantu zůstat delší dobu v Christchurch a první peníze vydělat tady. Pro kluky je tady práce spoustu, zejména na stavbách, pro holky je to horší, ale nějaké servírky tu taky práci najdou. A tak jsme upravili životopisy podle místních potřeb (Matěj má spoustu zkušeností se stavbami stanů a pódií z hudebních festivalů, taky je to zkušený zahradník a prodavač, já jsem zase uklízela hotel, pracovala v kavárně a hlídala děti) a zaregistrovali jsme se do několika agentur práce. Ale nebyla to všechno tak úplně pohodička lehárko.. 

Na začátku jsme si museli založit bankovní účet u novozélandské banky a získat IRD (daňové číslo, pod kterým zde budeme dostávat výplatu na bankovní účet - totiž tady se vůbec nepoužívá hotovost, myslím, že místní to považují za přežitek a kartou tady zaplatíte úúúplně všude). Pro získání IRD musíte vyplnit formulář, kde musí být vyplněné mimo jiné i číslo účtu, takže bankovní účet je krok číslo jedna. Aby vám na NZ založili účet, musíte mít proof of address, tedy dokument prokazující vaší trvalou adresu na NZ. Na začátku října se tady v téhle oblasti zpřísnila pravidla, prý s ohledem na větší bezpečnost a zabránění praní špinavých peněz. Jenže ve skutečnosti je to jen formálně větší vopruz, který stejně všichni backpackeři obcházejí, protože jinak to ani nejde. My jsme byli primárně vybavení podepsaným dopisem od známých známého, kteří bydlí na NZ s prohlášením že u nich bydlíme. Na první pobočce kiwi bank nám řekli, že jsou jen malá pobočka  a že musíme na jinou, tak jsme jeli na větší do obchodního centra. Tam nás poslali s naším dopisem do háje, prý to nestačí, protože je to jen obyčejný dopis, ale že prý kdybychom měli třeba smlouvu od telefonního operátora se stejnou adresou, bylo by to ok. Říkáme na to: "Ale tam můžeme přeci napsat to samé a operátor nebude absolutně zkoumat, kde to je a jestli tam bydlíme" a paní z kiwi banky: "Hmm.. ale už to bude oficiální dokument." Nepomohlo ani moje vyhrožování, že si teda otevřeme účet u jiné banky.. prý jak chceme. No takže první den, dvě pobočky a nic. Odpoledne jsme se vrátili k Richardovi (viz předchozí příspěvek) a on nám slíbil, že nám může napsat Tenancy of agreement, což je v podstatě zas jen vytištěný dopis s jeho podpisem, ale má to nějakou víc formální podobu a v bankách to berou. Jako vždy nám to Richard slíbil, ale k akci se už tolik neměl, takže jsem se mu pak trochu vtíravě připomněla a nenápadně jsem ho donutila udělat to hned. Za tohle musíme Richardovi být nejvíc vděční, protože bez něj by tahle bankovní lapálie nabrala ještě větších rozměrů. Druhý den jsme se vydali do dvou agentur práce, kde na nás byli dost nepříjemní, nabízeli v podstatě jen práci na stavbách a vůbec to bylo takové nesympatické, tak jsme otrávení vyšli ven a viděli pobočku banky, tentokrát ale jiné než kiwi bank. Paní nám tam řekla, že si účet otevřít můžeme, ale že je třeba si sjednat schůzku, protože hned na nás nikdo čas nemá. Tak jsme jí řekli, že si to rozmyslíme a zkusíme ještě jednou najít kiwi bank. proč jsme tak lpěli na kiwi bank? Pokud jsme to pochopila správně z internetových diskuzí, když jste ve městě , je to jedno, ale když potom cestujete, je kiwi dostupnější, protože je na každé poště a pošta je zpravidla i v malých městech. Je to asi něco jako naše poštovní spořitelna. Když jsme teda navštívili třetí pobočku kiwi banky, zase nám řekli, že je potřeba domluvit si schůzku. Tu jsme si tedy domluvili na další den dopoledne. Třetí den jsme trochu zaspali a schůzku jsme stihli jen tak tak. Nicky, která nás měla na starost byla dost ochotná a příjemná dáma, která zjevně znala Richarda, který Tenancy of agreement rozdával zjevně každému, kdo u něj přespal. Neměla s tím problém a začala vše zařizovat. Když už to bylo skoro vyřešené, zasekl se systém a my nemohli dostat platební karty a celý proces dokončit. Myslela jsem, že už mě vomejou, že to prostě nikdy neskončí. Nicky nám dala vizitku, vzala si naše čísla a řekla, že se ozve, až to bude ok. Ten den jsme měli mít sraz s klukem, který nám prodal auto, abychom ho převedli na nás (to je na rozdíl od ČR zas dost primitivní a trvá to asi 5 minut a řeší se to na poště). Když už jsme byli na poště, napadlo nás zeptat se, zda bychom ten proces s účtem nemohli dokončit tam. Naštěstí to šlo, my dostali karty, vložili jsme na účet první peníze a nechali si vytisknout potvrzení o účtu a zůstatku, které musí být přílohou formuláře na IRD. 

NE TÍM TO POŘÁD NESKONČILO!!!

Byli jsme šťastní, že to konečně máme, vyplnili jsme formulář na IRD, poskládali jsme přílohy a šli na Inland Revenue - úřad, kde se tyto formuláře podávají. A zase jsme narazili. Paní za přepážkou nám sdělila, že sice všechno máme, ale že bohužel to potvrzení od banky není dostačující, protože na něm jsou jen vklady a žádné výběry. Myslela, že si vytrhám všechny vlasy a celé to tam na místě rozmlátím, ale protože to nebylo příliš konstruktivní řešení, sklopili jsme hlavu a zeptali se, co teda chce. Řekla nám, že musíme ještě vybrat a nechat si od banky vystavit nové potvrzení, přičemž nám tvrdila, že kiwi bank je naproti v obchoďáku přes ulici. Jenže tam zase nebyla! Takže jsme vzali auto a jeli do nejbližší kiwi bank v jiném ochoďáku. Tam jsme vybrali každý 10 dolarů, koupili a zaplatili zvlášť kartou jeden citron a jednu sůl a šli do kiwi bank pro nové potvrzení. Cestou z potravin jsme míjeli jiné banky a ty už byly zavřené, protože pracují denně do 16.30. To už nám vyrážel pot na čele a k pobočce kiwi bank jsme pro jistotu běželi, ale naštěstí ta má AŽ do 17.30! Dostali jsme nové potvrzení, ale protože jsme museli jet dál, než jsme původně mysleli, nestihli jsme se vrátit na úřad, kde byli zas jen do 17. 

Odměnou za tuhle strašlivou anabázi nám bylo to, že když jsme včera ráno podali konečně kompletní formulář s žádostí o přidělení IRD, zavolali nám za 3 hodiny, že ho pro nás mají. A to jsou tady lidi, kteří na IRD čekají v Aucklandu i přes 3 týdny. 

Včera taky Matěj dostal první nabídku práce. Radost z ní měl asi 5 minut. Šlo o dvou týdenní odstraňování azbestu. Práci, kterou zpravidla můžete dělat po x školeních, pod odborným vedením, za nejvíc přísných podmínek bezpečnosti práce. Vzdechnutí azbestu má přímý vliv na výskyt rakoviny a vůbec je to hrozný humus, musíte pracovat v kombinéze, s rouškou a stejně to není žádá hitparáda. Po googlování všech možných rizik se Matěj rozhodl to odmítnout. O to větší radost jsme měli, když nám dnes zavolali z jiné agentury, že by pro nás oba měli práci u jedné cateringové společnosti. Matěj bude mýt nádobí a já budu asi pomáhat s jídlem a trochu dělat servírku. Podívat se tam jdeme v pondělí a pokud to vyjde budeme mít práci téměř do konce prosince, takže doufáme, že to vyjde. Asi to bude za minimální mzdu (14,75 dolarů/hodina), ale s tím se tady dá dost v pohodě vyžít, ne jako u nás, a bude to relativně čistá práce. Rozhodně čistší než azbest. 

Christchurch. Richard. Ervín Gustav I.

Sláva sláva, jsme konečně na Novém Zélandu. Už celé tři dny. Máme spoustu dojmů, ale fakticky jsme dokázali zařídit jediné dvě věci, které by nám v ČR zabrali maximálně jedno dopoledne - založit účet a koupit auto..

Po příletu do Christchurch jsme prošli kontrolou, které byla úplně v pohodě a přátelská a s ohledem na to, že jsme přijeli pracovat a pobývat tady relativně dlouhou dobu, to bylo rychlé. U kontroly zavazadel jsme dokonce viděli jednoho bígla, který očichával batoh kvůli jídlu a přesto, že něco našel, letištní ostraha se tvářila celkem v nad věcí(je tu velmi přísná politika ohledně dovážení potravin a dalších věcí, které by mohly být hrozbou pro Nový Zéland - ptají se vás i na trekové boty a stan, takže je lepší mít to nové nebo koupit až na NZ, protože kdyby na tom bylo nějak hodně bahna, dost možná vás tím pošlou do háje.. nebo spíš do koše). Ještě na letišti jsme si vystáli hodinovou frontu na novozélandskou sim kartu u Vodafonu a vydali jsme se na centrální autobusovou stanici do Chrischurch, kde nás měl vyzvednou Richard.

A Richard je kapitola sama pro sebe, proto jsme podle něj pojmenovala i tenhle příspěvek. Je to člověk, který nám jako jediný nabídl ubytování přes couchsurfing. Ozval se nám dokonce sám od sebe, aniž bychom ho kontaktovali, měl samé dobré reference a tak jsme byli rádi, že budeme moct prvních pár nocí strávit u něj, že nám třeba trošku poradí a pomůže se zorientovat. No zůstali jsme u něj přesně jednu noc. Richard byl excentrický britský gay, který se živil jako právník, nebo nám to alespoň tvrdil. Dům, který si na NZ pronajal společně s dalšími čtyřmi gay Němci obývalo asi dalších 25 lidí, kteří byli úplně všude a nejsem si jistá, jestli jsme vůbec viděli všechny. Lidi do toho domu přicházeli a odcházeli v jakoukoliv denní či noční dobu a vypadalo to tam jako v takovém tří hvězdičkovém squatu. O nějaké čistotě nemohla být moc řeč, všechno vypadalo opotřebovaně a rozbitě, ale vzhledem k tomu, že jsme za sebou měli 16 hodinovou cestu z Taiwanu a bylo 9 večer, neměli jsme sílu kamkoliv utíkat. Abych nebyla jenom zlá, musím uznat, že všichni lidi v domě byli v pohodě, milí a přátelští. Byli tam dokonce další tři kluci z Čech, kteří byli asi nejsympatičtější (samozřejmě :)), hodně Němců, Holanďan, francouzské Kanaďanky a možná i jiné národy. Byl to tam prostě totální punk, ale byla jsem tak unavená, že jsme neměla náladu se něčeho štítit nebo bát a prostě jsme si sedla na gauč a byla ráda, že jsem tam, kde jsem. Matěj měl asi obdobné pocity jako já, ale řekli jsme si, že jednu noc to prostě vydržíme. Během asi dvou hodin nám Richard stihl naslibovat jak nám sežene práci, jak nám zařídí bankovní účet, pomůže s daňovým číslem a kdesi cosi. Taky že Matějovi sežene práci u filmu, protože jeho máma kámoší s mámou Petera Jacksona (režisér, který natočil Pána Prstenu, King Konga a tak.. ). No a podobné věci sliboval dalším dvaceti lidem zároveň. Byl to hrozný pohádkář, ale co mu nemůžeme upřít je to, že byl dost vtipný a taky nám dal tenancy agreement (prokázání adresy pobytu na NZ), čímž nám značně usnadnil celé šílené byrokratické kolečko, které nás čekalo kvůli papírům nutným pro shánění práce. Více o naší novozélandské Hlavě 22 v příštím postu. 

Od Richarda jsme se teda rychle odstěhovali do New Brightonu, čtvrti vzdálenější od centra, ale zato do slušného pokoje do domku ke třem klukům z ČR. Jsou to dost sympaťáci, jeden je na NZ nováček jako my, je tu asi měsíc, další dva už mají klasické working visa a jsou tu už několik let. Není to sice už couchsurfing, takže za pokoj normálně platíme, ale máme tu pohodu a čisto. 

Během těch tří dní se nám taky podařilo koupit auto, které jsem aktivně hledala asi měsíc a půl. Měli jsme docela komplikované požadavky, ale nakonec se je podařilo téměř bezvýhradně splnit. Chtěli jsme auto, které má už zabudovanou konstrukci na postel, ne jen matraci hozenou na sedačkách, zároveň jsme chtěli, aby to byl benzín a automat (řídit vlevo s manuálem je už prostě moc), dál jsme potřebovali, aby to auto nemělo vyrvané obě zadní řady sedaček, ale jen jednu. Kdyby se nás totiž rozhodli navštívit naše mámy (ahooooj mami), potřebujeme cestovat jedním autem. Podařilo se mi objevit auto, které všechny tyhle požadavky splnilo a když jsem usmlouvala cenu z 5 000 dolarů na
3 800, dohoda byla uzavřená. Možná si říkáte, proč jsme tak rychle sháněli auto - je to prosté, tady jste bez něj úplně v háji. Veřejná doprava je tu na úrovni středověku, jezdí tu jen autobusy, jedna jízda stojí vždy 3,5 dolaru bez ohledu na to, jak daleko jedete, autobusy nedodržují jízdní řády a na řadu míst se budete dostávat trojnásobně delší dobu než autem. Ve dvou se tady autobus nevyplatí ani po finanční stránce. A protože bychom auto potřebovali časem tak jako tak, pořídili jsme ho hned. 

Seznamte se tedy s Ervínem Gustavem I. (ano, má jméno):

Tak co na něj říkáte? Dostali jsme i nějaké kempingové vybavení jako židličky, sporák s bombou, autoatlasy atd. a teď už jen musíme koupit záclonky, polštáře a povlečení a budeme mít náš první společný "dům". 

Práci zatím nemáme, v podstatě jsme celé tři dny zařizovali bankovní účet, bylo to tak neuvěřitelně komplikované a absurdní, že tomu sama nemůžu ani uvěřit. Agentury práce budeme obcházet asi zítra nebo až po víkendu, zkusíme nějaké backpackers hostely a inzeráty na internetu, i když s těmi to prý moc úspěch nebývá. V Christchurch je teď nejvíc práce na stavbách, protože v roce 2011 většinu města poničilo zemětřesení (což se nedivím vzhledem k těm papundeklovým domečkům s jednoduchými okny s jedinou vrstvou skla). Do toho se nám ale moc nechce, tak uvidíme jaká bude nabídka v jiných oborech..  

Taiwan: "Do you speak english?" "A little." Den 0 - 3.

Když jsme se na letišti Václava Havla zařadili na úplný konec fronty k odbavení pro náš let, zjistili jsme, že skupinka lidí stojících před námi směřuje do stejné cílové destinace jako my. Bylo to docela milé zjištění a čekání na Římském letišti jsme si zkrátili povídáním a hraním karet. Každý z nás směřoval do jiného města na Novém Zélandu, ale třeba se ještě potkáme. Takže zdravím Jindru, Marka a Luboše (doufám, že jste na Jindru hodní), Janču (doufám, že jsi dorazila bezpečně do hotelu), Lukyho a Toma (doufám, že seženete dobrý van)!

 Cesta na Taiwan byla docela utrpení a bylo poznat, že jsme si vybrali nejlevnější aerolinky - China Airlines. V letadle místa jak v hodinkách, jídlo docela v pohodě, až na to, že jsem objednala vegetariánské menu nejen pro Matěje ale i pro sebe a když jsem viděla menu pro všežravce, trošku jsem litovala. V letadlech totiž možnost "vegetariánské" znamená zpravidla zároveň veganské a bezlepkové, protože tak zabijí tři mouchy jednou ranou. Když mi teda předložili namísto "chicken and rice" pálivý květák na kari, rýži a dušené houby a spoooustu cizrny a namísto brownies sojový suk, neskákala jsem radostí do stropu.. ale ovoce, pečivo i pití byly fajn. Ostatně neskákala jsem ani jsem se jinak nepohybovala nikam, protože moje krční páteř se zablokovala na jednom místě a když jsem se náhodou chtěla nějak pohnout, vystřelila z ní extrémní bolest. Chudák Matěj tak musel snášet moje skučení, úpění a vztek a k tomu ještě tahat můj i jeho batoh do letadla, které dohromady váží 16 kg. Statečně to snášel a já si pak na mezipřistání v Dillí koupila nějaké údajně extrémně silné prášky na uvolnění svalů. Léky tam prodávali po jednotlivých platíčkách z velkých krabic bez jakýchkoliv příbalových letáků. Indický prodavač mě akorát informoval, že si mám vzít jen jednu tabletu a mně nezbylo než mu věřit a doufat, že mě to nezabije. Moc rychle to nezabralo, ale teď po 2 dnech na Taiwanu už docela funguju a zítra si zřejmě vezmu i oba svoje batohy na letiště.


A jaké je to na Taiwanu..? Moje dojmy jsou velmi různorodé. V Asii jsem doposud byla jen jednou a to měsíc v Thajsku (ahoj Noro a Ondro!). Taiwan je určitě bohatší a životní úroveň je tu vyšší. Všude jezdí nablýskané Toyoty, Nissany, dokonce jsme potkali i tři Škodovky! A taky milion skútrů. Na rozdíl od Thajska se tu jezdí vpravo, stejně jako u nás. Lidé se tu pořád mračí a nikdo si vás nevšímá, stejně jako u nás. Možná si řeknete, že to není žádné pozitivum, ale kdo strávil nějaký čas právě v Thajsku nebo byl třeba na dovolené v Egyptě či Tunisu ví, že určitá míra nezájmu není na obtíž. V Thajsku jsme nemohli vystrčit naší bílou nohu z hostelu aniž by se na nás nepověsil taxikář, tuktukář nebo pochybný prodavač čehokoliv, který se z nás snažil dostat co nejvíc peněz. Tady v Taipei  se tohle absolutně neděje. Bělochů je tu sice jako šafránu, takže občas si nás lidé dost okatě prohlíží, někdy na nás mávají, ale není to nijak nepříjemné. A když potkáme jiného bělocha my, div mu nezamáváme.

Budova koncertní haly, dvojče budovy národního divadla v Taipei

Počasí je tu momentálně teplé, vlhké a dnes i dost deštivé. Včera bylo střídavě slunečno a oblačno. Jsou ty hory a moře a obojí má na počasí silný vliv, zkrátka rychle se tu mění. Přestože je tu hodně zeleně, město působí spíš smutně, budovy jsou ponuré, omšelé a od vlhka zřejmě zvenku trochu plesnivé. Matěj tomu říká Gotham city. Není asi náhoda, že když napíšete do Googlu Taipei, vyjedou fotky focené v noci, kdy se celé město rozzáří a působí mnohem moderněji a zábavněji než přes den.
Ceny jsou tu obdobné jako v Čechách, něco je nepatrně dražší, něco zas levnější. Některé služby jsou tu na vyšší úrovni než u nás, například mají super metro a vlaky a taky jsou všude v metru i u vlaků čisťounké toalety zdarma! Možná to zní banálně, ale hrozně to usnadní celodenní pochodování po městě.

památník Chiang Kai-sheka v Taipei

Bydlíme tady přes Couchsurfing a to je tedy velmi pozitivní zkušenost. Naše hostitelka Deva je účetní a je to moc milá paní ve věku našich maminek. Bydlí v bytě s dcerou a božským psem jménem Nunu a je to u ní pohoda. Máme svůj pokoj, a i když spíme na zemi, je to tu fajn. Deva má roztomilou angličtinu, nerozumíme si vždy na poprvé, ale je to asi nejlépe anglicky mluvící člověk na Taiwanu. S jinými obyvateli vždy komunikace probíhá následujícím způsobem:
"Hello, do you speak english?"
"A little"
"Can you tell us which bus go to nangang center?"
"eeeeeeeeeeee?"
Ale snaží se a to se počítá a je to milé. I když občas nás pošlou úplně jinam, než chceme.

Jediné co nám tu vadí, ale zato hodně, je jídlo a jeho "vůně". Jestli jsem si stěžovala na thajskou kuchyni, musím se jí teď hned omluvit. PROMIŇ! Jídlo ze stánků bylo sice hrůzné, ale skoro vždy se daly najít restaurace, kde měli obyčejné pad thai s tofu, smaženou rýži nebo mezinárodní snídaně s vejci, toasty a ovocem. Tady snad jedí jenom vepřové a seafood, samé škeble, šneky, chobotnice, olihně a kraby zpravidla uvařené v divné šedé vodě. Skoro nikde jsme neviděli rýži nebo nudle. Snad jen jednou, a to byla rýže plná hub a nudle vypadaly jako jednolitá slizká hmota.Já bych to snad i ochutnala, ale když vidíte jak to prodávají a skladují na trzích, přejde vás chuť. Maso se tu prodává syrové ve stáncích v 25 stupních, neleží ani na žádném ledu. Trochu chlazené je seafood, ale to zas pomalu umírá za živa na stolech nebo je udržováno živé v miniakváriích v obrovském počtu. Prostě nic moc pohled. A k tomu všudypřítomný puch. Zní to ošklivě, já vím, ale tak zkuste přijet. Je tu permanentní horko a vlhko a v něm se rozkládá a drží nasládlé mrtvolné aroma syrového masa, vývarů ze všech možných zvířat a rybina. Je vám z toho zle a chuť na jídlo radši mizí. Vzhledem k tomu, že to tady jedí i chlápci v bílých košilích z lexusů, asi se na to neumírá, ale jako přecitlivělí Evropané to nebudeme riskovat. Matěj je na tom asi ještě o kousek hůř než já a jeho nejlepší zážitek dnešního dne byly XL hranolky v McDonaldu a pytlík kešu. Tentokrát se mu vůbec nedivím. Mohli byste si myslet, že jsme trapní Češi, kteří se bojí něco zkusit, ale tohle postě nemá  ani vzdáleně nic společného s asijskou kuchyní Občanské plovárny nebo Modrého zubu v Praze  a je to spíš o salmonelu. Na rozdíl od Thajska se tu ale alespoň uchytily pekárny a tak přežíváme na pečivu a docela se těšíme na Nový Zéland.

Zítra odlétáme. Den -1.

Zítra letíme na Nový Zéland. Nemůžu tomu skoro ani uvěřit. Přijde mi to jako včera, kdy jsem loni Matěje otravovala s tím, že musíme najít vhodné letenky, vymyslet, co budeme na Novém Zélandu dělat a kdesi cosi. Matěj mi na to řekl, že je to ještě strašně daleko a že zatím nemá smysl se o tom bavit. No a najednou je to už zítra a naše veliká cesta je naplánovaná jen o málo víc než před tím rokem. Jasně - máme letenky, máme pojištění, máme prvních pár nocí domluvených přes couchsurfing, ale že bychom věděli, co tam budeme dělat, to teda ne. Je to zřejmě můj nejnenaplánovanějí plán v životě.

Kdo mě zná, ten ví, že z toho uvnitř šílím. Mám ráda všechno naplánované do detailu, jsem trochu jako Emil Nádeníček z básnické ságy, který měl životní plán na 15 let dopředu. A teď jsem v situaci, kdy můj plán končí příletem na jižní ostrov Nového Zélandu. Budu se snažit zůstat (nebo spíš začít být) pozitivní a věřit, že budeme mít štěstí a náš začátek 18 000 km od domova se obejde bez větších potíží.

Protože hroutit se z toho, že půl roku neuvidím svojí rodinu, své přátele, z toho že v následujícím týdnu strávím 30 hodin čistého času v letadle a můj obličej bude zřejmě vypadat jako by mi bylo asi 14 (ne tak mladě, tak pupínkovatě), z toho že jsem si na půl roku zabalila krosnu menší než kufr na 14 denní svatební cestu nebo z toho že budu poprvé pořádně pracovat rukama a tak dál, nestačí, obdržela jsem bonus ve formě totálně zablokované krční páteře. Potýkám se s tím asi dva týdny a když už to vypadalo, že jsem konečně v pohodě, zase se to vrátilo v plné síle. Vnutila jsem se ale ještě dnes na masáž a máma mě vybavila Dorsiflexem, takže pravděpodobně na to neumřu. Touto větou končím svůj hypochondrický sebelítostivý výlev.

Co si ještě zaslouží pozornost hned v prvním článku a za co chci na tomhle blogu poděkovat, jsou dárky, které jsme obdrželi od našich přátel na cestu. Dostali jsme dva cestovní deníky, možná byste si řekli - ježíš to je smůla, že se sešly dva - ale my jsme rádi. Budeme tam dost dlouho na to, aby nám stačil jeden, každý je jiný a oba jsou krásné. Taky jsme dostali domácí slivovici z Rožnova pod Radhoštěm, soví zápisníček, čokoládu v R2D2 krabičce (pokud někdo náááhodou neví, kdo je R2D2, jde o úžasného robota ze Star Wars). No a samozřejmě celou naší cestu nejvíc podpořili rodiče a prarodiče a i jim musíme moc poděkovat!

Poslední co mi dnes zbývá je přivést od babičky krosnu, snít bramborové placky a vypít na dlouhou dobu poslední Pálavu s maminkou a tatínkem.

...

Jak jsem řekla, tak jsem učinila. A zítra hurá do světa!

Krosna 16,5 kg a batoh do letadla