Jak si Terka a Matěj hráli na číšníky

Pamatujete si, jak jsem v posledním příspěvku psala, že vyrážíme pracovat do Pictonu? Ukázalo se, že to nebyla taky úplně pravda. Teda byla a nebyla zároveň. Totiž celou dobu jsme si myslela, že hotel, ve kterém budeme pracovat, je ve městě jménem Picton a když jsme s Matějem po celodenní cestě konečně přijeli do města, volala jsem do hotelu, kde že přesně je, protože Google neukazoval adresu. Náš budoucí šéf nám sdělil, že hotel není v Picton city ale Picton district a že nás čeká ještě 50 km cesty. Ta cesta vedla přes zalesněné hory a byly to jenom úzké serpentiny, ani kousíček rovina. Naše průměrná rychlost byla pod 40 km a cesta zabrala další hodinu a půl. Rezidence je tu uprostřed ničeho, je tu krásný výhled na moře, nádherné západy slunce a na pláži můžete jíst každý večer čerstvé ústřice, ale co si budeme namlouvat i přes všechnu tu romantiku, je to prostě díra. Není tu vůůůůbec nic. Žádný obchod, nedejbože nad nějaké služby nebo zábava. Naštěstí si lze objednat potraviny z obchodu v Pictonu, které sem pošlou za 4 dolary lodí. Cesta na nákup je tady celodenní výlet a na ten my nemáme zatím moc čas.

Když jsme přijeli a místní provozní nás dovedl do pokoje, ve kterém jsme měli bydlet, myslela jsem, že se rozbrečím. Úplná díra. Pokoj 2x3 metry s palandou a jeden noční stolek. Víc nic. Okno ve výši očí, žádná skříň, stůl, židle, žádný prostor, prostě nic. Nechápala jsem, jak mi mohla Gabriela, od které jsme se přes facebook o práci dozvěděla, napsat, že ubytování je tu v pohodě. Když jsem se dva dny po našem příjezdu seznámila s jejím přítelem Adamem (totiž Gabriela jela na 6 týdnů domů, já jsem tu místo ní a její přítel Adam tu zůstal) a viděla jsem jejich pokoj, pochopila jsem, proč se jí to zdá v pohodě. Mají normální pokoj s velkou postelí, normálně umístěným velkým oknem a dokonce skříň i stůl. Přijeli jsme prostě poslední a zbyl nám nejhnusnější pokoj. Dva dny jsem chodila otravovat místního manažera, až jsme si vydupala alespoň druhý singl. Takže teď máme s Matějem oddělená lože L. Sliboval mi sice, že se nám pokusí zařídit double room, teda větší pokoj pro dva s manželskou postelí, ale po týdnu tady vím, že z toho nic nebude.  Abych zas nedělala moc ukřivděnou, dva kluci, kteří tady jsou s námi, mají stejně hnusné pokoje jako my dva, ale důležité je to, že tady nás ubytování stojí 80 dolarů/osoba/týden. A ten manažer chtěl, abychom platili 80 za každého i když jsme narvaní oba v jednom minipokoji, ačkoliv někteří kluci, mají stejně velký pokoj za 80 a jsou v něm sami. Teď máme teda alespoň každý svůj. Místo v tom svém stejně nemám, protože je tu otřesná postel, která je hrozně měkká, takže mám matraci na zemi a postel používám jako skříň. Ale říkám si, je to jenom na 9 týdnů. Teď už jen 8.

Jsou tady s námi dva Němci, jeden dělá taky číšníka, je v tom dost dobrý, má super angličtinu, je tady už druhou sezónu a hrozně rád popíjí, má asi 10 tetování a je trochu bláznivý. Druhý den, co jsme tady byli, hrál večer na terase beerpong a když jsem přišla ze směny, měl tváře pokreslené vlastní krví a předváděl nějaký tanec z ragby… Ale je hrozně milý, zábavný a ochotně nám s Matějem vysvětluje různé věci v restauraci. Druhý Němec tady dělá housekeeping a je sice milý, ale některé situace s ním mě přivádějí k šílenství. Dneska nám přišel do kuchyně ukázat, jak si pořezal nohu o ústřice, přičemž svojí žabku položil na jídelní stůl, hrozně se divil, proč mi to vadí, a když jsem mu dala dezinfekční sprej, s výrazem dítěte se mě zeptal, jestli to bude pálit. Není schopný uvařit ani čaj, neví co je to hrášek, nepoznal ho ani podle obrázku a na všechno potřebuje návod. Vlastně se divím, jak se sem vůbec dostal a že ještě neumřel. Možná ho sem prostě poslala máma, aby se trochu pochlapil..Ale aspoň je to hodnej kluk. Dále tu máme Pabla, to je úplně nejlepší týpek z Chile. Dlouho jsem neviděla někoho tak veselého. Pořád se směje, něco zpívá nebo si píská a má roztomilou angličtinu. Pablo pracuje v kuchyni, někdy vaří, někdy myje nádobí a tak různě pomáhá. Hrozně vtipné je poslouchat, jak se domlouvá s kuchařem Elmou, který je z Filipín. Kuchař mluví hrozně legračně, anglická slova  vyslovuje úplně jinak než se mají vyslovovat, ale s Pablem si rozumějí a občas do toho míchají španělská slova, která oba znají .. Pablo je taky asi jediný kluk, který má účes s ocáskem (taková ta příšernost, kterou nosili kluci ve školce) a nevypadá jako blbec. Pabla mám hrozně ráda, vždycky když mě něco rozčílí, tak on mi zlepší náladu jenom tím, že ho potkám. Taky je tu s námi výše zmiňovaný Adam, lterý dělá taky housekeeping a různé práce venku okolo hotelu. Adama mám taky ráda, je to milý a vtipný kluk (o 5 týdnů později velká změna názoru ohledně Adama). Akorát žárlím na jeho pokoj. Zítra spolu budeme připravovat český bramborový salát (z hnusných moučnatých brambor, které jsme dnes uvařili). S Matějem jsme rádi, že je tu další Čech, se kterým můžeme sdílet svoje pocit bez jazykové bariéry. 

Samotná práce v restauraci a baru je docela fajn, já dělám ráda snídaně, to mi jde, Matěj je zas šikovný na večeře. Není úplně jednoduché rozumět všem těm přízvukům hostů, takže často se prostě tvářím, že vím, o co jde a usmívám se a kývu. O to trapnější je, když pak vyplyne, že mi položili nějaký dotaz, na který jsem neodpověděla. Pak zpravidla následuje otázka, odkud jsem. Většina hostů je dost milých a zajímají se o to, proč jsem na Novém Zélandu, co chci dělat a tak. Dokonce jsem si vysloužila první spropitné od holandského páru. Krásných 10 dolarů, z toho jsem měla radost. Není to ale jenom růžové. Lidi tu pijou jiné druhy káv než u nás, každý další číšník dělá kávu jinak, takže nemám pořád páru, koho kopírovat a s tím kávovarem zatím moc nekamarádím, pijou tu i některé drinky, které neznám a občas asi vypadám trochu jako idiot, což je dost nesnesitelný pocit, ale nenadělám nic. A musím se přiznat, že se mi tu stala nejhorší věc, která se může číšníkovi stát – vylila jsem pití na hosta. V rámci té katastrofy bylo ještě štěstí, že to byla jen voda, ale ta holka hrozně vyváděla, byla naštvaná, moje nabídka další skleničky vína jí neuspokojila a házela na mě vražedné pohledy po zbytek večera. Bylo mi to hrozně líto, chápala jsem, že jí to naštvalo, ale na druhou stranu, byla to jenom voda, žádný horký čaj, kafe nebo červené víno. Nejhorší bylo, že tenhle incident se mi stal ještě před večeří a na večeři jsem chodila s karafou vody a doplňovala jí hostům, mezi kterými byla i rodinka s politou slečnou. Pořád na mě hrozně zle koukala a když jsem šla k jejich stolu měli nějaké zlé poznámky, pokaždé se mi pak klepala ruka, když jsem šla další kolo. K další újmě už nedošlo, ale stejně mi to zkazilo večer snad ještě víc než jí. Nejdřív mi to bylo vážné hrozně líto, ale ke konci večera jsem si říkala, že za ty reakce jsem jí měla polít víc. Touhle historkou končím dnešní relaci ze Zapadákova uprostřed Ničeho a myslela na mě, ať už nic nevyliju a nějak tady těch 8 týdnů vydržím ke spokojenosti managmentu,  hostů i mě samotné.

První těžce vydřené dolary

Máme zabalené krosny a zítra odjíždíme z Christchurch.. Kam a proč? To se dozvíte na konci příspěvku. Mimochodem tenhle příspěvek chci věnovat Lindě, která mě neustále pobízela, abych ho napsala a já se k tomu dnes konečně dokopala. 

V průběhu minulého týdne jsme na Zélandu poprvé pracovali a stálo to opravdu za to. Byli jsme asi v osmi agenturách, ale že by nám sehnali něco pořádného, to zrovna ne. Když říkám pořádného, nemyslím práci v kanceláři a u filmu, ale prostě cokoliv na plný úvazek. Nakonec se ale přeci jen zadařilo, jestli se to tak dá říct, a my šli poprvé do práce. K vzteku bylo, že Ervín Gustav byl zrovna rozbitý a museli jsme se tam vydat pěšky. Naštěstí to bylo jen 3,5 km, takže to nebyla taková trgédie. Alespoň ne cestou tam. 

1. Kiwi cuisine

Kiwi cuisine je cateringová společnost v Christu, která patří bratrovi jednoho chlápka z pracovní agentury, kterou jsme navštívili. Nabídl nám, že já bych mohla dělat servírku na akcích a Matěj v kuchyni mýt nádobí. Když jsme se sešli se Stuem, kterému catering patřil, naznačil nám, že pro Matěje by bylo práce víc a já že bych chodila jen občas. No a protože naše výdaje docela rychle rostly, navrhli jsme, že bychom se v tom mytí střídali. Stu nám napsal první tři směny a minulý víkend jsme vyrazili. Byla to nejhorší práce v mém životě. Sedm a půl hodiny jsme intenzivně drhla obrovské mastné pekáče, 10 kilové hrnce a černé připálené rošty na grilování. Úkoloval mě Australan, kterému jsem nerozuměla ani slovo, lil ze mě pot, jak se na mě valila pára z myčky, všechno smrdělo těmi zbytky jídla a olejem a krk mi zatuhl zase v nějaké podivné poloze. Na konci směny sem si říkala: Už nikdy!! Matěj byl statečnější, ale taky říkal, že mu to přišlo dost náročné a hlavně hrozné, jak tam byli samí huhlaví Australani a Kiwáci (tak se říká Zélanďanům:)), kterým nebylo rozumět téměř nic. Práce tam běžela hrozným tempem, některé věci jsem mohla sotva uzvednout a ještě za mnou stál Stu a popoháněl mě. Jednu chvíli jsem měla už na krajíčku a trucovitě jsem si pro sebe česky huhlala, že jsem nechodila na práva, abych tady drhla smradlavé hrnce a co že jsme si to sakra vymyslela za výlet. No prostě drsnávškola života. Když jsem to po osmi hodinách v té zběsilé kuchyni došmudlala, vlekla jsem se domů šnečím tempem a na půli cesty potkala Matěje, který šel na odpolední směnu. Byla jsem hrozně unavená, ale chtěla jsem ten den ještě něco podniknout, protože jinak by to byl vážně strašný den. Věděla jsem, že večer je narozeninová party jednoho kluka, který se přátelil s našimi prvními spolubydlícími a rozhodla jsem se tam vyrazit. Tam jsem potkala Adélu, holku které nás navedla do další agentury.

2. Balíkování ve Fastway

Od Adély jsem se dozvěděla, že pracuje v továrně na jídlo do letadla a že jí tu práci sehnala agentura AWF. Protože to nádobí už jsem nechtěla ani vidět a oni nás zřejmě taky ne, neb nám tam žádné další směny nedali, vyrazili jsme v pondělí zkusit štěstí do AWF, které je kousek od našeho bydlení. Řekli jsme co zhruba hledáme, odevzdali CV, já zmínila tu práci na letišti a doufala. V úterý jsme se chtěli vydat na výlet s Kubou, naším bývalým spolubydlícím, ale najednou se ozvali z AWF, že pro nás mají práci a jestli můžeme přijít. Řekli nám, že budeme třídit a skenovat balíky a že je potřeba abychom šli na směnu ještě ten den. Měli jsme radost z nové práce, výlet jsme odvolali a vypravili se do agentury na školení ohledně bezpečnosti práce (bezpečnost práce tady hrozně prožívají a řeší). Po instruktážním videu jsme vyfasovali svítivě oranžové vestičky, museli jsme si koupit boty s ocelovou špičkou a na čtvrtou odpolední jsme se vydali na místo určení. Velmi záhy se ukázalo, že nejde o žádné skenování balíků, ale jejich třídění a nakládání podle krajů na Zélandu, do kterých balíky poputují. Byla to práce pro kurýrní společnost Fastway a pro holku to teda nebylo nic extra, spoustu balíků bylo těžkých, všude prach, byli jsme celí špinaví a v jednu ráno, kdy jsme odcházeli, docela zničení. Během směny jsme zjistili, že standardně se pracuje 12 hodin a že jde o směny od 15 do 3 ráno. Další den nás tam ale šéf chtěl od 7 večer do 7 ráno a to nás teda děsilo hodně. Bylo to tak hrozné, jak jsme čekali, protože když jsme ráno přišli unavení domů, nemohli jsme dlouho spát, protože venku už bylo světlo a naše tělo nebylo absolutně zvyklé na takový režim. Usnuli jsme na 4 hodiny a večer šli zase tam. Vtipné a trochu šílené bylo, že se nám o těch balících oběma i zdálo. VŠUDE  SAMÉ BALÍKY. 

Byla jsem z toho hrozně hotová, byla jsem tam jediná holka stejně jako v kiwi cuisine, ale musím uznat, že tady na mě brali všichni ostatní kluci/chlapi velké ohledy a dávali mi vždy jen ty lehčí a menší balíky. Ta práce nebyla tak špatná, Matějovi to dokonce docela vyhovovalo, ale to co nám na ní vadilo byly právě ty noční směny a jejich délka. Chtěli jsme to do Vánoc vydržet, protože už jsme potřebovali něco vydělat. Ve čtvrtek večer ale zazvonil telefon a ozvali se nám z hotelu v Pictonu (na severu jižního ostrova), že nás vybrali podle našich CV na pozici číšníků do hotelové restaurace (ano zase jsme jim lhali, jak jsem hrozně zkušení číšníci). Už jsem skoro zapomněla, že jsme tam psala a tak to bylo příjemné překvapení. Docela dlouho jsme to diskutovali, protože se nám pomalu otevírali v Christu jiné možnosti, já díky shodě náhod měla hlídat ročního chlapečka jedné Češce, chtěli jsme jít pracovat do takového odlehlého Pizza Hutu a měli jsme se stěhovat do krásného domu. Po zvážení všech a pro a proti jsme se nakonec rozhodli odjet, protože v hotelu nám nabídli kontrakt na 8 týdnů, budeme tam přímo bydlet, takže odpadne dojíždění do práce a hlavně je to jistá práce na plný úvazek.  Teď už teda víte, proč nám sbaleno a příští příspěvek bude už z nového města a nové práce. 

Balíkování nakonec mělo ještě vtipnou dohru, protože mě z té agentury, která nám práci zprostředkovala, nakonec vyhodili. Naštěstí až v den, kdy jsme jim přišli říct, že končíme. Šlo totiž o to, že já jsem měla v Christu ještě jednu příležitostnou práci v irském pubu a v pátek večer jsem tam měla jít, protože na balících nám tvrdili, že nás v pátek nebudou potřebovat (i když pak zase že budou). Paní v agentuře se nás naštvaně zeptala jestli půjdeme ještě v pátek na ty balíky, když jsme jí řekli, že chceme skočit kvůli té práci v Pictonu a my řekli, že Matěj ano a já ne, protože mám směnu v baru. Protivně na mě vyjela, že už se mnou nebudou spolupracovat, protože nesmím mít dvě práce, když pracuji u jejich agentury. Opravdu výborná logika.. kdyby vám sehnali práci na jeden den v týdnu, musíte sedět dalších šest dní doma a koukat do zdi a jíst nejspíš suchý chleba..

Závěrem teda můžu říct, že s prací to zatím není žádný med, je to velká zkouška trpělivosti a pokory, komanduje nás tu kde jaký pako, ale snažíme se a pořád si opakujeme, že si musíme vážit každé práce, kterou nám někdo svěří a být rádi, že získáváme nové zkušenosti a hlavně že doma nás čeká něco jiného.

 

První výlety. První závada na autě. První dolary.

Tenhle příspěvek bude mít dvě náladově protichůdné části. Začnu tou pozitivní. Jeli jsme na první výlet. Já, Matěj, Kuba a Petr. Kdo je Kuba a Petr? Dva ze tří kluků, se kterými jsme bydleli první týden a už se nám po nich trochu stýská (i když naši noví spolubydlící jsou taky bezva). Ostatně uvidíte je na fotce. Náš první výlet z Christchurch byl směrem na sever do pobřežního městečka Kaikura, kde zřejmě největší atrakcí jsou tuleni povalující se volně u břehů moře. Dál je tu možnost pozorovat velryby a zaplavat si s delfíny, jenže to už je potřeba zaplatit si plavbu na lodi - to jsme prozatím odložili. Tuleni byli boží a potom, co jsme si je dostatečně užili, jsme se vydali na 12 km trek po pobřeží a útesech. Výhledy byly nádherné a když jsme se vraceli v 8 večer domů, všichni jsme si výlet pochvalovali.

Terka, Kuba a Petr

Náš druhý výlet jsme podnikli už s novými spolubydlícími Lindou a Honzou. Jo, taky je uvidíte na fotce. Ohromně sympatický pár z Krkonoš, se kterými momentálně sdílíme dům. Naším cílem byla Akaroa, městečko u moře ve francouzském stylu. Městečko působilo o moc malebněji než Christchurch, většina domků měla krásné zahrádky plné růží a výhled na moře byl luxusní. Protože v den našeho výletu bylo extrémní horko, zvolili jsme nejkratší trek. Trek je vlastně možná příliš náročně znějící slovo. Naším cílem byly malé vodopády v lese a cesta k nim i zpět měla 6 km. Ale v tom vedru to opravdu stačilo.

Linda a Honza

Tím skončila ta pozitivní část. Teď už se budu jen vztekat.

Cestou na druhý výlet do Akaroy nám odešlo chlazení v autě! Auto se začalo vařit a došlo k tomu zřejmě proto,  že jsme jeli do ohromného kopce za autem naloženým balíky slámy rychlostí asi 15 km/hod. V autě to začalo smrdět, tak jsme radši zastavili a to už byl vidět kouř valící se z pod kapoty. První cíl v Akaoře byl tím pádem automechanik. Toho jsme našli celkem snadno, přičemž nám sdělil nemilou zprávu, že opravit se to nedá a nový díl bude stát asi 300 dolarů. Byla jsem vzteky bez sebe a ten den večer jsem volala předchozímu majiteli, který nám auto před týdnem prodal. Tvrdil, že o ničem neví, že s tím neměl jediný problém a že opravu platit nebude. Chvíli jsme se hádali, nikam to nevedlo a nakonec mi řekl, že mi dá číslo na dobrého a levného mechanika v Christu (už nebudu psát "Christchurch", je to moc dlouhé..). Ten mechanik se opravdu zdál jako dobrý, nicméně i on nám řekl, že si myslí, že tohle nemohlo být rok v pohodě a najednou se pokazit. Vypadá to, že se někdo snažil tu nádržku kudy teče voda zalepit, ale moc to nepomohlo. No nedokážu to zrovna přesně popsat, PROSTĚ JE TO ROZBITÝ. Naše auto je teď nepojízdné, opravené bude nejdřív v pondělí a bude to stát minimálně 150 dolarů, ale spíš víc. Takže nesnáším toho kluka, který nám to prodal a zkouším mu různě "vyhrožovat" a přesvědčuji ho, že musí zaplatit alespoň polovinu a být rád za tuhle mojí nabídku. Je to prostě zklamání, to auto jsme koupili s tím, že za tu cenu a jeho na místní poměry nízký věk bude šlapat jak hodinky. Šlapalo. Týden!!! Tahle nepříjemnost s autem mě uvrhla do celkem špatné nálady a začalo mi ještě víc vadit, že pořád nemáme pořádnou práci. Tím se dostávám k poslední části dnešního příspěvku,

Pořád tu sháníme celkem bezúspěšně normální práci. Sice už něco máme, ale je to práce, které se říká "casual", tedy příležitostná. Jde zpravidla o pár směn v týdnu, plán máte třeba jen 7 až 14 dní dopředu. Matěj je právě teď na první směně v cateringové společnosti Kiwi cuisine na mytí nádobí, ze kterého mi napsal, že je to celkem v pohodě. Já tady dopisuju tenhle příspěvek z posledních sil po svých prvních 2,5 hodinách v irské hospodě. Je to takové vtipné místo, Irskou hospodu vlastní Kiwák (zkratka pro Novozélanďana), pracují tam Britové a Kiwáci a teď já. Takže jsem tam zřejmě jediná, kdo není z anglicky mluvící země a je to dost poznat. Nerozumím tomu otřesnému zélandskému přízvuku, navíc je tam děsný hluk, tak jsem se na všechno ptala dvakrát. Připadala jsem si trochu jako blbec a úplně jsem se styděla odpovědět na dotaz, co dělám doma. "Vystudovala jsem práva" ...a přitom na ně musím působit, že neumím počítat do pěti. Dvě a půl hodiny jsem lítala po té velké hospodě, odnášela sklenice a nepochopitelné těžké talíře, nosila tuny smaženého jídla a na střídačku myla nádobí a ještě předstírala, že mám výbornou náladu a smála se na celé kolo. Ale abych tomu místu nekřivdila, všechen personál na mě byl  vážně milý a ochotně zodpovídal moje otázky.

Teď se nemůžu zas ani pohnout, šikanuje mě zas moje krční páteř a zítra mě čeká od 8 ráno směna na mytí nádobí v Kiwi cuisine. Sama se divím, co jsem si to vymyslela za program na následujících pár měsíců. Jo a kdyby to náhodou nebylo patrné, je úúúplně super, že je naše auto nepojízdné ve chvíli, kdy nám začala konečně nějaká práce. Na dnešní první den v baru mě odvezl Honza (spolubydlící), ale zpátky jsem šla 5 km pěšky, protože si z něj nebudu dělat taxikáře a autobusák mě s mojí 50 dolarovou bankovkou poslal do háje. Matěj vyrazil 3,5 km pěšky cestou tam a to samé ho čeká o půlnoci zpět, protože jak už jsem jednou psala, veřejná doprava je tu na úrovni středověku.

Konec fňukání, za necelých 7 hodin vstávám, takže je čas jít spát. Dobrou noc a příště to už bude veselejší!