Jak už jsem psala, po Austrálii jsme cestovali v obytném autě půjčeném od společnosti Apollo, pro kterou jsme jeli relokaci z Cairns do Sydney za 9 dní a díky tomu nás půjčení auta stálo asi 85 AUD, namísto asi 900 AUD, které by stálo při běžné ceně. Když jsme si auto půjčovali, paní v půjčovně vyplnila s Matějem papír, kde zaznačila různé škrábance a oděrky na autě. Když jsme se vydali na cestu, Matěj si všiml ještě jedné maličkosti, kterou nezaznačila. Řekli jsme si, že to snad nebude nikdo řešit a kdyby ano, prostě jim vysvětlíme, že už to tam bylo. Jenže den před návratem do Sydney jsem si hledala konkrétní adresu přes Google a ten mi samozřejmě hned ukázal i recenze téhle společnosti. 2,1 hvězničky není zrovna moc - nedalo mi to a na recenze jsem se podívala. Nebyl to dobrý nápad a trošku nám to rozhodilo náladu poslední, jinak krásné, noci. Všichni si stěžovali víceméně na to samé, na neochotný a neschopný personál a na snahu obrat je o peníze a naúčtovat si nesmyslné částky za různá drobná poškození. Měli jsme úplně malinkou dušičku, jak to dopadne s tím pitomým škrábancem, který jsme neměli zaznačený v papírech. Už jsme se báli, že přijdeme o zbytek dolarů ze Zélandu a byli jsme preventivně naštvaní. Kdybychom to udělali a oni chtěli nepřiměřenou částku, budiž, ale když jsme auto už tak dostali, bylo by to k vzteku. Táhli jsme se přes celé Sydney přes hrozné xproudé silnice, které se neustále rozdělovaly, zajížděly do tunelů, kde se ztrácela GPS, Matěj už byl nerudný a do toho ten škrábanec. Konečně jsme dojeli doprostřed ničeho, kde půjčovna sídlila (vážně geniální usídlit autopůjčovnu v odlehlé čtvrti města daleko od letiště a všeho) a čekali jsme na prohlídku auta a závěrečné vyúčtování. Nebudu napínat - dopadlo to dobře, vyfasovali jsme milého mladého chlápka, rychle auto prohlédl, řekl, že všechno v pořádku a ani nám neúčtoval poplatek za povlečení a ručníky, za které protivná ženská v Cairns chtěla od Matěje vyfasovat 40 dolarů. Matěj jí řekl, že neví, jestli je budeme potřebovat a nakonec se nám to rozmýšlení docela vyplatilo. Takže pokud byste někdy zvažovali půjčení auta, doporučuji podívat se i na relokace, jsou na to různé webové stránky, které se na ně přímo zaměřují (např. http://www.imoova.com/imoova/relocations) anebo je nabízejí autopůjčovny na svých stránkách přímo. Je to super způsob, jak získat auto za zlomek ceny, i když někdy na úkor času, který na cestu dostanete. Občas je ale možnost si k relokaci přikoupit pár dní za plnou cenu a to je pak ideální.
 |
| Naše vysoká kinklavá obytná kára s utajeným škrábancem :) |
Protože jsme hrozní kramáři, měli jsme schované nějaké věci, které jsme na roadtripu nepotřebovali, v bytě u Žandy a museli jsme si pro ně dojet před cestou na letiště. Protože Žanda lítá mezí prací a školou, potřebovali jsme se trefit do určité doby, abychom jí nenarušovali program víc, než bylo nutné. Naložili jsme si naše dvě krosny (každý), Matěj ještě malý kufr, které jsme si koupili během cesty, protože jinak bychom to nezabalili a šli jsme na autobusovou zastávku. Bylo to asi 600m, ale s 30 kg na těle se nešlo moc dobře. Autobus nejel a nejel a my už pomalu nestíhali přijet k Žandě včas. Nakonec jsme si museli objednat uber. Pokud někdo neví, co to je (ahoj rodiče, ahoj babi :)), je to aplikace na telefon, kterou lze objednat auto - funguje to podobně jako taxi, ale za levnější ceny, prostřednictvím online aplikace a řidiči nemají žádnou taxi licenci. Uber jsme sami použili poprvé právě v Sydney při první cestě k Žandě a následně při cestě na letiště před odletem do Cairns. Byli jsme dost spokojení, auta byla luxusní, cena lepší než za taxi a s těmi všemi zavazadly rozhodně snazší než MHD. Napotřetí to byla sice dálka, takže cena se vyšplhala, ale nebylo zbytí.
Ovšem náš poslední zážitek ze včerejší cesty na letiště před odletem domů s mým dojmem o skvělosti uberu trochu otřásl. Zpětně je to docela vtipná historka, ale včera jsem z toho měla rudo před očima. Tak tedy - zabalili jsme u Žandy všechny ty hrozně důležitý věci, došli jsme si na večeři k thajcům a k turkovi a zavolali zase uber. Auto tentokrát nebylo tak luxusní a uklizené, řidič nebyl tak vyfešákovaný, ale budiž, to nebylo až tak zásadní. Řidič nám v první minutě po pár zdvořilostních otázkách stačil sdělit, že je Kurd a už to jelo. Jeho země neexistuje kvůli válce , ale v Austrálii je to taky debilní a chce odtamtud pryč. USA jsou hrozné, Sýrie je hrozná, Turci jsou hrozní, Spojené emiráty jsou příšerné, Katar je zrůdný, všichni arabové jsou hrozní, Čína je hrozná a Rusko taky a na všechny tyhle by hodil atomovou bombu a zlikvidoval by je. A proč je hrozná Austrálie, která ho přijala s celou rodinou a ve které žije přes 20 let? Protože mu vadí, že když někdo neumí pořádně anglicky, tak ho nepovýší a radši dají to místo nějakému Amíkovi, který přivandroval z USA včera. Hrozná drzost! Nechci zlehčovat něčí názory, ale pokud po 20 letech v nějaké zemi neovládáte její jazyk, asi se nemůžete zlobit, že vás nenechají něco šéfovat. No pořád něco mlel, nezavřel na chvíli pusu, já jsem se jala mlčet a nereagovat, takže zdvořilostní usmívání a přikyvování zbylo na Matěje. Tohle všechno bych přežila a ani to neřešila, kdyby nás rychle dovezl na Terminál 1, jak jsem mu ještě při nástupu jasně řekla. ALE... jedeme, jedeme a on pořád něco vypráví a najednou koukáme, že odbočil jinam, než ukazovala cedule na terminály a jedeme někam do tmy směrem od terminálů. Po chvíli jsme teda vznesli námitku, že se nám to nezdá být správná cesta, ale on, že jede podle google navigace, tak to musí být správně. A pořád jel podle GPS i když bylo jasné, že cesta nikam nevede. Když jsme dojeli doprostřed obřích parkovišť vedle manipulačního prostoru pro letadla a on se smál, že tam to teda asi opravdu není, začínala jsem pěnit. Znovu jsem mu řekla, že potřebujeme na terminál 1, odkud létají mezinárodní lety a on to znovu začal cvakat do navigace, která ukázala dalších 15 minut. Zeptala jsem se, jak nám to teda bude účtovat, protože nás odvezl špatně a že teď nám naskáče vyšší cena. Řekl mi, že to účtuje uber a ne on (tomu nevěřím, určitě může tu cestu v aplikaci ukončit a tím uzavřít cenu) a že to je jen pár minut a pár dolarů, takže o nic nejde (jemu určitě ne, když on ty dolary dostane). Jako vrchol všeho mi řekl, že je to moje chyba, protože on to na letišti v Sydney nezná a já jsem měla zadat přesnou adresu. No to už jsem měla co dělat, abych se ovládla. Odpověděla jsem, že moje chyba to není ani v nejmenším a začala jsem googlit, jak reklamovat jízdu s uberem. Nasupeně jsem vypadla z auta, Matěj byl celkem v klidu (jako vždy) a nechtěl to řešit. Když jsem ale zjistila, že kvůli chybě řidiče nás stála cesta 50 dolarů místo 30, nechtěla jsem to nechat být. Táhla jsem svoje krosny v ruce (na letišti v Sydney stojí vozík na zavazadla 4 dolary, to jsem nezažila!!!) a hledala číslo na uber. Nakonec jsem to vyřešila přes samotnou aplikaci, naúčtovali nám polovinu ceny, což odpovídalo původní ceně, takže alespoň tak. Nechci si ani představit, že bychom třeba na letiště spěchali a dostali tohohle moulu. Alespoň máme co vyprávět.
