Golden bay a setkání s Lindou a Honzou

Tentokrát jen krátce, ale o to více fotek. Po Abel Tasmanu jsme se z Motueky vydali na sever přes hory a doly (no spíš hory) do Golden bay. Je to nejsevernější a velmi slunečná oblast jižního ostrova Nového Zélandu plná pláží a dalších pěkných míst. Protože jsme z Motueky vyrazili poměrně pozdě, museli jsme přespat ve free campu před Takakou, hlavním centrem Golden Bay. Další ráno jsme se zastavili v i-situ (to je síť turistických infocenter po celém Zélandu) a zamluvili jsme si projížďku na koních na další ráno na Puponga beach, kousek od Farewell spitu, což je ten dlooouhý písečný výběžek na severu ostrova. Po zjištění všech důležitých informací jsme si šli projít městečko. Takaka byla taková malá hipízácká kolonie, která si zachovala ducha minulé doby a její hlavní ulice pořád trochu připomínala původní městečka postavená na Zélandu v 19. století. Všude bylo spoustu obchůdků a kaváren, většina lidí ve městě měla dlouhé vlasy nebo dredy, všude se prodávalo etno oblečení a i když nepatřím k fanouškům tohohle stylu, městečko na mě zapůsobilo. Mimo všech hipíz modelů jsem našla i jeden retro krámek, ve kterém jsem si koupila šaty ve stylu 50. let a mám z nich hroznou radost.

Śaty z Takaky vyfocené v Motuece.

Kdo je asi v růžovém..

Výhled z koňského hřbetu na Puponga beach a okolí

Wanui falls

Kromě projížďky na koních jsme viděli krásný vodopád, pramen řeky s dokonale čistou vodou a pár vyhlídek. Postupně jsme začali plánovat naše znovusetkání s Lindou a Honzou. Nakonec jsme se setkali u Pancake rocks na západním pobřeží a pak jsme se společně vydali do Arthur passu. To bohužel nebyl nejšťastnější nápad, protože v Arthur passu příšerně pršelo tři dny v kuse a my je strávili jen sezením ve společenské místnosti DOC kempu za 6 dolarů na noc. Ale alespoň jsme si pořádně popovídali, povyprávěli zážitky z cestování po opačných koncích jižního ostrova a nakonec jsme zlákali Lindu s Honzou na malou zajížďku do Christchurch, kde jsme zrealizovali změnu interiéru našeho auta. Honza nám to celé krásně vymyslel a vlastně i udělal, Matěj mu pomáhal a já jsem s Lindou tak okounila kolem. Teď je to mnohem lepší a máme tam víc místa a už našemu autu můžeme říkat palác (tak říkám všem těm 20 let starým kraksnám, které mají vychytaný interiér pro backpackery).

Jedna z mála zastávek na west coast, divoká pláž.

Pancake rocks

Naše 3 dny v Arthur passu

Smrdíme v chatce a jsme za to rádi.

Cestou z Arthur passu do Christu projíždíme přes Springfield s koblihou

Jak Honza a Matěj stavěli postel

Honza se chtěl se svým výrobkem spojit navěky 

V našem paláci už můžeme hrát ve čtyřech karty, heč

A teď ještě o těch sprchách.. protože jsme začali víc bydlet v autě a už nemáme komfort pokojíčků jako dřív, musíme řešit novou záležitost. Sprchu! My totiž nespíme v kempech jako jsou u nás, kde by byly teplé sprchy, protože takové kempy jsou tady hodně drahé a absolutně by se nám to nevyplatilo a kempy, které jsou zadarmo nebo za 6 dolarů na osobu, nemají zpravidla žádnou sprchu. Takže teď se často myjeme ve studených sprchách u pláží, když je to možné a není to předražené zaplatíme si sprchu na benzínce nebo v nějakém hostelu, kde tu možnost nabízejí. Docela jsem se toho bála, ale nakonec to není taková hrůza. Někdy překvapuju sama sebe, momentálně jsem na hipík úrovni 3/10.

Západ slunce nad Christchurch

Náš první great walk – Abel Tasman

V Nelsonu jsme strávili asi 10 dní a měli jsme těžkou pohodu, zázemí u Judy a krásné počasí nám dovolily užít si ty necelé dva týdny naplno. Oslavili jsme Matějovo 27. narozeniny, kdy jsme si zašli do super hipsterské vegetariánské restaurace East st Vegetarian Café a do kina na film Revenant. Během jednoho víkendu jsme taky shlédli pár komediálních vystoupení na festivalu pouličního umění Baskers. Jezdili jsme hodně na pláž, navštívili jsme víkendové trhy a taky jsme byli na exkurzi v továrně na výrobu burákového másla, kterému jsem tady na Zélandu úplně propadla. Posledních pět dní jsme měli dům jenom pro sebe, protože Judy odjela za prací, takže to byl úplný luxus. S blížícím se datem odjezdu a a tedy blížícím se začátkem našeho naplánovaného great walku v národním parku Abel Tasman jsme začali řešit, kde necháme všechny naše věci, které si nebudeme brát na trek. Čekali nás tři dny na cestě a nechat všechny věci a zejména elektroniku na parkovišti v autě se nezdálo jako ideální nápad. Naštěstí zafungovaly sociální sítě a mně se podařilo sehnat přes facebook dvě dobré duše v Motuece (díky Hani a Jani!), které nám schovaly naše věci u sebe. Po zapakování našeho krámince v Nelsonu jsme se vydali asi hodinu cesty na sever na krásnou vyhlášenou pláž Kaiteriteri, navečer jsme hodili věci k holkám a přespali jsme v autě na parkovišti u informačního centra v Motuece a ráno vyjeli směr Abel Tasman.

Na výletě u Nelson Lakes

Procházka po pláži v Nelsonu 

Vrak lodi u Motueky

Great walk Abel Tasman

Great walky jsou ty nejvyhlášenější treky na Novém Zélandu, většinou jsou naplánované na více dní, cca v rozmezí tří a šesti, různí se to u jednotlivých treků. První, na který jsme se vypravili my, byl Abel Tasman, který je pojmenovaný je po národním parku kterým vede. Abel Tasman je nejmenší národní park na Novém Zélandu, nachází se na severu jižního ostrova a typická je pro něj hustá zelená buš, připomínající deštný prales a nádherné zlaté pláže s azurově modrou vodou. My jsme si trek naplánovali na 3 dny, ale nešli jsme ho celý, jen úsek zhruba 32 km, což je něco málo přes polovinu.

První den dopoledne jsme si nechali potvrdit rezervaci na vodní taxi, které nás mělo odvézt poslední den zpět k výchozímu bodu, kterým bylo Marahau, a vydali jsme se s krosnami na cestu. Docela nás překvapila jejich tíha, která měla vliv i na naší rychlost. Byť jsme se snažili vzít si co nejméně věcí, pořád jsme si nesli spacák, jídlo na 2 a půl dne, museli jsme být připravení na změnu počasí a jít úplně nalehko zkrátka nešlo. V národním parku se navíc uplatňovala takové odpadová politika, že nikde nebyly odpadkové koše a každý si měl své odpadky odnést pryč. Takže zátěž ani příliš neubývala. První den jsme ušli asi 13 km, zabralo nám to včetně přestávek přibližně čtyři hodiny a na první hut v Anchorage jsme dorazili okolo čtvrté odpoledne. První den se nám nakonec líbil nejvíc, protože cesta byla spíš rovinatá, stavili jsme se na několika plážích a hut byl hezčí než druhou noc. Než jsem přijela na Zéland, neměla jsem tušení co to hut je, takže bych to možná mohla trochu objasnit. Je to taková turistická jednoduchá chata pro turisty. Na vícedenních trecích máte většinou možnost spát v kempu, což znamená nést si stan nebo spát pod širákem a spoléhat se na přízeň počasí, anebo se vyspat v hutu. Na great walkách jsou huty docela drahé a cena se pohybuje v rozmezí 30 až 50 dolarů za osobu na noc, mimo great walky jsou ceny nižší, někde jsou huty i zdarma, ale jejich komfort je samozřejmě vždy úměrný ceně. Není v nich elektřina, ale většinou zde najdete toalety, zdroj pitné vody, jednoduché postele, nějakou společenskou místnost. V našem prvním hutu v Anchorage bay byly čtyři pokoje, v každém byly čtyři dřevěné palandy a na nich matrace s otíratelnými potahy. U vchodu byl policový regál na věci a několik háčků. Hut disponoval velkou společenskou místností se stoly, prostorem pro vaření (někteří si nosili malinké plynové vařiče), toaletami a několika umyvadly s vodou. Celkově bylo místo pěkně uklizené a čisté, byli jsme asi minutu od pláže a na všechno dohlížel místní ranger. Bylo zajímavé zažít situaci, kdy se spát chodí ve chvíli, kdy zapadne slunce, protože není žádný jiný zdroj světla.

1. den, Anchorage hut

2. den, Bark bay hut

Druhý den jsme se nasnídali.. jídlo byla vlastně taky vtipná kapitola. Totiž – potřebovali jsme jídlo, které nebude úplně těžké, takže jsme nechtěli brát konzervy, a zároveň vydrží horko. Vzali jsme si na snídaně Matějův téměř laboratorní mix sušeného mléka a proteinového nápoje s tím, že si vždycky uděláme nápoj ráno s vodou, a k tomu muesli tyčinku. Jako hlavní jídla jsme měli dvě porce uvařené ochucené rýže  a 2 balení pitta chleba s hummusem. Ke  svačině jsme měli trochu oříšků. Nebylo to mnoho a druhý den jsme zběsile záviděli ostatním turistům, kteří si nesli sušenky a kdesi cosi dobrého. K tomu jsme každý den byli na hutu s takovou milou zélandskou rodinkou, která se nechávala převážet lodí, protože sebou měli malou holčičku a tím pádem měli snad celou lednici jídla. Vajíčka, slaninu, sladkosti, víno..no prostě všechno! Tak tedy po naší mrzké snídani jsme se vydali na cestu a hned zkraje jsme si zašli na side trek (postranní výlet) ke Kleopatřině bazénku. Šlo o takový přírodně utvořený bazének v řece, cesta k němu vedla přes řeku a nebyla zrovna snadná, ale ten pohled za to stál. Cekově jsme druhý den šli podobnou vzdálenost jako první den, ale cesta byla náročnější, pořád nahoru dolu. Jídla jsme měli méně než bychom si přáli, ne že bychom trpěli hlady, ale člověk je prostě rozmazlený a zvyklý mít neustále přístup ke všemu, na co má chuť. Musela jsem se smát když Matěj plánoval, jak si po návratu hned koupí Colu, zmrzlinu a čokoládu - strašlivá kombinace. Hut v Bark bay nebyl tak pěkný jako první den v Anchorage, tentokrát byly v hutu tři místosti, jedna se třemi palandami pro šest lidí zařízená stějně jako ty první den, ale ta byla obsazená už v brzkém odpoledni, kdy jsme dorazlili. Další dvě místnosti byly velké a každá pro 14 lidí, přičemž spaní bylo udělané na dvou patrech, kde na každém vedle sebe bylo sedm matrací, trochu jak někde na škole v přírodě. Nakonec to ale bylo lepší než první den, protože na rozdíl od první noci jsme nevyfasovali žádného chrápače a spalo se nám dobře. Další bonus tohohle hutu byla studená venkovní sprcha takže jsme si dokonce umyla vlasy. To mi udělalo radost, protože mě nevadí se nemalovat, mít na sobě nic moc oblečení a tak podobně, ale jestli něco nesnáším, tak jsou to mastné vlasy, to prostě nedávám. Poslední den nás čekalo jen 6 km, ale trasa byla zas do kopce z kopce a vzhledem k našim opuchýřovaným prstíčkům nám to bohatě stačilo. Po dvou hodinách jsme se ocitli na krásné dlouhé pláži Onetahuti, kde jsme za odpočinku a koupání očekávali příjezd vodního taxiku. V půl 3 odpoledne jsme se nalodili na malý ale velmi rychlý motorový člun a za půl hodinky jsme mířili zpět k našemu autu. To zůstalo na parkovišti zcela bez poskvrny a my tedy šťastní shodili krosny a hladoví se hned zakousli do šťavnatého jablíčka. Byl to krásný trek, za těch 200 dolarů a zničené nohy nám stál.

Matějova kouel v přírodně vytvořeném bazénku řeky, která měla asi 10 stupňů.

Příště o Golden bay a našich útrapách se sprchováním teplou vodou.